Jsem pro bojkot kvó, kvó, kvót. Nebo je tady někdo, kdo je nebojkotuje?

Hm, tak bojkot kvót, které už dávno bojkotujeme (přece nebudeme ulevovat Itálii a Řecku), které v Evropě už nikdo nebere vážně. Nic proti, ale není to trochu málo, Antone Pavloviči?

Luděk v mžiku vzplál, plameny v nichž zmizel, byly tak mohutné, že jsem viděla jen spoře výraz v jeho obličeji, přesto se mi ale zdálo, že se Luděk šťastně usmívá.

Než jsem však stačila najet mobilem na detail jeho obličeje, rozběhl se Luděk najednou od svatého Václava směrem dolů. Nějací lidé se ho pokoušeli uhasit.

„Nehaste ho, hoří za naši svobodu!“ křičela jsem na ně, a oni naštěstí toho nechali.

Luděk se zhroutil k zemi, přiběhla jsem k němu, ale jeho obličej zmizel, proměněný v ohořelý škvarek. Ale já už na nic nečekala a přiblížila k němu svůj mobil a točila, co mi síly stačily, než se ozvalo kvílení záchranky.

„Ti si ale pospíšili, určitě je volal někdo tupý z mobilu, jehož poloha se dá okamžitě přesně lokalizovat,“ pomyslela jsem si...

Ráno jsem se probudila a nemohla se zbavit dojmu, že je něco zatraceně špatně.

Brzy jsem ale přišla na to, co je špatně.

Špatně bylo Slovensko.

„Fuj,“ odplivla jsem si při pomyšlení na Slovensko, na jeho zbabělost, „Tisa si sami popravili na příkaz Sovětského svazu, a teď se zase sklonili, ukázali Německu dobrou vůli vazala, přijali o čtyři uprchlíky více než my!

Stali se německou kolonií, už nerozhodují o svém území, žalobu na uprchlické kvóty podali jen tak na oko!“

Bylo mi ze Slovenska tak špatně, že jsem se div nepozvracela. Zachránila mne od toho jen čistá a vznešená myšlenka na Polsko, ta mi přece jen zvedla náladu.

„Polsko, to je jiná káva! Dvakrát si ho sice mocnosti rozdělili, protože každý polský šlechtic měl na sněmu právo absolutního veta (tak má vypadat skutečná demokracie, buď jsou pro všichni, nebo nikdo!), žalobu na kvóty, pravda, taky nepodali, ale jak se nekompromisně bránili v roce 39!

Celý měsíc trvalo Německu, než, s pomocí ruské Rudé armády, Polsko porazilo!

Tenkrát se Polsko bránilo samo (byť Velká Británie a Francie vyhlásily Německu válku). Ale teď se můžeme bránit společně, i proti Německu, i proti Rusům, a můžeme Polsku klidně darovat i Těšínsko, to přece naší územní celistvost zásadně nenaruší!“

Nálada se mi zlepšila, dokonce jsem si vesele zazpívala polskou hymnu.

Ale v půlce mne přerušil zvonek.

„Přišli si pro mne! Sousedé mne udali, že zpívám polskou hymnu a oni si pro mne přišli, seberou mne a odvezou do Bartolomějské, tam mne budou pálit cigaretami a chtít po mně, abych jim řekla, kdo mne naváděl k tomu, abych zpívala polskou hymnu!“ byla jsem si jistá.

Ale nebyli to tajní.

Byl to Luděk.

„Bože, ty vypadáš! Byl jsi u výslechu? Vzali si tě do parády Lékaři bez hranic, nebo tě tak zřídil Člověk v tísni!?“ vykřikl jsem, protože Luděk vypadal opravdu příšerně, jeho tvář byla bledá, vousy pocuchané, pod očima měl těžké olověné kruhy.

„Nespal jsem celou noc. A konečně se rozhodl. Dnes s tím skoncuji!“ vykládal mi, zatímco jsem mu v džezvě vařila kávu.

„S čím skončíš?“ zeptala jsem se a srdce mi sevřelo v předtuše čehosi hrozného, protože jsem dobře věděla, jaký je Luděk ryzí charakter.

„Se životem ve lži skončím!“ vykřikl Luděk a chytil si hlavu, „protože život v eurokomunismu není ničím jiným, než životem ve lži!

A není nakonec šeď a pustota života, onen požadavek dnešních lidí bavit se a šokovat v post-totalitním systému, vlastně jen karikaturně vyhroceným obrazem moderního života vůbec a nejsme vlastně – byť vnějšími civilizačními parametry tak hluboce za ním – ve skutečnosti jakýmsi mementem Západu, odkrývajícím mu jeho latentní směřování?“

„Snad. Vlastně, abych pravdu řekla, tak nevím, o čem teď vlastně mluvíš,“ pokrčila jsem rameny.

