Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Uprchlíci jsou jako zvířata

11. 09. 2017 17:09:23
Není tvrzení v nadpisu příliš zevšeobecňující a proto se vymykající realitě? Není přece uprchlík jako uprchlíky, i mezi uprchlíky je třeba rozlišovat, třídit je na spravedlivé a nespravedlivé

„Člověk se snadno vyplaší, přecení nebezpečí, které mu hrozí. Podlehne strachu, myslí si, že kdo uteče ze svého domova, ten vyhraje, dá se proto na bezhlavý útěk, aby si zachránil život, stane se, prchaje, vykořeněným, věčně bloudícím.

Anebo prostě neopustí svůj domov, ať je nebezpečí, které mu hrozí sebevětší, protože je příliš zakořeněný. Jeho hrdost mu nedovolí stát se uprchlíkem, nechce se stát vykořeněným, vydaný napospas cizotě a nesmyslnosti svého bludného života.

Prožije spoustu plodných let na jednom místě, a kdyby měl toto místo opustit, byla by to jeho smrt, takový má aspoň pocit.

Blíží se katastrofa, všichni kolem balí kufry, nasedají do aut a prchají po ucpaných silnicích do bezpečí, chvatně se odřezávají od svých kořenů, opouštějí všechno, co mají, jen aby si zachránili holý život.

Ale k čemu je holý život?

Není holý život jen živořením?

Jistě někdo může začít žít znova na jiném, zcela novém místě, zapustit tam kořeny, stát se zase zakořeněným, ovšemže jen mělce, aby v případě potřeby a nutnosti opět zvedl kotvy, opět prchal, protože, kdo je jednou uprchlíkem, je jím už navždy.

Ale mohou tak existovat všichni, mohou se tam, kam uprchli, stát opět lidmi, kterým byli před svým útěkem?

Kolik lidí, ač si zachránilo svůj holý život tím, že opustilo své domovy, netrpí pocitem zmaru a beznaděje a kolik lidí, kteří sami nikdy nic nezažili, dívá se na takové uprchlíky skrz prsty, považujíce je za zbabělce, ne-li rovnou vyděrače, kteří utekli ze svých domovů jen proto, aby se jim mohli pověsit na krk, kteří se domáhají soucitu a solidarity způsobem, který hraničí s vydíráním?

Co si, například, myslet o ženě, která pořád před vás strká svých pět dětí a ječí, že jí jakási katastrofa připravila o všechno, o manžela, o dům, o prosperující firmu, a ona teď nemůže své děti nakrmit, utišit jejich hlad a děti taky přece dovedou mít zběsilý hlad?

Nepomyslí si snad devadesát devět lidí ze sta: ,Tak proč máš tolik děcek, když je nedokážeš uživit? Máme je snad živit my, máme se s nimi dělit o to málo, co máme, máme snad kvůli tvým dětem šidit své děti?‘

Narážejíc na odmítavé pohledy snad žena posléze pochopí, že bylo lepší zůstat doma, tam, kde ji ona katastrofa připravila o všechno, ale kde by přece jen nebyla uprchlíkem, protože takto přišla ještě navíc o vlastní důstojnost, stala se poběhlicí, fenou, která jen rodí děcka, o která se nedokáže postarat, řvoucí a odporná děcka, která každého jen obtěžují svým pláčem a taháním za rukáv s prosbou o pomoc.

Ne, lepší je nikam neutíkat, zůstat tam, kde je člověk doma, ať už je nebezpečí sebevětší. Jistě, je v tom kus bláhovosti a naivity, jež jsou vždy spjaty s nadějí, nejzákeřnější ze všech drog, že snad nebude tak zle, že se nenaplní ty nejhorší scénáře, že se přese všechno, zůstane-li člověk doma navzdory varování, podaří něco zachránit, že se nakonec všechny hrozby ukážou být planými.

Ano, člověk rád uvěří tomu, že jej tato naděje spasí a zachrání, že cosi, co je nad ním, se přece jen slituje, zatímco se na něj valí katastrofa nedozírných rozměrů.

Ti, co před ní utekli, měli strach.

Ale člověk zachvácený strachem přestává být člověkem, stává se zvířetem a zvířata nemají duši.

Člověk zachvácený strachem přestává být vládcem světa, tím, kdo má vše pod kontrolou, přestává být hybatelem, tím kdo uvádí vše v pohyb, a sám se stává nepatrnou a zcela pasívní částečkou, jež je hnána slepými silami z místa na místo tak dlouho, dokud neklesne svým obličejem k zemi a nevydechne naposled.

Utéct, to znamená ztratit duši.

Proto se lidé dívají tak nevraživě na uprchlíky, kteří se jednoho krásného dne objeví u nich doma, tam, kde vždy vládl pokoj a mír, kde nehrozí, ovšem jen domněle, žádné nebezpečí.

,Proč jste utíkali? Jistě jen proto, abyste nás o vše připravili! Ale vy, vy nejste nic než jen zvířata!‘ myslí si lidé o uprchlících a nic jiného si o nich myslet ani nemohou, když jejich zemi zaplavují stáda těchto zvířecích tvorů, kteří připomínají lidské bytosti toliko svým vnějškem, protože to základní a podstatné, co dělá člověka člověkem, totiž lidská duše, jim chybí, protože tu nechali doma.

Nikdy nebudu uprchlíkem!

Nikdy nepřetrhnu své kořeny, neztratím svou duši, nebudu terčem nevraživých lidských pohledů, nebudu na stejné úrovni jako matka žebrající na ulici chléb pro svých pět vyhublých dětí!“ usmyslil jsem si, že neuteču ze svého domova před blížícím se hurikánem gigantické síly.

