Na dnešek nařizuje církev přísný půst. Sotva tak může být lepší důvod přecpat se jitrnicemi k prasknutí tak, jako bude boží království praskat ve svých švech všemi těmi, kteří dnes budou na čelo označkováni znamením kříže
Ze všech svátků a významných dnů, co jich jen v liturgickém kalendáři je (pořád se něco děje!), byla v božím království nejméně oblíbená popeleční středa.
A není divu, vždyť už od rána hleděla naše svatá trojice do prázdna, polykajíc jen svoje sliny a nic víc, dodržujíc farizejsky přísný půst.
Nejhůře muka postního utrpení, jež každý rok s sebou přináší popeleční středa, snášel Duch svatý.
„Kamarádi, já bych jedc, až bych plakal,“ pronášel každou chvíli.
Ani Syn nasnášel půst zrovna nejlíp.
„Co je za blbost, ten přísný půst? Za chvíli mám zase nést svůj kříž na Golgotu, ale jak ho tam vynesu, když se hlady ani neudržím na nohou?
Takový kříž něco váží, hřích není žádné peříčko, a já na sebe béřu všechny hříchy!
Moje výživa by tomu měla odpovídat, měla by být bohatá na energii, na bílkoviny, esenciální aminokyseliny i nenasycené mastné kyseliny, měla by být pestrá a přitom vyvážená.
A místo toho hladovýím jako nějaký fakír, jako nějaký jogín, který myslí jen sebe, který se soustředí jen na vlastní existenci a na nic jiného!
Jak přemůžu smrt, když budu po čtyřiceti dnech půstu slabý jako moucha, jak jí dám do dršťky?“ stěžoval si Syn.
Otec, jak už vyplývalo z jeho postavení ve Svaté trojici, se snažil být nad věcí.
„Klid, přátelé, klid,“ snažil se uklidnit své parťáky, dodávaje, „neděláme to přece pro sebe, děláme to pro člověka! Všechno, co děláme, děláme pro člověka, pro jeho dobro!“
Ale Duch svatý stejně úpěl dál: „Kamarádi, já bych žral!
Já byl před týdnem na jedný zabijačce. To prase vám mělo dobře metrák a půl! Sestoupil jsem na jeho majitele a poradil mu, aby ho krmil jen brambory.
To bylo jitrnic!
A toho prejtu!
Sádla mělo na osm prstů!
Když z něho dělali škvarky, vlezl jsem si do kotle, pane, jak se to v něm všechno škvířilo!
Připadal jsem si v něm jako v ráji!
Chlemtal jsem to rozpálené sádlo, jako by to byla tuhle Synova krev!
A to nám všechno půst vzal!“
I Syn měl už toho hladovění tak akorát dost.
Zvedl se ze svého lehátka a zvolal: „Kašlu na nějaký půst! Přece nepůjdu na kříž se sníženými zásobami jaterního glykogenu!
Jak bez něho můj organismus udrží stálou hladinu krevního cukru, aby můj mozek mohl pracovat, až budu v klidovém stavu přibitý na kříži?
Jak si to lidi představují?“
„Proboha, jen to ne! Nesmíme dnes takřka pozřít ani sousto, abych nás nemusel zatratit! Dnes je přece předepsán půst! Mějte rozum! Musel bych nás všechny zlikvidovat, kdybychom se nepostili!“ zoufale zvolal Otec.
Duch svatý ale už z hladu blouznil.
„Dejte mi, paňmámo, kousek pečený šunky z láku s bramborovejma knedlíkama, posypanýma škvarkama a se zelím.
To bude pošušňáníčko!
Po tom se bude pít pivičko!“ blábolil Svatý duch, mysle si, nebožák, že je někde na posvícení.
Ani Syn nehodlal už dál hladovět.
„Co je dnes k jídlu? Chci se slušně najíst. Mám na to právo!“ obořil se na Otce.
„Jestli chceš, vezmi si hostie, jsou ve špajzce, když jinak nedáš. Ale já si nad tebou myji ruce,“ řekl Otec.
„Hostie? To myslíš vážně? Mám chroupat hostie?!“ vybuchl Syn a obličej se mu křivil vztekem, „to snad nemyslíš vážně!?
