Nejlepší na tom je, že už předem vím, kdo mne bude v diskuzi mohutně zasypávat palci dolů, a kdo bude tyto palce dolů zuřivě plusovat, projevuje tak svoji občanskou odvahu. Že by taky nepohodlný názor?
Vše dobré skončilo se smrtí Václava Havla.
To lepší v nás, každém člověku i v celém národě, zemřelo ve chvíli, kdy Václav Havel vydechl naposled v náruči sestry boromejky, kdy jeho duše napila se lahodné smrti, zažívajíc bezprostředně to, co je tak věrně popsáno v tibetské knize mrtvých.
Čím více jsme na časové ose našich prachbídných existencí vzdáleni od onoho okamžiku, tím více jsme zlotřilejší, každý člověk i celý náš národ, tím více a více zapíráme Václava Havla, pliveme na něj, nejsouce už ničím jiným než jen otroky Zla, jemuž jsme se zcela zaprodali za šošovici pofiderních jistot, jež jsou nám nabízeny orientálními despoty v hávu zachránců Evropy.
Zlo vítězí, bezskrupulózní ve svých praktikách, slizké ve své úlisnosti, a ti, kteří zůstali věrni Havlovu odkazu, kteří jej nezapřeli, jsou pronásledováni, kamenováni těmi, kteří zaštiťují pravdou a svobodou, nejsouce však ničím jiným než jen služebníky lži, tupým dobytkem, kterému žádné svobody netřeba.
Temnota opět ujímá se své vlády nad světem. Naše duše, duše každého člověka i celého národa, jsou opět naplněny smrdutým hnisem, který chlemtáme jako nejlahodnější víno, přetvářka, to nejodpornější pokrytectví je opět charakteristickým, určujícím rysem české národní povahy.
Ten, kdo nás chtěl zbavit našeho národního prokletí, kdo chtěl nás učinit lidmi čistými a mravnými, lidmi neposkvrněnými prvotním hříchem lži a nenávisti, ten, kdo pro nás ve své poslední hodině duševně trpěl jako nikdy jiný, pochopiv v jediném okamžiku marnost veškeré své snahy, neuskutečnitelnost svým mravních ideálů, Václav Havel, ten je nyní s tím nejlehčím srdcem posílán do horoucích pekel.
Co je to za svinský národ, tito Češi?
Proč bez odporu, ba dokonce s hrdostí a pýchou, v sobě hubí všechno to dobré, proč zašlapávají do bahna jako ty nejtupější svině perly, které jim byly nezištně hozeny, které je mohly učinit světovou mravní avantgardou?
Žádná z národů, které běhají po světě, nepromarnil dokonaleji příležitost vymanit se z pout své malosti, být velkým nikoliv ve smyslu početním, ale být velkým ve své odvaze, ve své neohroženosti, neboť nic si nevyžaduje víc odvahy a srdnatosti jako poctivost a mravnost, onen kategorický imperativ hvězdného nebe nad námi.
Jako Židé, snad jednou provždy promarnili svou příležitost, když nedokázali rozpoznat v tom, koho na velký pátek ukřižovali, Mesiáše seslaného jim bohem, tak i my Češi promarnili jsme všechno to, co nám bylo vyšší mocí nabídnuto, zříkajíce se Václava Havla, radující se bezuzdně a hovadsky ze své znovunabyté malosti a ubohosti.
Velmi záhy pominulo ono velké vzepětí českého národa, jenž, věren své tradici, své neochvějné malosti, zalekl se velikosti světové role, která mu byla nabídnuta.
„Nemusí pršet, stačí, když kape do vlastní kapsy!“ toť ústřední životní motto českého člověka, pro kterého je méně vždy více, neboť český člověk cítí se vždy nejlépe hezky v závětří, tam, kde za něj rozhodují jiní, ti velcí, ti mocní, které český člověk ovšem poctivě okrádá, to je jediná forma vzdoru, jíž je český člověk schopen, forma vzdoru, pro niž je typická starost o vlastní pohodlíčko.
Kdyby pravda a svoboda byly pohodlné, nebylo by vášnivějšího zastánce pravdy a svobody než českého člověka.
Pravda a svoboda, o mravnosti ani nemluvě, jsou však z principu nepohodlné.
Je těžší nekrást než krást.
Je těžší říkat pravdu než lhát.
Je těžší být svobodným než nesvobodným.
Český člověk ovšem preferuje pohodlíčko, fyzické a především pak duševní. To je alfa a omega jeho života, moc se nepředřít, nemít žádnou odpovědnost, žádnou velkou myšlenku, a přece si žít jako prase v žitě.
Kdepak na něj s pravdou, svobodou a mravností!
Chtěl-li nás Václav Havel učinit mravnými a svobodnými, chtěl-li nás vyvést z onoho závětří, v němž si tak spokojeně chrochtáme, malujíce si sami sebe jako tu nejspravedlivější lidskou havěť, chtěl-li z našeho národa učinit ono víno, v něž je proměna voda, pak nemohl skončit jinak, než jak skončil, jako člověk takřka celým národem nenáviděný, jako člověk, jemuž je přičítáno všechno to zlé a špatné, co sužuje náš národ, rozuměj, co ohrožuje jeho pohodlíčko.
Je čemu se divit, nabývají-li na síle hlasy, které žádají, aby byl Václav Havel zcela vymazán z paměti národa, či aby aspoň nebyl líčen jinak než jako největší národní škůdce, temná poluční skvrna na jinak čistém a neposkvrněném štítě našeho národa, který jak, známo, nerozpoutal žádnou válku, tím méně světovou, který nenese nejmenší vinu na dnešních světových katastrofách (migrační krize, globální oteplování, finanční krize), a který venkoncem stále vyznává tradiční hodnoty v tom smyslu že, kdo neokrádá stát na DPH, ten okrádá svoji tradiční rodinu?
Spíše se lze divit, když přes to všechno se ještě najde někdo, kdo je schopen tvrdit, že za Havla bylo líp, přít se o to s vámi do krve.
„Za Havla bylo líp!“ vykřikuje pořád dokola takový člověk a nedá si ani za boha nic vysvětlit.
„Proč bylo za Havla líp? Protože fungoval stranický systém, který je základem tradiční politiky a demokracie, jak vám řekne každý Jakl? Protože k rozkladu tohoto stranického sytému, tohoto pilíře demokracie, jež je politickou soutěží, došlo až za Klause a Zemana?
Jen proto by mělo být za Havla líp?
Kvůli takové prkotině?
Nesmysl!“ snažíte se tomu člověku oponovat.
Ale bavte se bláznem!
Místo, aby vám takový člověk vaše argumenty vyvrátil v demokratické diskuzi, dá vám pusu na čelo, jako byste byli nějací uprchlíci.
Dá vám, nějaká ta Fischerová, nebo Holubová, nebo Halík (ten vás návdavkem k tomu pošimrá i vousy) takového hubana, až se vám zatmí před očima, avy omráčení šmátráte před sebou rukama neschopni slova, neschopni odporu, jdoucí na porážku jako tupé stádo.
To jsou celí oni, pravdoláskaři, když jim dojdou argumenty, sáhnou po pravdě a lásce, a těmi vás utloučou jako palicí na maso, to je ta jejich neomarxistická havloidní totalita, podle polibků smrti poznáte je!
