Dominik Duka už dlouho arcibiskupem pražským nebude

Vím to přímo od Svatého otce. Napsal mi dopis. Marně se snaží naši selští rozumáři bránit Jeho Eminenci, jejíž osud je již ve Vatikánu zpečetěn

            Šel jsem zrovna kolem domu, kterému se, vcelku nepřesně, říká dům neřesti.

            Ale co je na mrdání neřestného?

            Kdyby bylo mrdání neřestné, nestvořil by nás bůh ve své vševědoucnosti jako muže a ženu, nevybavil nás k tomu patřičným nářadím, stvořil by nás, ve své všemohoucnosti tak, abychom se množili neposkvrněně, to jest buněčným dělením, nebo by nás rovnou stvořil jako svůj mnohem věrnější boží obraz, to jest, stvořil by nás rovnou jako duchovní bytosti, jako anděly.

            Neučinil-li tak, ačkoliv tak učinit mohl, sotva pak může být mrdání neřestí, potažmo hříchem, a naopak, nemrdání jakousi zásluhou, předpokladem svatosti.

            Šel jsem tedy kolem onoho domu, který je božím stánkem stejně zrovna tak, jako ta nejskvostnější katedrála, když z tohoto domu vyběhla jedna z těch žen zde pracujících a zavolala na mne mým jménem.

            „Pane Trčálku, pane Trčálku, počkejte!“ klepavě cupitala za mnou v botách s ohavně vysokými podpatky, mávajíc dopisem, „mám pro vás dopis!“

            Překvapen tím, že zná mé jméno, zastavil jsem samozřejmě, čekaje, co bude dál.

            „Mám pro vás dopis, pane Trčálku,“ řekla přišedší až ke mně, nejsouc ani trochu zadýchaná, „je od Svatého otce.“

            „Od Svatého otce?“ podivil jsem se.

            „Ano, od Svatého otce,“ řekla, nerdíc se vůbec při tom, „jsem jeho kurýrka. Vždyť i nás, kurvy, pozval Kristus na hostinu, když samozvaná pseudoelita nepřišla, nejsem o nic horší než Semín nebo Kavka!“

            „To nikterak netvrdím,“ řekl jsem, bera si od ní dopis.

            Ona mne však chytla za ruku a kývla na dům za sebou: „Nezajdete na návštěvu? Měl byste to skoro grátis.“

            „Děkuji, za jiných okolností velmi rád. Ale maje v kapse dopis od Svatého otce, jsem nesmírně zvědav, co v tomto dopise stojí. Myslím, že bych u toho nemyslel na nic jiného než jen na ten dopis, což by bylo vůči vám trochu neuctivé.

Bůh, když oplodňoval Pannu Marii, jistě přitom taky nemyslel jenom na církevní restituce, které mu to jednou přinese. Jistě i on byl v tu chvíli ovládán milostným chtíčem, protože těžko si lze představit, že syn, kterého tak zplodil, by nebyl plodem boží lásky nejen k lidem jako takovým, ale i boží lásky k ženě, která mu ho, respektive i člověku následně skutečně porodila.

Promiňte, ale musím si ten dopis přečíst co nejdříve, nejlépe hezky doma v klidu.

Nezlobíte se proto na mne?“ řekl jsem.

„Ani trochu se nezlobím!“ zvolala ona žena s přízvukem a dikcí tak typickou pro ženy, jež jako ona prodávají své tělo a poskytují různé sexuální služby, „naopak, vážím si vás pro to!

Kdykoliv potom půjdete kolem a budu-li ještě na živu a nebudu-li mít kunčofta na celý den a celou noc, zastavte se na kus řeči, na kus slova.“

„Milerád. Ale jak se jmenujete? Na koho se mám ptát?“ zeptal jsem se.

„Jmenuji se Soňa. Ptejte se na Soněčku, jsme tam jen dvě takového jména. Ale ta druhá Soněčka je taky moc hodná holka, kdybych já nemohla,“ odpověděla ona žena a, vroucně mě políbivší, kvapila zase do onoho domu.

