Europoslanec Zdechovský se trochu plete. Migranty do Evropy nevozí neziskovky

Chápu, že z honu na neziskovky se dá vytlouct docela solidní poltický kapitál. Ale organizace dovážející emigranty nejsou neziskovky, ale  tzv. NGO. To je, troufám si říct, přece jen rozdíl. Taková významová nuance, jak se říká

            To byl zas den!

            Europoslanec Z. padal únavou na hubu a snad by se nedostal ani domů, kdyby jej nějací hodní lidé nezvedli z chodníku neodnesli jej na svých zádech do jeho doma zrovna tak, jako se Kristus vláčel se svým křížem kdysi na slavnou Golgotu.

            Doma si z posledních sil napustil vanu a vlezl do ní, tak jak byl, svléci se, natož se vyzout, to už bylo nad jeho síly.

            Leže ve vaně, ztěžka oddechuje, sípal europoslanec Z. : „Ono se snadno o někom řekne: ,Ten je europoslanec, ten je za vodou!‘

            Ale ať si to někdo zkusí, co to je!

            Sedět celý den za stolem, hezky rovně, jako ve státní škole, držet pero, dívat se před sebe a usmívat se!

            A navíc ještě v obleku!

            Bože, jak mě ta kravata škrtí!

            Kdybych aspoň tu nemusel mít!

            Člověk je pak zbitý jako pes!

            Není větší rasoviny, ještě, že už je večer a mám před sebou celých deset hodin, než tam půjdu zas!“

            Europoslanec Z. byl z toho sedění za stolem a držení pera opravdu zrasovaný jako pes. Kdysi za ním přišli, aby kandidoval do sněmovny.

            Ale on jim řekl: „Poslancování to nic není, to není žádná výzva. Já chci být europoslanec, ano chci poznat limity svého těla i své vůle!

Já neznám slova: ,To nejde!“

            A tak je, své limity, nyní poznával, okoušeje tvrdý chlebíček evropských elit.

            Nutno říct, že nevedl si vůbec špatně.  Málokdy se za celou tu dobu, co seděl za stolem a držel v ruce pero, pohnul tak, že by se to dalo chápat jako protažení, kterým si chce přece jen trochu ulevit a dnes, například, vydržel sedět takto bez jediného pohnutí celých dvanáct hodin!

            Nebylo divu, že byl tak unavený, a už vůbec nebylo divu, že nám náš milý europoslanec Z. ve vaně cobydup usnul.

            Usne nám a zdá se mu sen.

            V tom snu už ale není europoslancem, ale jakýmsi bezcenným člověkem, který právě na jakési, jinak docela relativně docela pěkné, libyjské pláži nasedá do gumového člunu, ve kterém se tísní stejní lidé jako on.

            „O.K. chlapi, držte se a pozdravujte frau Merkel!“ zasměje se chlap, kterému Z. zaplatil za místo v gumovém člunu nemalé peníze, a odstrčí člun na moře.

            Člun vypluje, břeh záhy zmizí, jsou na volném moři, na cestě do ráje.

            „Prý tam, v Evropě, stačí jen sedět za stolem, mít v ruce pero, hledět před sebe, a hned má člověk tolik peněz, že si za půl roku může našetřit na dvě plus jedna v Praze,“ říká muž, který dřepí vedle Z., maje na krku oranžovou záchrannou vestu, a jeho bílé zuby září v černém obličeji jako Měsíc v úplňku.

            Z. pocítí při těch slovech sladkou závrať.

            „Tolik peněz! Jen za to, že sedí za stolem a drží v ruce pero!“ pomyslí si a nahlas řekne, „Evropa je ráj!“

            „Jo, Evropa je ráj. Proto tam všichni plujeme! Sedět za stolem a držet v ruce pero, to přece umím taky! A každý, kdo sedí za stolem a drží v ruce pero má i šest manželek!“ prohlásí kdosi jiný, pletoucí si zřejmě asistentky europoslanců s manželkami.

            „Šest manželek!“ pocítí Z. opět slastnou závrať, takže se mu div hruď neroztrhne,  a z hrdla se mu vydere nadšené„Evropa je ráj!“

            „Jo, proto tam taky plujeme. Protože je ráj. Hlavně se musíme co nejdřív nechat vylovit. Jak už budeme na lodi nějaké neziskovky, tak máme vyhráno!“ řekne kdosi.

