Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Prezidentova řeč ťala do živého, demokratická žumpa v čele s knížetem už zase kvičí

9. 03. 2018 16:42:57
Ale do živého neťala jen prezidentova řeč. Do živého ťal i kdosi jiný. Ten k tomu nejpovolanější. Sám kníže

Jistojistě musel držet nad panem prezidentem svou ochrannou ruku sám svatý Václav, neboť dorazil z Vladislavského sálu do katedrály bez jediného škrábnutí navzdory všem zákeřným Bakalovým a novinářským úkladům, jež tito zlotřilci a ztroskotanci v Sorosově jidášském žoldu na pana prezidenta při této cestě uchystali, rozhodivší po ní tuny banánových slupek a nejen to.

Jako kamenné nebe rozprostřela se klenba katedrály nad hlavami všech, kdož vkročili do jejího tajemného šerosvitu.

„Tady jsme už v bezpečí. Tady jsme už pod ochranou boha,“ řekl arcibiskup D. a na důkaz pravdivosti svých slov hlasitě zamlaskal.

Po tomto ubezpečení se každého zmocnil nepopsatelný pokoj a mír.

„Tady je ale krásně, skoro jako u mě doma,“ řekl kancléř M., rozhlížeje se po katedrále.

„Škoda, že tady není Forejt. Tomu by se tady určitě líbilo. Snil, myslím, už od dětství o tom, že bude velvyslancem ve Vatikánu,“ řekl ředitel protokolu K.

„Já mám k tomu taky blízko, já studoval na arcibiskupském gymnáziu,“ poznamenal prezidentův mluvčí O.

Katedrála vskutku přijala své hosty s otevřenou náručí, otevírající se jim jako se otevírá květ včele, lákající ji na sladký nektar. Její kamenné krajkoví bylo krajkovým rafinovaného spodního prádla, které dokáže zdůraznit všechny půvaby ženy, ale zároveň zakrývá to co, je nejvíce dráždivé právě tehdy, zůstává-li to tajemstvím, což kupodivu pochopil i prof. Halík, autor knihy „Žít s tajemstvím“.

„Vidíte to? To je nádhera. Ó, jak maličký a nicotný se připadám!“ svěřoval se kancléř M. první dámě, s hlavou vyvrácenou ke kamennému nebi, dodávaje, „safra, takové prádélko musím pořídit i Alex.“

Jediný, kdo si nepřipadal nicotný a maličký, byl pan prezident.

Ale lze ho za to soudit?

Lze vůbec soudit někoho, jehož moudrost překonává všechna dosud známá lidská měřítka, za to, že si nepřipadá ve Svatovítské katedrále maličký a nicotný?

Není snad smyslem veškeré té krásy, kterou se pyšní katedrála, aby byla rámem, do něhož je zasazena ona moudrost, jež nyní, stejně jako jindy, hleděla z tváře pana prezidenta?

Kdoví, jak dlouho by všichni, až na pana prezidenta, obdivovali katedrálu a její vnady, kdyby arcibiskup D. decentně nezvolal: „Lebka svatého Václava se již těší na střetnutí s vámi. Následujte, mne prosím!“

Všichni se vydali za arcibiskupem D., který jim obětavě rozrážel vzduch svou rozložitou postavou, na níž by se tak krásně vyjímal Kristův kříž cestou na Golgotu. Arcibiskup D. byl zkušeným pastýřem a tak se všichni záhy, nevědouce ani jak, ocitli u pultíku, na kterém si hověla, položena na sametovém červeném polštáři a obkroužena tuctem biskupů, lebka svatého Václava, cudně zahalená závojem jako panenská nevěsta, jejíž tvář smí ženich spatřit až poté, co třikrát zřetelně nahlas vysloví své ano.