Já jsem zase kvapil domů, a sotva jsem tam přišel, rozsvítil a zatopil v kamnech, hned jsem sebou praštil do křesla a roztrhl obálku dopisu od papeže, pouštěje se do čtení toho, co mi Svatý otec psal.

„Vaše blahorodí,“ psal mi papež, aby o řádku níž pokračoval písmem, které nemohlo patřit nikomu jinému než jen jemu, „největší klid tady u nás ve Vatikánu není, jak by se mohlo zdát, v noci, ale právě v tuto hodinu, kdy píši tyto řádky, to jest krátce po obědě.

V tento čas se všichni místní lidé zavírají do svých komůrek, aby se v kleče tiše, ale o to vroucněji modlili k bohu za spásu své hříšné a v mnoha, ne-li ve všech ohledech tak hříšné duše.

Všude se teď rozléhá mrtvolné ticho této modlitby, rušené jen údery klepače, jak kdosi, nejspíše nějaký švýcarský gardista klepe, podoben biřici, jenž bičuje Krista, zdejší vyhlášené červené koberce.

Je to k neuvěření, kolik prachu, virů a bakterií se vejde do takového červeného koberce, snad téměř tolik, kolik se vejde i lásky do Pána Našeho, Ježíše Krista!

I já bych se modlil, tiše, ale o to vroucněji, kdybych nepsal tento dopis. Ale věc, ve které Vám, Vaše Blahorodí, píši, nesnese odkladu. Před několika dny dostal jsem totiž dopis, v němž mne nějací lidé žádají, abych neprodlužoval mandát, Vám jistě známému, arcibiskupovi Dukovi, který z boží vůle dosáhne věku pětasedmdesáti let pozemského věku.

Zdá se, že právě tento dopis ve mně urychlil jistý myšlenkový proces, který ve mne vzklíčil již dlouho předtím, ještě v těch časech, kdy jsem žil, jsa rovněž arcibiskupem, v těsné garsonce a vždy, když mi to čas dovolil, spěchal k moři, k oceánu, jenž mi tak připomínal nedozírnou lásku Pána Našeho.

Ano, už v těch časech mne napadlo něco, co by arcibiskupa napadnout nemělo vůbec, totiž zda skutečně věřím v Pána Našeho, či zda jen věřím věroučným dogmatům, která jsou pro mne tím nejdůležitějším na světě.

Vám to, Vaše blahorodí, jistě nemusím vysvětlovat, ale takto uvažuje, dospěl jsem k názoru, ke kterému by neměl dospět žádný arcibiskup, totiž k tomu, že my, křesťané, nevěříme ve skutečného Krista, ale že věříme toliko naší představě Krista.

Pro nás, křesťany, a církevní hodnostáře obzvláště, není důležitý Kristus samotný a skutečný, ale je pro nás důležitý Kristus, o němž pořád dokola žvaníme. Ze všech sil si ho představuje tak, aby to neodporovalo učení církve, aby to odpovídalo našim dogmatům, kterých se přitom bojíme jako čert kříže, to jest, bojíme se, ze strachu o vlastní spásu, tato dogmata jen trochu zpochybnit.

Ale je takový Kristus skutečně živý, není našimi dogmaty a naší představou, jež musí nutně těmto dogmatům vyhovovat, přibitý na kříž mnohem spolehlivěji než před dvěma tisíci léty?

Copak my sami neodsuzujeme Krista k smrti, když farizejsky říkáme: ,Musíš být takový a takový, jinak neuvěříme, že jsi Kristus, a hlavně, musíš nás spasit, proto tě přece následujeme!‘

Ano, tak pořád tady u nás mluvíme dokola o Kristovi, až jsme z jeho oběti, onoho velkého činu vykupitelskému udělali povinnost, až jsme z Krista udělali svého otroka, jenž nám musí ve všem vyhovět.

,Věříme tomu, co nám církev předkládá k učení, proto nás musíš spasit, proto musíš vzít všechny hříchy na sebe, proto nám všechny naše hříchy musí být odpouštěny!‘ nařizujeme ve své zpupnosti Kristovi, na kterého si nárokujeme monopol.

