Může mi někdo vysvětlit (rozumně samozřejmě), proč dobrá polovina lidí pod mými blogy mluví stylem, jako by byli z nějaké ujeté maloruské sekty?
Ač čtu sebelepší knihu, nemohu už několik měsíců ani za nic usnout po obědě.
Obědvám velmi vydatně, v tom chyba nejspíše není.
Tři chody a moučník k tomu, schválně si nakládám ještě víc, ale stejně pak nezaberu, ať čtu, co čtu.
Vyzkoušel jsem i už snad všechny nobelisty a nic.
Otevřu knihu, začnu číst. Čas běží, hodiny tikají, lapají sekundy do svého chřtánu, vyměšují je ze sebe rozžvýkané na věčnost. Jsem už na desáté stránce a pořád nic, ani náznak té nejmenší ospalosti, za to jsem však už docela obstojně obeznámen se stylem autora či autorky.
Někdo seká krátké, úsečné věty, někdo si libuje v dlouhých meditativních úvahách.
Ale co z toho, když mne to ani trochu neuspí, což by měl být hlavní účel, aspoň dle mého soudu, četby kvalitní literatury.
Aby si lidé, unaveni obědem, na chvíli zdřímli, aby se propadli do mrákotného snění, protože co jiného než odpolední spánek může mít v sobě cosi chorobného, a proto metafyzického, kdy více je člověk mimo, vůbec neuvědomující si kde je, považující skutečnost za halucinaci, než když se zase probudí, usnuvší po obědě?
Nemluvě o tom, že nejlepší předehrou k odpolední svačině je právě takovýto spánek, který ve skutečnosti příliš neposiluje, ba právě naopak. Ten, kdo se mu náruživě oddává, je jím stravován, vysáván až do morku kostí.
Jaká radost je pak usednout k odpolední svačině, k čaji a ke kusu bábovky, zatímco zvenku ozývá se bzučivý hluk odpolední ulice, po níž se plouží jako nějaká příšera mrtvá hmota, již chrlí ze svých věčně otevřených úst automobilový průmysl, ona spása i prokletí v jednom naší ekonomiky!
O tento jedinečný požitek jsem už ovšem několik měsíců připraven.
Ne, že by se mi za této nynější mé situace odpolední svačina protivila.
Přinejmenším čaj vypiji vždy všechen a dost často i bábovku či něco jiného spořádám do nejposlednějšího drobku.
Ale nemohu si, a ani nechci, neboť se to příčí mému ryzímu charakteru, nepřiznat, že v této symfonii (někdo by ovšem řekl symfonické básni) absentuje onen radostný tón (někdo by ovšem řekl podtón), o jaký může obohatit odpolední svačinu právě jen ta skutečnost, že jste se před deseti či jedenácti minutami právě probudili, celí vyhladovělí, nevěřícně mžourajíce kolem sebe.
Dřív jsem usínal už na druhé, maximálně na třetí stránce, aniž bych si dost často pamatoval zcela přesně, o čem to bylo. Do paměti se mi mnohdy uložily jen nesmyslné, na sebe nijak nenavazující útržky, ne-li jen pouhá slova, která, kdybych je nahlas vyslovil v nějaké vybrané společnosti, udělala by ze mne v očích lidí, již by tuto vybranou společnost tvořili, nesporně blázna.
Zkušenost, kterou jsem učinil v několika posledních měsících, mne však naučila, že dočtu-li se až na desátou stranu, tak už s naprostou jistotou neusnu.
Každý den po obědě se tak s neskrývanou nadějí začtu do nějaké kvalitní knihy. Jak však postupně obracím stránky, tato naděje slábne a do duše se vkrádá beznaděj. Ovšemže se ze všech sil snažím v sobě živit víru, že tentokrát usnu, že všechny ony uplynulé měsíce, kdy jsem nemohl po obědě usnout, byly ve skutečnosti jen zlým snem.
Ale musím zároveň přiznat, že na páté straně je už něco takového velmi obtížného, že moje víra a naděje jsou již usilovně rozleptávány takovými pochybnostmi, že je mohu beze všeho strachu z nesmyslného přehánění nazvat docela děsivými.
„Už jsem na páté straně a stále nespím!“ sýčkuje zlověstná myšlenka, přespříliš hbitá a mrštná, protože se vynořivší nejspíše ze samotného pekla, kterou nemohu, ač se snažím sebevíc, chytit, abych ji zakroutil krkem, jak se patří.
Mám-li být upřímný, už na páté straně je situace zcela beznadějná, a jen nadlidský optimismus, který jsem ovšem nucen kupovat na karmický dluh (za těch několik měsíců, co nemohu po obědě spát, jsem se takto do svého příštího života zadlužil až po uši) mi umožňuje, abych pokračoval v tomto beznadějném boji.