            Ale štěstí adeptům ráje nepřeje.

            Nikde žádná loď, která by je vylovila a dopravila do ráje, kde budou sedět za stolem, držet v ruce pero a mít šest asistentek.

            Naopak, člun potká strašlivé neštěstí.

            „Loď na obzoru!“ vykřikne kdosi, ale je to jen halucinace, výplod chorého mozku, jenž z vidiny ráje už nadobro zešílel.

            Lidé v člunu nahrnou se v záchvatu radosti na jeho bok a člun se převrátí.

            Muži s oranžovými vestami začnou bojovat o svůj život.

            O svůj život bojuje v moři i Z. Mořský proud ho kamsi odnáší, zdá se, že je ztracen.

            Ale v tom se na obzoru přece jen loď.

            „Tady! Tady jsem! Pomoc!“ vykřikne Z. a ztratí ve svém snu vědomí.

            Když se probere, nachází se na palubě lodi, která ho zachránila, obklopen několika bílými muži v námořnickém.

            „Vítejte na palubě ,Institutu Václava Klause‘,“ řekne milý starý pán se sympatickým knírkem, a dodá, „jsem kapitán Klaus a to jsou mí kumpáni, Jakl, Wiegl, Forejt a mnozí další.

            Plavíme se na moři a zachraňujeme uprchlíky, protože se v nás hnulo svědomí.

            Vy přece nemůžete za to, že vláda vaše země ignoruje mé knihy, a proto ve vaší zemi panuje nesvoboda.

            Nebojte se, odvezeme vás tam, kde váš život bude opět svobodný.“

            „Vy jste neziskovka?“ zeptá se úlevně Z.

            Starý pán se však po těch slovech slovech najednou rozčílí a začne mávat rukama: „Ne, ne my nejsme neziskovka!

            To je strašlivé, ale opravdu strašlivé nedorozumění!

            My jsme nevládka!

            Slyšel jste přece o NGOismu!

            Ten termín jsem vymyslel já, a my teď naší činností dokazujeme, že jsem měl pravdu, že NGOismus existuje!

            Ano, náš, respektive můj ,Institut Václava Klause‘, obecně prospěšná společnost, je současí NGO sektoru, to znamená, nevládního sektoru, ne neziskového sektoru!

Já jsem NGO!“

My všichni jsme NGO!“

Snad by se tan starý pán ze svého rozhorlení pomátl, bazíruje na tom, že je součástí nevládního, nikoliv neziskového sektoru, kdyby se už ,Institut Václava Klause‘ neocitl v přístavu.

„Tak jsme tady!“ řekl kapitán Klaus a vyvedl Z., který měl kolem krku pořád ještě oranžovou vestu, na palubu.

Z. se šťastně nadechl, ale v tom mu ztuhla všechna krev v žilách.

Nebyl v Evropě, v ráji, ale zpátky v Tripolisu!

„To není Evropa!“ vykřikl.

„Ovšemže není,“ přikývl kapitán Klaus.

„Jak to, vždyť vám z kapsy vyčuhuje pero! To si jistě taky žijete jako v ráji!“ ukázal Z. na kapsu kapitánova saka, z níž opravdu vyčuhovalo pero.

„Ano, žiji si jako v ráji a proto se ve mně hnulo svědomí. Zachraňuji na moři uprchlíky z EU, kteří prchají před bruselskou diktaturou, a dopravuji je tam, kde jim žádný eurobyrokrat nestrká rypák do jeho života.

Prcháte přece z Česka před eurem a před Ústavním soudem!“

„Neeee! Já chci tam do ráje! Já chci sedět za stole, držet v ruce pero a mít šest žen!“ vykřikl Z. a skočil do moře, aby plaval směrem k Evropě.

Ale v tu chvíli se záchranná vesta proměnila v pytel plný usnesení europarlamentu a táhla Z. ke dnu.

Z. začal polykat andělíčky a v tu chvíli se probudil.

„Kde to jsem?“ nevěděl europoslanec Z. v první chvíli.

Ale pak si uvědomil, že leží jenom doma ve své vaně, přišed unavený práce.

Zhluboka si oddechl a začal okamžitě proměňovat vize v realitu a realitu ve vize, no, šlo mu to opravdu jako po másle.