Zkus to říct nějakému biskupovi!
Aby se živil jen hostiemi nebo pránou, a exkomunikuje tě z církve!“
„Musíme být solidární s lidmi! Dnes je popeleční středa a drží půst. Bylo by to od nás nesolidární, kdybychom půst nedrželi taky,“ snažil se Otec ospravedlnit.
„Ty´s byl vždycky dobroser, Otče! Na lidi si vždycky myslel víc než na vlastní rodinu!“ vmetl však Syn Otci do obličeje, vyčítaje mu, „matce jsi vůbec neplatil alimenty, nezajímalo tě, že se musela prodávat, abych měl to, co mají i ostatní děti!
A nakonec jsi obětoval i mě, ale ani na kříži jsem ti nestál za to, abys mě pochválil za to, jak jsem pěkně trpěl.
Lidi byli u tebe vždy na prvním místě!
I teď hladovíme kvůli nim.
Ale já ti něco řeknu, Otče!
Za to můžeš ty!
Kdybys mě neobětoval, tak by nebyla každý rok pořád dokola žádná popeleční středa, nebyl by žádný půst, protože by nebyly ani žádné velikonoce!
Na co je lidem půst?
Aby si uvědomili svoji nedokonalost?
Tu si přece uvědomí při posledním soudu!
Aby se někam posunuli?
Ale to se přece posunou v božím království, až vstanou z mrtvých, nikam dál už se přece posunout nemůžou!
Lidem je půst na nic, ale hlavně, že s nimi musíme být solidární!
Zvítězil jsem nad smrtí, aby žili věčně, a oni si špiní čela popelem, aby si uvědomili, že jsou prach!
Tak proč jsem potom umíral na kříži, proč jsi mě obětoval na kříži, proč se musel Duch svatý zbláznit z hladu!?
Proč řekni, Otče, proč?“
„To ta všivá láska k lidem!“ zvolal zoufale Otec a schoval si hlavu do dlaní, „ta svině mě ovládá, nutí mne milovat lidi, nutí mne ve dne v noci myslet na jejich dobro!
To kvůli ní, kvůli té lásce, jsem znásilnil tvoji matku, to láska k lidem mne dohnala k tomu, abych tě obětoval pro jejich spásu. Miluji lidi, je to silnější než já, řekni mi, co mám dělat, co!?“
„Ty nejsi bůh, ty jsi slaboch! Stydím se za to, že jsem tvůj Syn! Ta svinská láska k lidem z tebe udělala loutku, tančíš, jak lidé pískají!“ odplivl si zhnuseně Syn.
„To ne já, to ta láska k lidem! To ne já, to ta láska k lidem!“ bědoval bůh, vypadaje vskutku jako ten nejodpornější slaboch.
„Nenávidím tě! Nenávidím tě! Chcípáme tady hlady, ale hlavně, že lidé budou spaseni! Jak může být někdo tak odporný jako ty bohem?
Dokud budeš na živu, dotud to bude furt stejné, dotud budeme pořád posraní z toho, co si o nás pomyslí a řeknou lidé, dotud jim budeme otročit.
Ale já už to ponižování nesnesu!
Už nechci být otrokem nějakých pitomých lidí, co myslí, že jim pár dní půstu zachrání duši!
Nechci!“ vrhl si Syn na Otce a začal jej, ovládán spravedlivým hněvem rdousit.
A jak jej rdousil, jak s ním třásl, vypadl Otci z jednoho z mnoha záhybů jeho řasnatého božího oděvu (neboť ani bůh nesedí na nebeském trůnu nahý) šrůtek špeku.
Syn pustil již bezduchého Otce a zvedl šrůtek špeku.
„To byl celý On! Kázal hostie, ale žral špek!“ odplivl si Syn a zakousl se do špeku, jako kdyby vůbec nebyla popeleční středa.
V tu chvíli přišel zázračně k sobě i Duch svatý.
Přestav okamžitě blouznit, zakousl se do špeku z druhé strany, pochvaluje si: „Vono se tady u nás nakonec vždy všechno zlý v dobrý vobrátí!“