Ovšem na desáté straně, jsa už dokonale obeznám se stylem autora, nemohu si nepřiznat porážku, bezvýchodnost své situace.
Na desáté straně je všechno ztraceno.
A pokud bych tvrdil, že ne, bylo by to jen bohapusté lhaní, jež by bylo brzy odhaleno, protože sotva co může být v příkřejším rozporu se skutečností, jako přesvědčení, že dosáhnuv desáté strany, budu na straně jedenácté již spolehlivě v limbu.
Ale ani v této chvíli, kdy už je vše jasné, knihu neodložím. Ovšem, nedovoluje mi to moje důstojnost, jakkoliv falešná. Tato důstojnost nedovoluje mi přiznat si porážku ve všech intencích mnou prožívané skutečnosti. Ač nikdo není přítomen, dělám, jako že nic. Ba dokonce se tvářím, jako by mne kniha navýsost zaujala, a právě proto, a pro nic jiného, jsem se dostal až na desátou stranu.
To je samozřejmě lež jako věž.
Nesáhl jsem po knize proto, abych ji přečetl, ale proto, abych co nejrychleji usnul. Nechci po obědě číst, ale spát.
Proč tedy hraji to směšné divadlo?
A pro koho?
Je to trapné a já si trapnost toho velmi dobře uvědomuji.
Mohl bych si přiznat porážku, bylo by to sice snad bolestivé, ale nebylo by to trapné.
Já však dále pokračuji ve čtení, ačkoliv vím, že je to nesmyslné, že už prostě neusnu, protože je absolutně vyloučené, aby člověk, který se dostal po obědě až na jedenáctou či dvanáctou stranu nějaké knihy, spokojeně usnul, neboť něco takového odporuje všem přírodním zákonům.
Možná však je to jen pouhá, zcela mechanická setrvačnost, nebo jen obyčejná lenost, jelikož i odložení knihy a její zavření, nemluvě o přiznání si porážky, vyžadují si jistou energii. Je to činnost jako každá jiná, kdežto skutečnost je taková, že lidské bytosti se po obědě, zvláště měl-li tento tři chody, nechce absolutně nic dělat (když však usnete, ruka s knihou vám sama klesne).
Na patnácté straně je však té trapnosti i na mě příliš. Knihu sklapnu, ať si autor/ka píše, o čem chce, ať je jeho či její styl jakýkoliv, a oddám se bezuzdnému proklínání světa, v němž není možné zdřímnout si po obědě.
„Do prdele! Do řiti!“ vykřikuji, svíraje pěsti, „jak to, že dřív, ještě před několika měsíci mohl jsem číst cokoliv a hned jsem usnul a teď ne?“
A čím víc proklínám svět, bdící zcela proti své vůli (ačkoliv kdyby moje vůle byla skutečné silná, musil bych přece usnout, protože bych se ke spánku jednoduše přinutil právě silou své vůle!) tím více je záhada toho temnější a nesporně i strašidelnější.
Ještě před několika měsíci mi stačilo třeba jen otevřít Kafku a už jsem spal, aniž bych snad přečetl byť jen jediné slovo, a teď mě neuspí ani celé Bábovky od Třeštíkové.
Co se stalo?
Cosi se muselo změnit v uspořádání světa!
Ale co?
A změnilo se to samo od sebe?
Nebo se to změnilo na něčí popud?
Ale na čí popud?
Kdo chce, kdo má na tom eminentní zájem, abych po obědě nespal, a proto změnil cosi v uspořádání tohoto světa?
„Měl by ses jít léčit. Vážně Jinak se z toho nedostaneš. Nebo chceš snad místo spaní po obědě číst až do konce světa současnou literaturu?“ řekl mi kdosi, komu jsem se s tím svěřil, jistá žena.
Ano, snad bych se měl jít léčit.
Ale kam bych se měl jít léčit?
Do blázince?
Ale jsem skutečně blázen?
Kdo mi to může zaručit, že jsem blázen?
Co když mi v blázinci řeknou, že nejsem blázen a já budu všem pro smích?
„Haha, chtěl ze sebe dělat blázna, ale to se náramně přepočítal!“ budou se smát, jako bych ten smích slyšel.
Proč jenom nespím?
Proč hledím do jakési pitomé knihy, jsa už na čtrnácté stránce?
Jak se ten čas po obědě strašlivě vleče!
„Už aby byla svačina! Nasvačím se a pak už to nebude takové strašné jako teď, pak už nebudu zaživa pohřbený v této obludné hrobce z masa a kostí!“ nepřeji si nic jiného a podle toho taky vypadám, ležící na kanapi jako živá mrtvola.
