Zde zveřejňovaná série článků o díle a myšlenkách ruských filosofů ukazuje, že ruští filosofové se nijak neliší od svých západních kolegů. Jedni i druzí jsou naprosto stejní. Žvanilové
Ivan Ivanovič je náš kolchozní filosof, náramně cyhtrý člověk, bedna, jak se říká.
Jeho kancelář je plná knih. Když do ní vejdete, hned na vás dýchne moudrost.
Já mám sice taky ve své kanceláři poličku a na ní pár knih. Jenže to nejsou knihy o filosofii, ale o plemenářství, byť je napsali významní akademici. Jsem ovšem jen kolchozní zootechnik a Ivanu Ivanyči se nemůž rovnat, to je přirozené.
Vyznám se v náramně plemenitbě, pravidelně dostávám zlatou medaili pro nejlepšího zootechnika na okrese, náš kolchoz se v živočišné výrobě specializuje na produkci mléka. Ale co se týče filosofie, na Ivana Ivanyče prostě nemám.
Ale tak to má být.
Já jsem v kolchozu od toho, abych zvyšoval dojivost a Ivan Ivanyč proto, aby filosofoval.
Ostatně, k čemu by bylo vlastně zvyšování dojivosti, kdybychom neznali hlubší smysl své vlastní existence?
Člověk snadno sklouzne k dekadenci, k nihilismu, jeho duše zmocní se rozkladné procesy a co pak, nevidí-li člověk nejen ve svém životě, ale i ve své práci žádný hlubší smysl?
Teď se Ivan Ivanyč zabývá naší, tj. ruskou otázkou, respektive obecněji otázkou slovanskou. Ve své další knize, na které nyní usilovně pracuje, a která by měla být, jak se Ivan Ivanyč sám zavázal, hotová koncem tohoto čtvrtletí, načrtává perspektivu Ruska, obecněji pak Slovanů po zániku kapitalismu, který je neodvratný.
Ta otázka samozřejmě zajímá i mne. A tak, jak jen můžu, zamířím si to rovnou od svých dojnic k Ivanu Ivanyče, abych zvěděl, co je nového v hlavě ctěného Ivana Ivanyče, našeho kolchozního filosofa.
„Mohu dál, Ivane Ivanyči? Neruším?“ zeptám se, nahlížeje do kanceláře Ivana Ivanyče.
„Ovšemže, Semjone Semjonoviči, pojďte dál,“ pozve mne Ivan Ivanyč do své kanceláře, přátelsky ptaje, „co vaše dojnice? Dojí?“
„Vlastenecký závazek zvýšení dojivosti o deset procent k výročí připojení Krymu, zdá se, chválabohu, splníme,“ odpovím, dodávaje, „a co vy, Ivane Ivanyči, už víte, jaký je plán pro Rusko, a obecněji pro Slovany ve 21. století, v nadcházející epoše temna a krve?“
„Ano, už to vím. Dnes ráno mne to napadlo. Vstal jsem a měl jsem to v hlavě,“ přikývl skromně Ivan Ivanyč .
„Sláva vám, Ivane Ivanyči. Vy jste prostě génius!“ zvolám nadšeně, protože kdo by neměl z takového plánu radost.
„Dělám jen to, co mám v popisu práce, nic víc,“ odpoví opět skromně Ivan Ivanyč.
„Jen nechte být! Vás nám závidí všechny kolchozy na okrese, kam se na vás hrabou jejich filosofové,“ pochválím Ivana Ivanyče a pak se zeptám, „ale ještě bych se vás na něco zeptal, Ivane Ivanyči.“
„Jen se ptejte, Semjone Semjonoviči,“ vybídne mě vlídně Ivan Ivanyč .
„Vlastně mě to taky napadlo dnes ráno, hepčí“ řeknu, najednou zničehonic kýchnu a pak pokračuji, „je to pravda! Minule jsme se bavili o tom, vlastně vy jste to říkal, protože já mlčel, jaký já jsem totiž filosof, že přichází doba temna a krve, kterou však nesmíme zaměňovat se středověkem, ba dokonce jste tvrdil, že tato doba temna začala už ve čtrnáctém století, to jest, začala na Západě, který už jako takový neexistuje, s nástupem renesance a tedy i tzv. humanismu, zatímco u nás v Rusku, jsme měli Ivana Horzného, dej mu pánbůh věčnou slávu, a opričniky
Znamená to tedy, že už tehdy měli ti, které Benjamin Disreali nazývá tvůrci historie svůj světovládný plán, který počítal právě s tím, že musí nastat tato epocha temna a krve, chtěli už tehdy tito tvůrci historie, vytvořit gangsterské západní vlády, které by bez milosti gumovaly ze světa celá etnika, národy, ba i státy?
Ale neshoduje se tento začátek stmívání právě se vzestupem Západu, který se stává rozhodujícím globálním činitelem, ačkoliv vlastně třeba HDP Číny bylo v té době, a dlouho ještě zůstalo větší, než HDP celého zbytku světa?
A jakou roli hraje vlastně v tom všem Čína, která nyní mohutně expanduje na všechny strany?
Není ona vlastně novým Římem?
Promiňte, Ivane Ivanyči, jestli se nevyjadřuji srozumitelně. Ale mé myšlenky jsou v tomto ohledu velmi zmatené, to není jako zvyšovat dojivost?
Při plemenitbě je všechno jasné, tam jedna a jedna jsou dvě, ale ve filosofii?
Říkal jste, že nyní je hlavní věci realizaci tohoto projektu, který nás zavádí do doby temna, a pak se uvidí.
