Ale není to vlastně jedno? Pravdou ovšem je, že tuřínem nikoho neurazíš, když mu ho hezky nastrouháš a zaliješ olivovým olejem. Panenským, samozřejmě
Stává se, ne snad příliš často, aby nám to docela zevšednělo, ale někdy přece jen, že spatříme v dálce vrávorající a klopýtající postavu, jež je obklopena hloučkem lidí, kteří si to míří přímo k nám.
„Prezident! To je určitě prezident!“ napadne nás jako první a taky i jako poslední, protože takřka všichni prezidenti po nějaké době strávené na Hradě tak nějak klopýtali a vrávorali, nebo aspoň kradli pera a mluvili docela z cesty.
Ta myšlenka, že nám kráčí v ústrety prezident, nás pochopitelně vzruší.
Víme sice, že nemá skoro žádnou reálnou moc, že jeho veto může pohodlně přehlasovat sto a jeden poslanec, víme, že je to vlastně docela, obecně vzato, zbytečná figura, kterou si vydržujeme jen proto, že je o ní pár řádků v ústavě, vždyť i vítěze voleb, byť i třeba trestně stíhaného, by klidně mohl pověřit sestavením vlády předseda senátu.
Skupinka osob s klopýtající postavou ve svém středu se k nám blíží.
A čím blíže jsou ti lidé, čím více rozeznáváme vážný výraz v jejich tvářích, tím více jsme přesvědčeni o tom, že je to prezident a jeho doprovod.
Naše přesvědčení dosáhne takové intenzity, že se nám zdá nemožné, aby to nebyl prezident.
„Kdo jiný by dokázal tak vrávorat a klopýtat než prezident?
A kdo jiný by dokázal někoho vrávorajícího a klopýtajícího tak spolehlivě podpírat než jen prezidenta jeho blízcí, zcela mu tělem i duší oddaní lidé?“ říkáme si, utvrzujíce se v našem přesvědčení.
A jak tak stojíme, přiblíží se skupinka natolik, že jí již překážíme v cestě. Neuvědomujeme si to ovšem, lačně hledíce na onu vrávorající postavu, jež vždy a znova musí vyhrávat všechny prezidentské volby, neboť právě pro takové vrávorající a klopýtající postavy má náš národ fatální slabost.
„Prezident potřebuje hlavu, ne nohy!“ ujišťujeme se, hlasujíce při volbách právě pro takového někoho.
A koho jiného máme taky volit?
Veksláka?
Někoho, kdo by z nás učinil vazaly temných sil?
Vítače džinů puštěných z lahve?
Ne, my potřebujeme, aby v našem čele kráčela právě taková vrávorající a klopýtající postava, neboť právě taková postava a jen taková povaha ztělesňuje náš národní charakter, díky němuž se vždy už nějak proklopýtáme a provrávoráme dějinami, zatímco mnohem silnější a ambicióznější národy, než je ten náš, umírají a hynou na poli slávy či jen té nejblbější, protože sebevražedné lásky k bližnímu.
Naším národním Kristem není statný, silou kypící a nad pomyšlení pružný mladík, čerstvě vstalý z mrtvých, oděný do skvostného roucha, ochotně nastavující i svou druhou tvář, aby takto projevil svou mravní převahu.
Naším Kristem, Spasitelem, je právě takováto vrávorající postava, sužovaná všemi myslitelnými neduhy fyzickými i duševními, a přesto sedící stále na Hradě, ať už to byl Masaryk, Beneš, Hácha, Gottwald, Husák, Havel či Klaus.
Ti všichni vrávorali a klopýtali, a přesto byli našimi prezidenty, přesto na ně náš národ nedá tak či onak dopustit, jako by právě tělesná a mnohdy i duševní zchátralost, nebo i jen pouhopouhé zlodějství bylo to, co nás na našich prezidentech nejvíce fascinuje.
A tak jsme fascinování i onou klopýtající a vrávorající postavou, jež se k nám přiblížila, protože každá klopýtající a vrávorající postava může a musí být tady u nás prezidentem.
Stojíme jako u vytržení, ohromení majestátem, se kterým máme sami, náhle co do činění.