„Tak tady je náš miláček,“ řekl mazlivě arcibiskup D., upraviv si pokrývku své hlavy, která se vskutku zdála býti na křivo, „tato lebka, jak ji vidíte, byla kdysi, před mnoha staletími, porostlá vlasy. Měla uši, kterými svatý Václav slyšel, měla jazyk, kterým sv. Václav pronášel své modlitby k bohu, byl v ní mozek, kterým sv. Václav myslel, a tady, tady v těch důlcích, ano, tam se nalézaly, kdysi světcovy oči.

To všechno, bohužel, časem, zmizelo a znovu se to objeví až při zmrtvýchvstání, až se otevřou naše hroby.

Ale buďme rádi aspoň za tu lebku.

Řekněte sami, není nádherná?“

„Je fantastická,“ řekla za všechny dcera pana prezidenta a, dotknuvší se jejího závoje, se zeptala, „co je to za materiál? Vůbec mi není povědomý.“

„To je ten nejušlechtilejší krepsilon,“ řekl arcibiskup D. a dodal, „jinak samotná lebka je zhotovena z plně přírodního a vysoce trvanlivého materiálu s převahou vápníku.“

„Vápník, ten je přece obsažen i v mléce!“ zvolal na celou katedrálu prezidentův mluvčí O.

Ale na to už mu nikdo nic neřekl, protože promluvil pan prezident.

„Jak jistě všichni víte, pokud nejste závistiví hlupáci,“ řekl, pohlížeje na všechny přítomné hezky spatra, „já jsem se nikdy netajil svým obdivem k Tomáši Baťovi.

On nejenže svým zaměstnancům ukládal jejich podíl na zisku v podnikové bance, ale on své zaměstnance považoval i za své spolupracovníky.

No, a víte, já svatého Václava považuji ve svém prezidentském úřadě taky za takového spolupracovníka, ne jako jistý novinář, který nejenže napsal, a já si dovolím ocitovat jeho slova, že Hitler je gentleman, ale který i rovněž po válce napsal, že sv. Václav, a teď dobře poslouchejte, byl servilní kolaborant.

No, a já, protože, jak víte, nemám rád novináře pro jejich hloupost, protože já, jak jistě taky víte, si hloupých lidí ani trochu nevážím, naproti tomu připomenu Bedřicha Smetanu, který ve své opeře Prodaná nevěsta říká: ,Já nejsem medvěd, já jsem Vašek!’

Ano, slyšíte dobře, já nejsem medvěd, já jsem Vašek!

Kde je ta lebka?“

„Tady, pane prezidente,“ ukázal arcibiskup D. na světcovu lebku a nebylo si přitom lze všimnout pohledu, který upíral biskup H., stojící vedle něho, nikoliv na posvátnou relikvii, ale na jeho kardinálský prsten.

A tak se dva muži, již měli největší podíl na to, že Česko nezaplavily milióny imigrantů, pan prezident tím, že porazil Drahoše a sv. Václav tím, že za to mohutně lobboval u boha, ocitli tváří v tvář.

„Poprvé se po svém zvolení klaněl miláčkovi, chci říct lebce sv. Václava, prezident Hácha v roce 1938,“ pochlubil se svými školními znalostmi kancléř M.

Ale to už se pan prezident poklonil lebce sv. Václava.

Zapojil příslušné, především šíjové svaly, a přesunul svoji lebku do polohy, která v nonverbální komunikaci znamená vyjádření úcty. Nikdo nevěděl, kdy jindy se pan prezident takto někomu klaněl. Ale to, čemu nyní přihlíželi, to už byla čirá metafyzika.

Prezident České republiky se klaněl lebce jejího nebeského patrona. Zde nebylo potřeba již žádných slov, aby si každý uvědomil, jak zásadní význam má tento akt, tento tajemný, až do morku kostí mystický obřad.

Slov nebylo třeba, ale všichni čekali, že pan prezident přece jen pronese nějaký bonmot, aby tím ještě umocnil transcendentní rozměr toho, čemu se zatajeným dechem přihlíželi.

A nemýlili se.

