Synek z Poruby, náš národní umělec v brblání

Koho kaviár konzumuješ, toho píseň brblej! Jsou ovšem géniové, kteří dokázali povýšit brblání na výsostnou uměleckou disciplínu. Nakonec proč ne, když mohou někteří lidé skládat soudobou vážnou hudbu?

            Nesporná pravda je taková, že v posledních letech značně vzrostl zájem o umělce v brblání.

Jistě i dříve umělci v brblání vystupovali na veřejnosti, jejich život však nedal se nazvat jinak než nuzným živořením.

Před pár lety, to bývaly zcela jiné časy.

Nyní se však s velkými představeními slovutného, vpravdě národního umělce v brblání roztrhl mikroténový sáček, snad právě proto Brusel chystá se již brzy zakázat používání mikroténových sáčků, jež staly se neoddělitelnou součástí našeho každodenního boje za demokracii a symbolem dosud posvátné nedotknutelné konzumní svobody, oficiální důvod je ovšem ten, že jacísi údajní vědci objevili zbytky mikroténových sáčků v trávicím traktu mořských kytovců.

Před lety zaobírala se umělcem v brblání jen nepatrná část národa, nyní však nachází se umělec v brblání v centru zvýšeného zájmu národa takřka celého.

Účast na jeho vystoupení roste každým okamžikem, kdekdo chce slyšet umělce v brblání aspoň jednou denně, ba dokonce jsou i takoví lidé, kteří jsou schopni poslouchat jej celé dny.

Když je pěkně, vystupuje umělec v brblání pod širým nebem, a tu pak navštěvují vystoupení umělce v brblání především zájezdy z venkova, jimž je poskytnuta množstevní sleva, která může, podle počtu účastníků zájezdu, dosahovat výše až padesáti procent.

Venkované jsou ovšem umělcem v brblání nadevše uchváceni.

S ústy dokořán, držíce se pro jistotu za ruce, hledí užasle na umělce v brblání, jak brblá, v černém tílku, s mocně vystupujícím břichem, odmítaje dokonce i židli, tu a tam s namáhavým úsměvem odpovídající na otázky, i své břicho vypne, aby si posluchači na něj mohli sáhnout a přesvědčit se, že je skutečné.

Většinou je však umělec v brblání pohroužený do sebe, plně se soustředící na svůj umělecký výkon, nikoho si nevšímá, ani prestižní Krameriovy ceny, kterou docela nedávno obdržel za své umění, a která jej nyní věrně doprovází.

Brblá a hledí před sebe očima téměř zavřenými, jen tu a tam si, ne však častěji než jen jednou za deset minut, usrkne si piva z půllitru, aby navlhčil svou dutinu ústní.

Kromě diváků tu vždy jsou i stálí, nikým nezvolení, dá se říct samozvaní hlídači, kupodivu obvykle zaměstnanci „Člověka v tísni“ či aspoň jiné, Sorosem či norskými fondy financované neziskovky, kteří mají za úkol střežit ve dne v noci umělce, aby snad přece jen nepolevil ve svém brblání.

Je to však jen formalita zavedená pro uspokojení mas, zasvěcenci dobře vědí, že umělec v brblání by během svého uměleckého vystoupení, nikdy, za žádných okolností, ba ani z donucení, nepřestal ve svém brblání, jeho umělecká, a o všem i občanská čest mu to nedovolí.

Ne všichni hlídači to ovšem chápou, netuší, co pro umělce v brblání znamená jeho čest. Stává se, že někteří dozorci, zvláště noční, plní svou povinnost velmi lajdácky. Schválně předstírají spánek, nebo rovnou bezvědomí, se zjevným úmyslem dopřát umělci menší pohov při jeho brblání, ve kterém by tak mohl, dle jejich názoru, aspoň na chvíli ustat.

Nic netrýzní umělce v brblání víc než takovíto nedbalí hlídači, jež ho podezřívají z toho, že by si snad chtěl, byť jen na malou chvíli odpočinout od brblání.

Je to o to trýznivější, že jedině on ví, jinak ani ze zasvěcených nikdo, jak lehké je brblat.

Je to nejlehčí věc na světě.

Také se s tím netají, jenže nikdo mu nevěří, považují ho přinejmenším za skromného, ještě spíš však za člověka chtivého reklamy, ne-li dokonce za podvodníka, jemuž se ovšem lehko brblá, poněvadž si to dovede ulehčit a ještě je tak drzý, že se k tomu napolo přizná.

Tak se nyní umělec v brblání hřeje na výsluní všeobecného zájmu, není snad tradiční rodiny, aby o něm při večeři nepadlo jediné slovo, v zdánlivém lesku, uctíván národem, přitom však většinou v zasmušilé náladě, která je čím dál zasmušilejší, neboť nikdo ji není s to brát vážně, neboť umělci jsou davem přece jen považováni za komedianty.

Čím ho také utěšit, když je umělcem, notabene umělcem v brblání?

Co si může ještě přát?

A když se někdy najde dobrák, který ho polituje a pokouší se mu vysvětlit, že ten smutek pochází patrně z brblání, snadno se stane, že umělec v brblání začal brblat ještě víc.

Jest jistě náš umělec v brblání do značné míry vskutku komediantem jako všichni umělci tohoto druhu, již se živí veřejnými produkcemi. Jest však zároveň i umělcem velmi nadaným, dost možná i geniálním, jakkoliv je dnes slovo geniální zneužíváno, ba dokonce mylně zaměňováno s výrazem „totální blb“.

Jest to však právě tato genialita umělce v brblání, jež ponese vinu, že se brblání, které umělec provozuje, stane jednoho dne monotónním až na samu hranici snesitelnosti.