Máme otevřenou hubu, jaký div, že nám do ní nevletí nějaký hmyz, vždyť ona vrávorající postava nebojí se vmést pravdu do tváře ani ten největším světovým potentátům.
A k dovršení všeho, vykřikne ona postava, jsouce od nás jen pár kroků: „Vypadni, nebo tě zabiju!“
Slyšíce ta slova, slastně vydechneme: „Je to prezident!“
Ano, ona slova zdají se být nezvratným důkazem toho, že setkali jsme se samotným prezidentem, jenž ve své osobě ztělesňuje posvátnou vůli lidu, která se uplatnila v jeho přímé, a proto i mystické volbě.
Ale copak je to možné, aby ve skutečnosti prezident jen tak klopýtal a vrávoral po ulici, byť obklopen svými věrnými?
Stačí, aby se ona vrávorající a klopýtající postava k nám přiblížila na krok, a my rázem shledáme omyl, jehož jsme se stali obětí.
Nejde snad o to, že tato postava je nanejvýš ve svém obličeji zpustlá, zchátrala, že její masitý obličej v čemsi připomíná obtížně překonatelný skalní převis, že přiblblý úšklebek, který jí nepřehlédnutelně zdobí tvář, je skutečně děsivý.
Jde o to, že pohled této postavy je zcela vyhaslý, tupý a bezpochyby nepřítomný, je zřejmé, že ona slova, jež byla před nepatrnou chvílí vyřčena, nepatří vůbec nám, ale někomu, koho tato postava spatřila ve svém deliriu, snad F. Peroutkovi, snad někomu jinému, bůh ví.
Ne, to není pohled prezidenta, tak jak ho známe z celých generací poštovních známek.
Pohled prezidenta, a nynějšího obzvláště, byl vždy jasný a čistý, zářivý, ať si vrávoral a klopýtal sebe víc. Ten zářivý pohled nás uhranul, dával nám pocit bezpečí a nezlomné jistoty, že prezident, ať už vypadá jak, chce, je muž na svém místě, že jedině on, a nikdo jiný, musí stát v čele našeho národního státu.
Pod dojmem toho vzpamatujeme se a, hledíce na onu postavu střízlivým pohledem, zjistíme, že opravdu není než docela obyčejným, již zcela pomateným opilcem, který prezidenta jen něčím připomíná.
A že lidé, kteří jej obklopují a podpírají, nejsou vůbec prezidentovi blízcí, že se jim ani trochu nepodobají. Jsou to nějací jeho kumpáni, nebo jen docela obyčejní hodní lidé, kteří jej chtějí dovést domů, pokud vůbec nějaký domov má, ale zámek v Lánech to určitě nebude.
Náš omyl nám přijde natolik komický, že se mu s chutí zasmějeme.
Osvěženi tímto smíchem, tímto komickým příběhem, kdy jsme si spletli nějakého opilce s prezidentem (ale můžeme snad za to, že ta podoba až do poslední chvíle tak dokonalá?), pokračujeme dál ve své cestě, nesmírně veselí, protože prokazujeme-li přece jen přese všechno úctu našim vrávorajícím, klopýtajícím prezidentům, pak ne z čisté lásky, ale z čiré zlomyslnosti, i proto u nás sotva může být prezidentem někdo docela normální, ona normálnost byla by v našich zlomyslných očích nepřekonatelnou vadou pro výkon prezidentské funkce.
Ale přece jen nám to nakonec nedá, musíme si sednout do nějaké kavárny, a tam, nad šálkem silné černé kávy, jsme nuceni se tomu pořád smát tak, že by nás číšník nebo servírka jistě považovali za blázna, kdybychom jim ovšem v dobrém rozmaru nedali při placení žádného tuzéra, kdybychom jim nezaplatili ani o haléř víc, než kolik přesně dlužíme za šálek kávy, takže nás mohou plným právem považovat za nějaké burany, co volí Zemana, což nás pochopitelně rozesměje ještě víc, takže vlastně na druhou stranu vypadáme jako sluníčka, a to už nás rozesměje natolik, že cestou domu už taky vrávoráme a klopýtáme tak, že si nás kdokoliv může splést s prezidentem.
Ale tomu už se nesměje, protože tušíme, že to by už byla naše smrt...