„Před luzou se hrbit nebudu, ale před lidem a jeho vůlí se vždy skloním až k zemi,“ pronesl pan prezident svůj tradiční bonmot.

Ale nikdo nestačil už obdivně vydechnout, protože katedrálou se ozvalo: „Aspoň jednou v životě nelži, ty svině!“

A než se kdo nadál, než se stačila ochranka pana prezidenta cokoliv podniknout, ocitl se v samotné blízkosti pana prezidenta, svatý Václav a prudkým švihnutím svého meče uťal panu prezidentovi hlavu, která spadla přímo vedle lebky světcovy.

„Já nejsem žádný servilní kolaborant, já jsem zakladatel Českého státu, jeho patron,“ odplivl si sv. Václav, a zasouvaje meč do pochvy, dodal, „co na mě vejráte jako sůvy z nudlí? To jste nikdy neviděli raně středověkého panovníka, nebo co?“

„On byl prezident, hlava státu!“ ukázal třesoucí se rukou arcibiskup D. na hlavu pana prezidenta, jež si stále zachovávala svůj moudrý výraz.

„Neměl o mně vykládat, že jsem zdegenerovaný kníže. To, že jsem svatý, ještě neznamená, že si nechám srát na lebku od kdejakého hlupáka. A pak, měl jsem přece podle legendy vyjet z kavárny Blaník, až bude českému národu nejhůř.

Tak tady mě máte, svého patrona, co jsem jen za vás naorodoval!

Ano, teď už bude líp!

Nebo snad chcete říct, že jsem samozvaná, nikým nezvolená elita?“

Všichni po té otázce světcově mlčeli, hledíce do země.

„K čertu s vámi, takový nevděčný národ mi ďábel dlužen.

Každý jiný národ ví, že je velký a silný lidmi, kteří něco vytvořili a vymysleli, ale jenom ten český se musí utápět v nenávisti!

Seru na vás. Vracím se do své kavárny Blaník, zkuste se ještě ke mně někdy modlit, vy rudohnědé bahno!

Jo, a lebku si berou sebou, nejsem bezhlavý rytíř,“ ušklíbl se svatý Václav, vzal si lebku a obrátil se na dceru pana prezidenta, „hele, kotě, ty prej studuješ na vejšce kulturní antropologii.

Tak to bys mi mohla říct, kde to má kořeny, tenhle pohanskej a divošskej zvyk, uctívat lebky svejch mrtvejch vládců.

U Ngalů?

Nebo u Samburů?“

„Jejda, to nevím. To se bere asi až ve čtvrťáku, ale nevím to jistě, ale chtěla bych o tom psát diplomku,“ zajíkla se dcera pana prezidenta.

„A já myslel, že seš chytrá po fotrovi,“ řekl sv. Václav a v ruce se svou odkráčel tam, odkud přišel.

„A miláček je fuč. Co si teď počneme bez miláčka?“ měl arcibiskup D. slzy na krajíčku, bezradně se dívaje po ostatních, „nějakou lebku, které se můžeme klanět, musíme mít, jinak budeme ztracení ve světě bez boha.“

Ale mluvčí O. si hned věděl rady.

„Máme přece lebku pana prezidenta.

On je přece taky mučedník!

Ať nám navždy připomíná brutalitu fašizující luzy z pražské kavárny, která se neštítí ničeho, jak jsme sami před malou chvilkou viděli!“ zvolal a poklekl před hlavou pana prezidenta.

„Bůh je milosrdný! Jednoho miláčka nám vzal, ale druhého miláčka nám dál!“ zvolal arcibiskup D. a láskyplně přehodil krepsilonový závojíček přes hlavu pana prezidenta.

Načež si všichni poklekli, a jestli je z toho nebolí kolena, tak tam klečí dodnes v mystickém vytržení nad lebkou toho, kdo si vždy vážil Tomáše Bati skoro tak, jako sám sebe, vždyť jako malý kluk, když hleděl v rodném městě na Labe, říkával své mamince: „Až budu velký, tak spojím Labe s Odrou a Dunajem!“

„To víš, že ano. Ale teď už spi, Milošku,“ pohladila jej maminka po vláscích, to byl Rudolf Slánský ještě na živu.