Ale poznali bychom Krista, kdyby se opět ukázal na tomto světě?

Co kdyby hlásal něco jiného, něco, co odporuje našim dogmatům, co kdyby vypadal úplně jinak, než si ho představujeme, co kdyby nás vyhnal z chrámu a pokácel všechny oltáře a krucifixy se slovy: ,Nač ze mne dělat mrtvého, když žiji!‘?

Co kdyby se nám a naší kupecké víře vysmál, co kdybychom si vedle něj ve svých ornátech a se svou jalovou zbožností připadali jako ti nejodpornější šašci?

Milovali bychom jej, nebo jej ve skrytu duše k smrti nenáviděli, za to že vrhl své světlo na naši hloupost a nadutost?

A co kdyby byl, nedej bože, tento, na svět opět přibyvší Kristus, ženou!

Nebo kdyby byl skutečně mimozemšťanem, jak tomu nasvědčuje jeho vstoupení na nebe, příslušníkem nebo robotickým produktem nějaké, mnohem inteligentnější formy života a tedy by padlo základní naše dogma, že člověk je obraz boží, nebo kdyby tento opět se zjevivší Kristus už ani nekomunikoval s námi, ale výhradně jen s umělou inteligencí?

Ano, tyto otázky mne znepokojují již delší čas, ale s kým si mám o nich tady u nás ve Vatikánu popovídat?

Neprohlásil by mne Semín za Satana, kdybych řekl, že Kristus může být i ženou, a neprohlásil by mne za Satana jen z pouhého zvířecího strachu, že pokud se ve své uhlířské víře jen trochu odchýlí od našich dogmat, bude připraven o svoji uslintanou věčnou blaženost v božím království?

Ale vy mne, Vaše Blahorodí, za to jistě neodsoudíte, že se takto ptám, pokoušeje se definovat svoji víru. A nyní, dostav onen dopis, uzrálo ve mne jisté rozhodnutí, které není než jen plodem onoho myšlenkového procesu, jehož průběh jsem Vám, Vaše Blahorodí, stručně nastínil.

Jsem Svatý Otec, a proto křesťan. Jako křesťan věřím v druhý příchod Pána Našeho, jenž bude znamenat konec věků. Jako křesťan nejen, že vím, že Náš Pán může přijít kdykoliv, ale jako správný křesťan musím doufat, že tento konec věků nastane už v příští sekundě.

Ano, mám-li být křesťanem, tak mým nejhoroucnějším přáním musí být to, aby konec věků nastal již v příští sekundě. A přijde-li Náš Pán podruhé, tak všechno pozemské bude zcela rázem bezcenné a bezcenná bude i církev, ta naše směšná lidská hra na ,Kristovo tělo‘, bude-li před námi stát skutečné Kristovo tělo, to jest Kristus sám.

Ano, přijde-li Náš Pán, (a přijít může přece již v příští sekundě), tak již nebude potřeba žádných arcibiskupů s mitrou na hlavě nebude jich potřeba, protože jediným Pánem je Kristus, tomu budeme líbat nohy, a ne ruce arcibiskupům!

Proto jsem se rozhodl, že mandát Dukovi neprodloužím. Neprodloužím jej žádnému arcibiskupovi, ani žádného nového arcibiskupa již nejmenuji, protože Kristus může (a jednou se tak opravdu stane!) přijít v příští sekundě. Rozhodl jsem se, že budu dělat v této věci mrtvého brouka, ať si mne farizejové Semín, Hájek či Kavka klidně prohlašují za Antikrista!

Ale cožpak není toto mé rozhodnutí nanejvýš křesťanské a jedině křesťanské, Vaše blahorodí?

Koberce jsou, zdá se, vyklepány, protože klepání již není slyšet, vypadá to tady nyní skutečné jako v božím hrobě!

S pozdravem

Jorge Mario B.

toho pozemského času nejposlednější z posledních, ergo Svatý otec.“

„Tu máš, čerte, ty odporný a vlezlý slouho, kropáč!“ pomyslil jsem si a hodil dopis Svatého otce do kamen, kde se okamžitě vznítil nepřirozeně jasným plamenem.