Tomio Okamura, Spasitel našeho národa, přemožitel Antikrista Sorose

Kdo může zachránit a spasit náš národ, jenž se ocitá na okraji propasti národní smrti? Maďaři mají Orbána, my Okamuru. Nebo víte o nějakém jiném, lepším Spasiteli?

            Máj už dávno minul, po něm i další měsíc tak rychle, že si málokdo všiml jeho existence.

A dny plynuly dál, ani na chvíli se nezastavily ve svém klopotném běhu, i žně se už skončily.

Tam, kde se ještě před dvěma či třemi dny pyšně vlnily nedozírné lány zlatavého obilí, choulila se nyní osiřelá strniště, jejichž bezbrannost byla obžalobou nespravedlnosti, která vládne světu.

Jakýsi poutník scházel v tento čas, kdy se každý rok rozhoduje o tom, zda lidské bytosti bude či nebude trápit hlad, z návrší do vesnice, která se pod ním rozkládala. Soudě dle domků, malých a většinou nachýlených na jednu či druhou stranu, nešlo o vesnici příliš bohatou.

Ostatně bylo si lze všimnout i pozorovateli k tomu pramálo nadanému, že půda, na níž hospodaří vesničané, je zlá, přespříliš kamenitá,  neúrodná.

Přesto však hned v prvním domku, na jehož dveře poutník zaklepal, chtěje požádat o malé občerstvení, jej srdečně pozvali dál a pohostili jej tím, co si sami utrhli od huby. Poutník se občerstvoval a přitom vykládal, co je ve světě nového, že zavedli EET, že zakázali kouření v hospodách, že v Kolumbii uznali registrované partnerství tří mužů.

„Ten Brusel se už opravdu zbláznil! To nebylo ani za Habsburků!“ lomili hostitelé rukama, když slyšeli ty neradostné zvěsti o omezování svobody a pozitivní preferenci menšin (nakolik je ovšem možné chápat muže za minoritu).

Když se pocestný dostatečně občerstvil, otřel si ústa a řekl: „Děkuji za občerstvení, věru mám za sebou dlouhou cestu, a ještě delší před sebou.

Teď mi však řekněte, jak je to u vás, ve vaší vsi s mládeží.

Je radikální?

Bouří se proti evropským elitám, proti katům evropské civilizace?“

Hospodář, muž s mozolnatýma rukama, celý šlachovitý rozhořčeně mávl rukou: „O mládeži mi ani nemluvte! Je tak indoktrinovaná, až si člověk připadá jako blázen ve své vsi.

Co my se nabouřili proti všemu, když jsme byli mladí!

Co my se za mlada naodsuzovali ztroskotanců, co my se nabojovali proti západním imperalistům, co my se nadistancovali od šíleného činu Palachova!

Ale dnes?!

Dnes se mladí vůbec nezajímají o politiku, chtějí jen studovat humanitní obory.

Tuhle jsem vynadal jedné holčině, která si podala přihlášku na pět humanitních oborů a na všechny se dostala.

Říkal jsem jí: ,Proboha, taky sis nechala vymýt mozek?

Proč nezůstaneš doma, v rodné vsi, na půdě, kterou obdělávali v potu tváře generace tvých předků?

Evropské elity ti lžou, lžou nám všem!

Jejich cílem je nabourání tradičních států, tradiční rodiny, nabourávají to ve dne i ve dne noci, proto vám mladým dávají ve všem volnost.

Ale ve skutečnosti jim jde o zcela něco jiného, nejde jim o svobodu, jde jim, o zničení světa.

A ty jdeš studovat humanitní obory!

Já být tvým rodičem, spráskal bych tě za to jako psa!‘

To jsem jí řekl a víte, co mi ta holčina řekla.

,Jste xenofob! Bojíte se všeho cizího, nového! Ale pokrok nezastavíte! Já už nebudu dřít na poli jako vy a vaše generace! Přijde čas a všechny evropské národy zaniknou, prodělají národní smrt. Ve světě, po kterém toužíme my, mladí, nebude již místo pro národy, ani pro takové jako vy!

Dřete si sám na poli a třeba se na něm i udřete, já chci pracovat v neziskovce!‘

To mi řekla, a tak smýšlí v naší vsi všechna mládež.

Stačí, když uvidí v televizi člun s běženci a už je běží vítat!

Ale to je všechno tím, že se u nás po listopadu rozpadlo družstvo!

Kdyby se nerozpadlo družstvo, měli bychom mládež pod kontrolou, musela by v něm dřít, jako jsme dřeli my.

Ano, za všechno to může Havel!

Zrušil družstva, spískal listopad.

Nebýt listopadu, nebylo by ani Člověka v tísni, stát by nedovolil, aby lidé trajdali kdesi po světě a konali falešné dobro.