Autor: Karel Trčálek | pátek 9.3.2018 16:42 | karma článku: 42.83 | přečteno: 16513x


Další články blogera

Karel Trčálek

Proč nešel Karel Kryl po Listopadu do politiky? Protože si to Havel nepřál!

Je to jedna z našich největších tragédií. Myslím to, že Kryl nešel po listopadu do politiky. Kde bychom teď mohli být!?

21.8.2018 v 18:37 | Karma článku: 18.03 | Přečteno: 960 | Diskuse

Karel Trčálek

Ruská okupace nás vrátila tam, kam patříme. Na východ

Odjakživa patříme na východ. Vše západní nám je a vždy bylo cizí. Naše národní povaha je čistě východní. Rusko se svého nároku na nás nikdy nevzdá

21.8.2018 v 16:50 | Karma článku: 17.78 | Přečteno: 436 | Diskuse

Karel Trčálek

Puch přichází z Hradu

Respektive z Lán, kde pan prezident pracuje, jak je teď moderní, hezky z domova. A proč ne? Vždyť hlavu má pořád ještě dobrou

20.8.2018 v 17:06 | Karma článku: 20.97 | Přečteno: 584 | Diskuse

Karel Trčálek

Náhubkový zákon na cestě ke zpuchřelé diktatuře

Opravdu nás náhubkový zákon přivádí do diktatury? Myslím si, že paní Šichtařová ve svém dnešním článku, ostaně jako téměř vždy, bojuje v minulé válce

17.8.2018 v 18:56 | Karma článku: 12.93 | Přečteno: 367 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Jan Dvořák

Černé úterý na Vinohradské

Nikdo nečekal, že právě v den, kdy si budeme připomínat půl století od událostí před tehdejším Československým rozhlasem, dojde při pietě na tomto místě k novým ztrátám.

22.8.2018 v 9:44 | Karma článku: 5.56 | Přečteno: 80 | Diskuse

Vladislav Svoboda

21. srpna 1970

U příležitosti včerejšího výročí byly napsaný desítky blogů. Za rok budou určitě napsány další desítky, protože nás čeká ještě horší výročí, kdy Češi urputně bojovali proti urputným Čechům. Já mám ještě jedno datum 21. srpna 1970.

22.8.2018 v 9:25 | Karma článku: 10.52 | Přečteno: 118 | Diskuse

Libor Čermák

Cože? Trenky za 2 miliony korun?

Včera už zase někteří šíleli s červenými trenýrkami. Je už to skoro k smíchu. Ale co mne v posledních měsících nejvíc dostalo, je údajná cena prezidentem Milošem Zemanem spálených trenýrek. Podle někoho je prý 2 miliony korun!

22.8.2018 v 5:37 | Karma článku: 31.83 | Přečteno: 758 |

Pavel Beránek

Žádný projev, je taky projev

Miloš Zeman se rozhodl, že nebude mít řečnický projev k 21. srpnu 1968. Ale to neznamená, že neprojevil svobodnou vůli nebo, že neprojevil vlastní názor.

22.8.2018 v 0:54 | Karma článku: 27.03 | Přečteno: 780 | Diskuse

Jan Dvořák

Co si cvrlikají vrabci na střeše rozhlasu

Atmosféra před budovou rozhlasu spíše než pietní akt připomínala přehlušující kotel při fotbalovém utkáni někde v jižní Americe. Ovšem s tím rozdílem, že „domácímu mužstvu“ - vládě a hnutí ANO - pískotem tady nefandili, naopak.

21.8.2018 v 19:40 | Karma článku: 23.53 | Přečteno: 569 | Diskuse
VIP
Počet článků 798 Celková karma 18.43 Průměrná čtenost 998

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč





Najdete na iDNES.cz