Byl jsem jediným, kdo tak v našem městečku smýšlel. Všichni se sbalili a prchli do bezpečí, bez ohledu na věk či pohlaví, zaměstnaní i nezaměstnaní, přizpůsobiví i nepřizpůsobiví, všichni se dali do zoufalého pohybu, aby si zachránili svoje životy.

Zachránili životy, hehe, a přitom utíkali jen z jednoho pekla do druhého, protože pro uprchlíky není život, který si zachránili, ničím než peklem!

Procházel jsem se prázdným a opuštěným městem, zatímco na obzoru kupila se již těžká, zlověstně vypadající mračna. Byl jsem zrovna na náměstí, podivuhodně prostorném, protože jako z města zmizeli lidé, zmizela z něho všechna jen trochu pojízdná auta, když vítr začal sílit.

Jeden jeho prudký náraz mě srazil rozverně k zemi.

Vstal jsem, chtěje větru vzdorovat vší silou svého lidského těla. Ale už to nešlo, ba právě naopak, vítr hnal mě bezmocného ke zdem domů, na které mě přimáčkl, jeho hukot zesílil tak, že neslyšel jsem vlastní chechot.

Smál jsem se totiž, protože se mne zmocnila šílená euforie, kterou měli na svědomí nejspíše endofirny.

Vůbec to nebylo tak hrozné, ba právě naopak.

Vítr už strhával střechy, jejichž kusy padaly vedle mne, i mariánský sloup uprostřed náměstí zlomil se ve své půli a stejně tak i stromy, jež byly na náměstí vysazeny před deseti lety při jeho rekonstrukci za peníze z eurofondů, byly vyvráceny do jednoho ze svých kořenů.

Vítr stále bez přestání sílil, až mne vzdušný vír prudce uchopil a napřed vymrštil do výše a pak se mnou udeřil o zem tak prudce, že mohl jsem to přežít jen, kdybych nebyl z masa a kostí, ale z nějaké amorfní, extrémně tvárné hmoty, třeba hrnčířské hlíny.

„Dobře, že jsem nikam neutekl, hehe!“ byla moje poslední myšlenka, zatímco mne hurikán zasypával vším možným, co mu přišlo pod ruku, tím, co bylo ještě před několika minutami naším městečkem, v němž jsem prožil všechen svůj život, a které se teď ocitlo kdoví na jak dlouho bez elektrického proudu, než budou jeho dodávky obnoveny, budou-li vůbec obnoveny.

Autor: Karel Trčálek | pondělí 11.9.2017 17:09 | karma článku: 11.99 | přečteno: 884x

Další články blogera

Karel Trčálek

Black Friday, den předčasného narození Páně

Ceny padají, boží království přichází. Tak nějak by to mohlo vypadat v ráji. Vše skoro zadarmo a nad tím se vznášejí andělé

24.11.2017 v 11:44 | Karma článku: 24.24 | Přečteno: 972 | Diskuse

Karel Trčálek

Prezidentova návštěva v Rusku je totální propadák

Tak, jako se zachoval, respektive, nezachoval, prezident v Rusku, by se skutečný demokrat nikdy nezachoval. Ale čemu se divit?

24.11.2017 v 8:36 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 580 | Diskuse

Karel Trčálek

Vrtění psem a srebrenické horory

Být člověk je nejkrutějším božím trestem, ano, být člověkem je za trest. Kdoví, čím vším jsme se provinili ve svých minulých životech a existencích, že byli jsme takto potrestáni

22.11.2017 v 14:35 | Karma článku: 13.76 | Přečteno: 855 | Diskuse

Karel Trčálek

Prezident Zeman volební kampaň nevede, jeho úderka ano

Tak nevím, je nadpis tohoto článku ideově správný? Čí potlesk sklidím a koho rozhněvám tak, až mi upřímně řekne, co si o mně myslí? To jsou zase moudra, co?

22.11.2017 v 12:01 | Karma článku: 12.10 | Přečteno: 280 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jílek

I takové jsou dnes ženy

Byli jsme s kolegou na cestách. Na oběd jsme se zastavili v jedné restauraci v Hustopečích. Posadili jsme se a objednali jsme si smažený vepřový jazyk.

25.11.2017 v 9:40 | Karma článku: 7.23 | Přečteno: 149 | Diskuse

Naďa Dubcová

Vykašlete se na ty vznosné věty o líbání prstenu

Jestliže by měl někdo zabránit vládnutí ANO s podporou KSČM a SPD, pak jsou to demokratické strany, říkám já.

24.11.2017 v 21:58 | Karma článku: 28.90 | Přečteno: 1328 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Mně taky, ale jinak!

O kampani „me too“ toho bylo popsáno dost. Někdy negativní pohled, zážitek nebo děj, přinese rozhodnutí ke změně přístupu a snaze udělat to jinak. Třeba na to jít úplně opačně.

24.11.2017 v 18:30 | Karma článku: 7.87 | Přečteno: 321 | Diskuse

Martina Studzinská

Dáma minimálně s dvěma P

Pořádkumilovnost a vstřícnost. Takové dobré vlastnosti. Ale někdy se jimi jejich nositel/ka dokáže těm kolem doslova zprotivit. Nevěříte?

24.11.2017 v 16:53 | Karma článku: 7.95 | Přečteno: 351 | Diskuse

Jiří Turner

Tak soudržky a soudrzí, karty na stůl!

Vždy mě pobaví, když po zveřejnění článku, kterým vyjadřuji svůj názor na komunisty a jim podobné, se mě soudruzi a jejich sympatizanti snaží v diskusi napadat tak, aby nemuseli veřejně odtajňovat své přesvědčení. A to mě těší.

24.11.2017 v 16:51 | Karma článku: 19.17 | Přečteno: 700 | Diskuse
VIP
Počet článků 534 Celková karma 15.40 Průměrná čtenost 953

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.