Proč by ho neměl mít, kristepane!? Jak říkají staří latiníci, když máš křivou hubu, nenadávej na zrcadlo!
Když se poručík Lukáš vrátil od hejtmana Ságnera, nechal si zavolat Švejka.
„Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem se dostavil na váš rozkaz,“ ohlásil se Švejk.
Poručík Lukáš se na něj chvíli mlčky díval, a pak řekl: „Už jste byl někdy ve skutečném boji, Švejku?“
„Poslušně hlásím, že ještě ne. Ale musí to bejt něco nádhernýho, bejt roztrženej gránatem při útoku na ruský pozice,“ odpověděl Švejk.
„Nechte těch blbostí, Švejku,“ napomenul ho nadporučík Lukáš a dodal, „tak zítra se dočkáte, Švejku. Zítra nastupujeme do pozic.“
„Panečku, to já samou radostí ani neusnu!“ rozzářil se Švejkův obličej.
„Švejku, dobytku, himlaudon, snad nejste takový blb,“ rozčílil se nadporučík Lukáš.
„Poslušně hlásím, že jsem blb,!“ odpověděl Švejk.
„Nechme té hloupé hry,“ mávl mrzutě rukou nadporučík Lukáš a pokračoval, „proto jsem si vás vlastně zavolal, Švejku. Zítra jdeme na pozice, možná, že padnu, vyloučeno to není, vždy musí někdo padnout, a zvlášť důstojnici, ti musí padnout obzvláště hrdinskou smrtí. Buď je roztrhá na kusy granát, nebo jim nepřátelský kulomet rozstřílí tak hlavu, že je už nikdo nepozná, nebo ho zastřelí zezadu vlastní mančaft.
Ano, mám pocit, jako bych měl zítra padnout v boji.
Vyprávějte mi, Švejku, nějakou tu svoji hovadinu, ať mám pocit, že hrdinská smrt v boji bude pro mě vysvobozením.“
Nadporučík Lukáš se prosebně zadíval na Švejka.
„Bejt vámi, tak bych to tipoval na ten granát. Vlastní mančaft vás určitě nezastřelí, protože vy jste moc hodný,“ řekl Švejk, načínaje své vyprávění, „to vám naříklad v Boskovicích, v Minervě, měli velitele Lidových milicí, nějakýho Pavlíka.
Ten Pavlík, to byl náramnej rapl, von byl totiž ještě horší než radikální bolševici z padesátých let, protože von byl trockista.
,Je-li revoluce permanentní, pak musí být permanentní i třídní boj!“ to bylo jeho heslo, podle toho hesla i jednal, všude, kam se podíval, viděl třídního nepřítele.
Někdo přišel o minutu později do fabriky, a už visel, protože ho tenhleten Pavlík odsoudil za sabotáž, on totiž náramně odsuzoval lidi.
Ale nejvíce měl spadeno na zběhy. Ale ty nevěšel, ty raději střílel se vší parádou, když je byl předtím odsoudil tak, že jejich jejich vinu dokázal přímo matematicky.
Jednou k němu takhle, bylo to na odpolední směně, přivedli jednoho takovýho zběha. Pavlík si utřel ruce do montérek a hned začal polní soud.
,Vod který divize jsi zběhl!?? uhodil na něj.
Já jsem odnikud nezběhl, já jsem bývalý náčelník generálního štábu,“ odpověděl zběh.
,A co je tohle?? ukázal Pavlík na metál, který měl ten zběh na uniformě.
,To je druhé nejvyšší americké vyznamenání,? odpověděl zběh.
,Tak vidíš, že jsi zběh!
Zběhl jsi z Varšavské smlouvy do NATO, protože naše rakety jsou namířené na NATO,? zvolal Pavlík a obraceje se na ostatní dodal, ,soudruzi, když zběhne generál, tak je to ne na kulku do hlavy, ale aspoň na tři kulky do hlavy, protože takový generál zná mnohem více vojenských tajemství než obyčejný voják, která tak padnou do rukou nepřítele!?
,Ale já nikam nezběhl, jsem pořád generálem české armády,? bránil se zběh.
,Vidíte, soudruzi, jak zapírá!? vykřikl Pavlík a uhodil na zběha, ,kolik jsi zabil těhotných žen?
Co?
Tisíce, statisíce, milióny?
Nezapírej, ty svině imperialistická!
My to všechno víme, my známe tvoje všechny zločiny!
Víš, co čeká ve válce, takové jako jsi ty, co zběhli?
A válka se ještě neskončila, válka ještě trvá, a bude trvat, dokud všichni jako ty nebudou spravedlivě potrestáni!“
No a pak toho zběha odvedli na dvůr, kde do něj ten Pavlík vlastnoručně vypálil dávku ze samopalu, jako že aby bylo učiněno spravedlnosti za dost, jako za ty těhotný ženy, co zahynuly zásluhou vojsk zemí NATO.“
„Větší hovadinu jste mi, Švejku, vyprávět nemohl. Já se snad ještě budu modlit k pánubohu, aby mě to zítra trefilo, Proč jste mi vůbec vyprávěl takovou pitomost?“ pravil nadporučík Lukáš, když Švejk skončil své vypravování.
„Abych vám udělal radost, pane obrlajtnant, aby se vám zítra v poli líp umíralo, jak jste si sám přál,“ odpověděl Švejk.
„Jděte spát, Švejku, vy jste s to mi vyprávět takové hovadiny až do rána,“ poručil nadporučík Lukáš a šel též spat.
V noci se mu zdálo, že ho poručík Dub v jakémsi důstojnickém bordelu odsoudil za zběhnutí k trestu smrti zastřelením, vítězoslavně po vynesení rozsudku prohlašuje: „Se soudruhem Pavlíkem jsme v boskovické Minervě už před válkou říkavali: ,Proletářský internacionalismus, věrnost komunistické straně, sebepřekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce s imperialismem!“