Posluchač neznalý věci, prostý člověk neznalý tajů umění, mohl by v tom nalézat úpadek, neboť nechápe, co může být na takové monotónnosti geniálního.

Avšak člověk věci znalý, skutečný odborník studující celý svůj život brblání takřka vědecky, ten dobře ví, že brblání, má-li být geniální, nemůže být než monotónní, protože tato monotónnost je skutečnou, a to zdaleka nejen uměleckou, hodnotu každého brblání.

Paradoxně tak, dosáhnuv ve svém brblání skutečného mistrovství, dosáhnuv absolutního vrcholu, bude umělec v brblání najednou davem, jenž mu byl ještě docela před malou chvílí bezmezně oddán, náhle zatracen, neboť tato vpravdě geniální monotónnost nemůže dav v jeho odvěké a té nejpřirozenější touze po skutečné senzaci, po odhalení skutečné pravdy už nikterak ukojit.

K smůle umělce v brblání se v tu chvíli zcela jistě objeví na scéně jiný umělec v brblání, jenž však bude možná bez jakéhokoliv uměleckého nadání  a bez špetky fantazie, jež je k brblání nanejvýš nutná, jeho brblání bude se tak vyznačovat nejspíše nikoliv monotónností, ale barvitostí a oním hrubým vtipem, který dokáže vždy strhnout nerozhodný dav na svou stranu, který dokáže vnutit člověku, i jinak snad celkem vzdělanému a rozumnému, ale přece jen už otupělému monotónností, třebaže geniální, iluzi čehosi osvěžujícího a skutečně originálního.

Dav dá se snadno strhnout falešnými umělci a jejich falešným uměním, aniž by dokázal ocenit umělce skutečné, již vždy a všude provozují toliko pravé umění, to se pozná podle toho, že se nedokáže podbízet pokleslému vkusu davu, který v konečném důsledku nespatřuje v umění nic jiného než jen prostředek k rozptýlení.

A na to doplatí i náš umělec v brblání.

V okamžiku, kdy se monotónnost jeho brblání stane vskutku nepřekonatelnou, kdy díky ní nahlédne lidský duch do výšin dosud nespatřených, dá dav zcela samovolně přednost jinému, ovšemže falešnému umělci v brblání, jenž se ovšem, co se týče monotónnosti, která je esencí každého brblání, nedokáže ani v nejmenším odlepit od země k závratným výšinám, neboť jeho brblání, dá-li se to tak nazvat, nebude mít v sobě nic z toho, co dělá z brblání nesporný umělecký počin.

Náš umělec v brblání může brblat, jak jen to umí, a on to, bohužel, umí geniálně, ale nic ho už  ho nezachrání před pádem, ona geniální monotónnost, kterou vkládal do svého brblání, posluchače již natolik otupí, že si ho už nebudou vůbec všímat, třebaže ne ze zlého úmyslu, ale jen proto,  že jim zcela zevšedněl, přestal být tím, co je vytrhávalo z bídy jejich nepodařených životů.

Pokoušejte se ale někomu vykládat o umění brblat!

Kdo to necítí, tomu to nelze vykládat!

Umělec v brblání sice bude brblat dál, ale jedinou odpovědí na jeho umění bude už jen soucitná lhostejnost.

Umělcovo brblání promění se tak v holý boj o smysl vlastní existence, boj, jenž vede každý člověk, který je jen trochu nadán rozumem, avšak i tento boj se jednoho dne skončí.

V ten den si jeden z bývalých dozorců, jda náhodou kolem pódia, jež kdysi pečlivě střežil, všimne, že umělec v brblání na něm stále ještě stojí a provozuje své nadpozemské umění.

„Ty ještě pořád brbláš?“ zeptá se udiveně dozorce, nevěřícně hledě na umělce v brblání, „kdy už s tím konečně přestaneš?“

„Odpusťte mi všichni,“ zašeptá umělec v brblání, pro něhož bude nevěřícný pohled dozorcův ranou z milosti, „pořád jsem chtěl, abyste obdivovali mé brblání.“

„Taky jsme jej, zprvu, to se ví, i obdivovali. Dokonce nám nahnalo i náramný strach,“ řekne dozorce.

„Ale neměli byste je obdivovat. Na mém brblání nic není, protože já brblat musím, nemůžu jinak,“ řekne umělec v brblání.

„Nemůžeš jinak?“ podiví se dozorce.

„Nemůžu jinak, protože jsem nemohl najít nic, co bych mohl pochválit, z čeho bych se mohl radovat. Kdybych mohl něco pochválit, kdybych se měl z čeho radovat, věřte mi, že bych nedělal rozruch, a nebrblal, žil bych jako vy a všichni ostatní.“

To budou poslední slova umělce v brblání, ale v jeho pohledu ještě se mihne pevné, i když už ne pyšné přesvědčení, že brblá i teď.

Ale pódium, na kterém zatím provozuje své umění umělec v brblání, nezůstane dlouho opuštěné.

Dají na něj kojící ženu.

I ten nejtupější duch se citelně osvěží pohledem na její obnažené prsy převalující se na pódiu.

Ženě nebude na pódiu chybět nic.

Lidé jí budou nosit a házet na pódium kusy syrového masa, které ženě, evidentně zachutná, bude se jím sytit v jinak hluchých přestávkách mezi kojenmí, rvát jej tak, že radost ze života zasálá z ní  natolik mocně, že jí diváci stěží jen odolají, však také brzy zapomenou, že se kdysi kolem pódia nadšeně tísnili zrovna tak, když na něm umělec v brblání předváděl své, jemu tak osudné umění.