Tedy ne v tom smyslu, že by se podělal z ideologického kandidáta svobodných zednářů, kterého můžou volit už jen ti, co mají dokonale vymyté mozky, chraň bůh!
Prezident Zeman jako správný národní konzervativec prožil, na rozdíl od pražské kavárny, jež nikdy nevykročila ze své globalistické bubliny, celý svůj život mezi prostými lidmi.
Pravda, po té, co ho po srpnu v roce 1968 vyloučili z KSČ, nešel sice k lopatě, ale copak jezdil do práce v limuzíně s osobním řidičem jako mnozí jiní chartisté v čele s Havlem?
Ne, Miloš Zeman dál zůstal tím milým a bezprostředním člověkem, v čemsi tak připomínajícím Dubčeka, ovšem mnohem statečnějším než Dubček, kterého nechali v Moskvě zavřeného jeden den o hladu a on se z toho hned podělal.
A co víc, Miloš Z. se nikdy neposmíval Kosovským Albáncům, slimákům, kterým, už jako předseda vlády nabídl u nás velkoryse azyl, jako se sedm statečných neposmívalo mexickým vesničanům.
Když pak za ním přijel na Vysočinu, kde si po odchodu z politiky užíval zaslouženého odpočinku mezi prostým lidem, Mirek Šlouf, ten nejpoctivější člověk na světě, který by si ze státního rozpočtu nevzal ani korunu, aby šel dělat prezidenta, Milošovi Z. se na Hrad vůbec, to se ví, nechtělo.
„Hele, Miloši, ničeho se neboj, prachy jsem na to sehnal,“ hučel Šlouf do Miloše Z.
„Nejde o peníze, Mirku,“ odpověděl mu Miloš Z.
„O co tedy jde?
Víš dobře, že západní civilizace je rozdělená. Na jedné straně jsou globalisti žijící ve své bublině, na druhé straně jsme my, národní konzervativci, co tady máme svoje majetky a svoje kšefty, proto máme voprávněný obavy o osud domácího prostředí.
Jestli to nevezmeš, tak je to v háji. Celý to tady ovládne Schwarzenberg, který skutečný problémy nechápe, a stejně tak nechápe celý todleto součásný paradigma, nebo ho prostě chápat nechce,“ upozorňoval Šlouf Miloše Z. docela správně na nebezpečí, které hrozí západní civilizaci, když nepůjde na Hrad.
„Já vím, Mirku. Vždyť jsem zakládal tady u nás Římský klub, jsem prognostik, a prognostika, to byl vždy nástroj globálních elit. Ale něco ti ukážu, pojď,“ řekl Miloš Z., vzal Šloufa za ruku a šel s ním k oknu své chalupy, respektive bývalé tvrze, jež stala se díky ruskému plynu celoročně obyvatelná, „vidíš je?“
„Myslíš ty lidi, co se poflakujou po návsi?“ zeptal se Šlouf.
„Jo, ty.
Vypadají jako blbci a notorici, a přitom jsou náramně moudří.
Mnohem moudřejší než ty, nebo i já!
Pamatuj, že není nikdo moudřejší než prostý lid!
Celý svůj život jsem to tušil, a teď se mi to potvrdilo.
Kdybych šel na Hrad, musel bych zpátky mezi blbce.
Ale já už mezi blbce nechci, stačí mi, že jsem byl čtyři roky premiérem!“
„Jo, tak tobě jde vo lidi, vo docela vobyčejný lidi, no tak, to?s měl říct hned. Hele, to se dá zařídit, to není žádnej problém,“ oddechl si Šlouf a rychle dodal, „podívej, uděláme to takto. Když budeš na Hradě, budeš mít jeden den vyhrazenej jen čistě pro sebe a pro prostej lid. Prostě se v ten den sebereš, utečeš z Hradu a budeš se potulovat mezi lidmi.
Zrovna jako tendleten Dubček!