Ale to je oč mi běží, Ivane Ivanyči!
Totiž, je toto období skutečně obdobím temna, i když snad bude obdobím krve?
Samozřejmě, že s vámi ve všem souhlasím, vždyť ne já, vy jste filosof.
Ale tohle mne napadlo mne dnes ráno: ,Jaképak temno, když tato epocha bude vlastně epochou očisty!
Vždyť sám Ivan Ivanyč přece říkal, že v této epoše přežijí jen silné, vnitřně soudržné systémy, systémy s pevnou ideologií!
To znamená, že všechno shnilé a neživotaschopné bude zlikvidováno, a to, co nám připadá jako temno, bude ve skutečnosti očistným ohněm, životodárným světlem!
Neznamená to, že globalisti, kterým se hroutí jejich plán, jak taky říkal, Ivan Ivanyč, a tudíž nyní postupují rychle a tvrdě, ze všech svých sil narušují státy, rodinu, školství, ba i zdravotnictví tím, že propagují porody doma, jsou jen nástrojem skutečných vládců světa, kterými tedy musí být zákonitě někdo jiný?
Ale kdo?
Jisté je, kdyby byli globalisté vládci světa, jejich plán by se jim nehroutil.
Ale může být cílem vládců světa, těch skutečných, vytvoření chaosu, který by je připravil o jejich vládu?
Pokud ano, není pak ale tento chaos, jen jinou formou řádu, řádu nového, pevného o to víc, oč snad brutálnějšího, a o co brutálnějšího, o to i víc přirozenějšího?
Není tedy to, co se nyní děje, jen návratem ke kořenům, k osvědčené formě vlády, protože to, co označuje Ivan Ivanyč, jako začátek stmívání, bylo ve skutečnosti vzpourou proti tomuto řádu, proti vládcům světa, a tedy možná i sami globalisté, nejsou nakonec než jen vzbouřenci, padlí andělé, kteří nyní míří do pekla!‘
Vidíte sám, Ivane Ivanyči, jak zmatené jsou mé myšlenky!“
„Nebojte se, Semjone Semjonyči, všechny odpovědi na své otázky najdete v mé knize, ukazuji tam, jak se věci mají,“ uspokojil mne Ivan Ivanyč, dodávaje, „chtěl jste vědět, jaký je plán pro Rusko a pro Slovany?“
„Ano, to by mne moc zajímalo,“ přikývnu.
„V původním plánu vládců světa není pro slovanské a obecně nezápadní národy příliš místa. Pochopitelně, vidí v nás příliš životaschopnou konkurenci, překážku své světovlády, kterou brzy hodlají rozšířit i na přilehlé planety,“ rozvykládá se hned Ivan Ivanyč, rozhazuje u toho ruce jako by byl rozsévačem,
Pro naši další existenci je nutná dobrá strategie a taky ideologie.
Světovládci mají svoji strategii a taky ideologii, svoji strategii a ideologii musíme my mít i my Slované.
Za prvé, je třeba vytvořit soudržný sociální systém. Oligarchické systémy, jakým je dnešní Rusko či dnešní Česko, nemají šanci přežít.
Zjevnými nepřáteli jsou globální lichváři a jejich političtí lokajové, těch se nezbavíme jinak než jen bojem. Proto je nutné už dnes vychovávat chlapce pro život ve válce, a vychovávat je k tomu můžeme jen pomocí čestných a zdatných hrdinů, kteří padli za vlast.
Nu, milý Semjone Semjonyši, nezbývá nám, než hrdině padnout za vlast, abychom dali naší slovanské mládeži ten nejlepší možný vzor.“
Uslyše to, vykřiknu radostí: „Za vlast vždy padnu rád, Ivane Ivanyči.“
„Já taky, věřte mi, Semjone Semjonoviči! Jen co se naskytne nějaká příležitost, půjdu a padnu za vlast!“ řekne Ivan Ivanyč.
Proti tomu se ohradím: „Vy ne, Ivana Ivanyči!
Vy padnout za vlast nesmíte!
Kde by náš kolchoz pak sehnal tak skvělého filosofa!
A pak, kdo by nám pak vléval do žil optimismus, kdybyste padl, Ivane Ivanyči?“
„Ne, nemáte pravdu, Semjone Semjonoviči,“ nesouhlasí se mnou Ivan Ivanyč, pokládaje mi ruku na rameno, „musím taky padnout v boji.
Mluvíte o optimismu.
Ano, optimismus vyrůstá z nelehké, ale zároveň radostné, práce, často navzdory osudu. Optimismus nelze dát, darovat, vrátit. Ale optimismus rodí se i z boje, a skutečný boj je jen takový, ve kterém se dá i padnout.
Samozřejmě existuje biochemický (genetický) základ pro optimismus, avšak optimismus je především sociální funkce zdravé společnosti.
Dáte si vodku, Semjone Semjonyči?“
„Ale ovšemže, vodku si dám s vámi velmi rád, Ivane Ivanyči,“ přikývnu.
Načež náš kolchozní filosof Ivan Ivanyč vytáhne flašku vodky a než se nadějeme, je prázdná, opravdu, nezůstane v ní jediná kapka.
„A co superinteligence, Ivane Ivanyči?
Myslím umělou inteligenci, však víte.
Ta se připadá na kterou stranu?
Na jejich, nebo na naši, slovanskou?
Ptám se proto, že ti nejchytřejší Rusové jsou zpravidla Židé, však víte sám, Ivane Ivanyči,“ chci říct, ale místo toho jen cosi nesrozumitelně zamumlám a sesunu se pod stůl, kde leží už i náš Ivan Ivanyč.