Mládež do toho spadla rovnýma nohama, je důvěřivá.

My staří víme, že nesmíme ničemu věřit.

Ale mládež, ta se dá lehko indoktrinovat, ta se snadno lapí do sociálních sítí, sedne na lep Sorosovi, chce pracovat v jeho neziskovkách, ne na poli, nebo ve fabrikách!

My, když jsme byli mladí, byli jsme revolučním předvojem, ale dnes je mládež předvojem vládnoucích elit.

A Soros to všechno financuje. Jeden jediný člověk vede Evropu do záhuby, protože má mládež v hrsti, protože mládež jde za ním jako krysy za krysařem. Jen v Maďarsku se zatím tomu vzpírají, jen Orbán netancuje, jak Soros píská, nedovolí, aby v televizi měla místo ta jeho propaganda, v Maďarsku říkají v televizi jen pravdu!“

Hospodář umlkl, ztěžka dýchaje, rozrušen tím, co ze sebe všechno musel dostat, aby ulevil své duši.

Poutník, pozorně to všechno vyslechnuv, vážně pravil: „Ano, mládež je důvěřivá a sedne kde komu na lep, zvláště když se jí k tomu pustí hip hop, nebo drum´n´bass.

Ale mládež, to přece ještě není celý národ.

Národ je tvořen i staršími, starými, stejně jako jsou součástí národa i děti a nemluvňata.

Prošel jsem hezký kus naší vlasti a všude jsem viděl, jak národ, lid zemí Koruny české procitá z velmi nebezpečné narkózy, do níž byl uveden rajským plynem samotové revoluce.

Ano, lid Koruny české si začíná uvědomovat pravdu a tu se nutně musí indoktrinovaná mládež dostávat do konfliktu se svým vlastním lidem, odcizená a odrodilá od něj.

Ano, národ si začíná uvědomovat, že pokud nezlikviduje indoktrinovanou a nakaženou mládež, jež je pátou kolonou Sorose a Bruselu, tak bude zlikvidován on sám.

Nechci se mýlit, ale opět nastává národní obrození, do jehož čela se staví ti, kterým nejde o výhody, kteří se nechtějí vyšplhat po zádech davu k lukrativním postům, ale kterým jde čistě jen o osud národa, za nějž cítí, jsouce jeho skutečnými elitami, odpovědnost.“

„Kéž byste měl pravdu!

Až to praskne, až padne Brusel, zrušíme všechny multi-kulti školy a založíme v naší vsi zase družstvo, v něm budeme společné obdělávat půdu našich předků. A taky  vychováme novou, národně uvědomělou mládež, mládež schopnou kritického myšlení, která nebude v novinách, jež budou opět psát pravdu, číst jen nadpisy, mládež se vztahem k rodné půdě.

Ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, zášť a svár, ty ať pominou, ať už pominou!

Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých se k tobě, lide, návrátí!

Kéž Okamura vyhraje volby, ó, Tomio, nenechej zahynout nám, ni budoucím!“ zvolal hospodář v návalu té největší upřímnosti.

V tu chvíli poutník vstal, položil ruku na rameno hospodáře a řekl: „Pravím ti, člověče, že se tak brzy stane. Věř a víra uzdraví tebe i tvůj národ. Nikdo neví ani dne, ani hodiny, kdy přijdu a ujmu se vlády, věz však, že to bude již brzy.

Pravím ti, že brzy zase založíte ve své vsi družstvo a já tě svým dekretem ustanovím jeho předsedou, neboť ty jsi ta skála, na které vystavím své euroasijské království, amen!“

„Já věděl, že přijdeš, Pane můj, a spasíš mne i celý můj národ,“ padl hospodář na kolena, poznav, kdo zavítal do jeho domu.

„Jdi, a hlásej ve své vsi, že dny říše temna jsou již sečteny, že zlo brzy ztratí svou vládu na světě, že Ďáblovi služebníci budou po zásluze potrestáni.

Jdi a hlásej, že přicházím, a se mnou přichází i spása, že kati evropské civilizace dohráli již svoji špinavou hru!“ zvedl poutník hospodáře ze země a políbiv je na obé tváře, dodal, „na brzkou shledanou v lepších časech!“

Tak se rozloučiv, vydal se na další svou pouť, zatímco hospodář se rozběhl po své vsi, volajíce na celé kolo: „Národ žije! Národ žije! Karma! Karma! Karma!“

Ze všech domků vycházeli jejich obyvatelé, přidávali se radostně k tomu volání, jež se neslo nad strništi jako mohutný hymnus naděje, která právě vstala z mrtvých, zatímco poutníkova silueta mizela v dáli, tam, kde každého dne vychází velké, temně rudé Slunce...