Páni, ten uměl lidi přesvědčit, že mu na nich záleží, vždyť já mu taky málem uvěřil, bylo to jen vo fous a možná byl ze mě taky disident!
Ještě, že se pak v tý Moskvěpodělal jak malej kluk.
Hele, Miloši, to ti slibuji a co řeknu, to platí. Já třeba slíbil Nohavicovi, že bude mít koncert v Praze a měl ho tam?
Měl, přímo ve sjezdovým paláci hehe!“
A Šlouf svůj slib vskutku dodržel.
Jednou za týden se Miloš Z. vykradl z Hradu a tiše a bez vší parády se vydával mezi lid, aby se opájel jeho moudrostí.
Jednou se tak zatoulal do nějakého malého městečka, kde se zrovna rekonstruovalo náměstí, a tak parta dlaždičů pokládala zámkovou dlažbu.
„Čest práci, soudruzi. Jak to jde?“ pozdravil Miloš Z. dlaždiče.
„Jé, pan prezident? Co tady děláte? Utekl jste Ovčáčkovi z Hradu?“ obklopili dlaždiči hned Miloše Z. srdečně mu tisknoucí ruce.
„Jo, utekl jsem Ovčáčkovi. Řekl jsem mu, ať hledá Peroutkův článek ,Hitler je gentleman?. A on ho opravdu hledal! Ten chlap je totální blb, protože každý ví, že Peroutka nic takového nenapsal. A zatímco ho hledal, tak já jsem utekl oknem, abych mohl být s vámi,“ odpověděl prezident.
„Hehe, to jste ho vypekl! To bude hledat do soudného dne!“ smáli se dlaždiči.
Ale byl mezi nimi jeden takový zlý, věčně zamračený, říkalo se o něm, že je tajným spolupracovníkem pražské kavárny, krom toho měl z té své věčné nenávisti žaludeční vředy.
Tento jediný nenávistník se nesmál, naopak se na Miloše Z. zle obořil a začal na něj vylévat špínu: „Nikdy jste nepracoval rukama! Vždy jste se někde zašíval, napřed v Sportpropagu, pak v Agrodatu, vy námi ve skutečnosti pohrdáte jako lůzou!“
Někdo jiný, třeba nějaký profesor, by se na místě Miloše Z. těžce urazil, ale ne tak náš milovník prostého lidu.
„Kolik metrů dlažby položíš za hodinu, soudruhu?“ zeptal se nenávistníka Miloš Z. s vlídným úsměvem a hlavou nakloněnou na stranu.
„Osm metrů čtverečních. Proč?“ zablekotal dlaždič.
„Osm, dobře,“ pokýval hlavou Miloš. Z a pak si najednou svlékl sako, podav jej nerudnému dlaždiči, „podrž mi to.“
A než se kdo nadál, už Miloš Z. klečel na zemi, v ruce kladívko a kladl zámkovou dlažbu.
„A teď mi řekněte, kolik metrů dlažby jsem položil,“ řekl přesně za hodinu, vstávaje ze země.
„Deset metrů čtverečních! To nedokáže ani nejlepší z nás!“ jásali radostně dlaždiči.
Miloš Z. se obrátil k prudiči, který byl už celý zelený nenávistí.
„Víš, já pohrdám lidmi, kteří nikdy nic nedokázali, závistivými hlupáky, kteří nic neumějí, jako jsi ty,“ řekl klidně Miloš Z. kavárníkovi.
„Kašlete na něho, pane prezidente. Raději pojďte, ponosíme vás na ramenou!“ řekli ostatní dlaždiči, vysadili si Miloše Z. na ramena a rozběhli se s ním, jako kdyby to byl opravdu Dubček, přes celé náměstí do širých polí, jež byla právě čerstvě zorána.
No a potom se Miloš Z. zase vrátil na Hrad a těšil se, jak za týden Ovčáčkovi uteče zase mezi prostý lid.