„A není život ve lži vlastně vyjádřením souhlasu s eurokomunismem?“ zeptal se Luděk a, rozhodiv ruce, vykřikl, „ale já nechci žít ve lži!

Nechci!

Celou noc jsem o tom přemýšlel.“

„Tady máš kafe,“ postavila jsem před něj kafe a řekla, „ale jak to chceš udělat, nežít lži, když lží je prolezlá celá EU?“

„Jak nežít ve lži?!“ vykřikl zase Luděk a praštil do stolu tak, že se hrnek s kávou překotil, „prostě nežít!“

„Cože!“ vyvalila jsem na něj svoje černé oči.

„Nežít! Upálím se!“ zvolal Luděk.

„Upálíš se? Ty se upálíš?“ nevěřícně jsem na něj pohlédla.

„Ano, upálím se,“ přikývl Luděk a jasným světlem v očích, takovým, jaký mohou mít jen světci, pokračoval, „bojkot kvót je velmi málo (něco jako pasivní rezistence obyvatel v době tzv. ,normalizace‘, která sama o sobě nic neřešila).

Proti totalitním praktikám současné EU je třeba aktivně vystupovat s jejich odmítáním, a to i za cenu toho, že budeme nuceni totalitní společnost (dnešní EU) prostě opustit.

Není možné obávat se rozšíření údajných ruských totalitních praktik a nevidět současný otevřený nástup eurounijního fašismu a jeho přisluhovačů, který je už tady a teď.

Ale ještě nás nedostali!

Vzpomeňme si na Tibet!

Ten taky okupuje Čína, a přesto se Tibeťané na protest proti tomu upalují.

Ano, k tomu jsem dnes v noci dospěl!

Pokud neobětujeme své životy, pokud bude pro nás vlastní život víc než osud našeho národa, pak se neubráníme, zahyneme, eurounijní fašisté zvítězí!

Ale to my nedopustíme!

My víme, že bezpečnost jedince není nadřazena národní bezpečnosti, jak nám chtějí eurofašisté a jejich domácí přisluhovači namluvit.

A proto nemůže být život jedince nadřazen životu národa, jak nám to taky chtějí namluvit!

Je třeba zažehnout živou pochodeň, obětovat vlastní život ve jménu pravdy, sjednotit vlastní dobrovolnou smrtí všechen národ!

To jediné a nic jiného platí na eurofašisty!“

„To se mi líbí!“ zatleskala jsem nadšením, protože Luďkův záměr, když mi to takto vyložil, mne nadchl, ale pak jsem se přece jen zarazila, „ano, musíš se upálit, Luďku, takto ve lži už nelze déle žít. Jsem plně pro tvé sebeupálení.

Ale co když mainstreamová média o tom budou mlčet, nebo, co hůř, budou vykládat tvůj čin jako čin psychicky narušeného člověka?

Ano, co když pravdu o tom, o tvé vznešené zápalné oběti, napíší jen Parlamentní hlísty a Vlastenecké kraviny?“

„Neboj, psychopata jako z Palacha ze mne neudělají. On byl mladý bezdětný muž, já jsem otec rodiny. Nikdo jim neuvěří, že jsem psychopat a proto jsem se upálil,“ uklidnil mne Luděk a dodal, „a proto jsem vlastně taky přišel za tebou. Abys to celé, od začátku natočila na mobil.

Aby lidé věděli pravdu.

Aby už nežili ve lži!

Aby rádi nazývali věci pravými jmény, tak jako nazývám pravými jmény věci rád já!“

„Natočím to, neboj“ řekla jsem a zeptala se, „benzín máš?“

„Jo, ve flašce od vína, abych nebyl do poslední chvíle nápadný,“ přikývl Luděk.

„Prima,“ řekl jsem a navrhla, „víš, co ještě než půjdeme, zazpívejme si polskou hymnu!“

Zazpívali jsme si polskou hymnu a šli.

U koně se Luděk polil benzínem, já to všechno točila na mobil.

„Vzhledem k tomu, že se náš národ ocitl na okraji beznaděje, rozhodl jsem se, že svou zápalnou obětí probudit lid naší země.

Moje požadavky jsou okamžité zrušení uprchlických kvót a okamžité zrušení cenzury pravdivých zpráv!

Za svobodu! Za pravdu! Nenecháme se zastrašit!“ zvolal a zapálil se.

Vzplál vmžiku, aby nežil ve lži, vzplál, abychom my mohli zase žít v pravdě.

A jestli ne, tak jsem pro to, abychom ho následovali!