Chcete válku,lidi? Máte ji mít, copak lze, po vyhnání z ráje, existovat bez válek? Ale prasata do těch svých válek netahejte
Nebýt prasat, měl bych mnohem víc času.
Váží dobře už metrák a než jim dám nažrat, chvíli to trvá.
Zásobník s krmnou směsí není taky zrovna nejblíže, člověk se u toho nachodí celkem dost. Tu a tam se mluví o tom, že by se zásobník mohl posunout, aby to nebylo od něho k prasatům tak nesmyslně daleko. Ale zatím se s tím nic nedělá, není k tomu odvaha, převažuje strach z té změny, z toho, že se tím nevratně poškodí výjimečný genius loci našeho prasečáku.
Krmení prasat mi tak zabere skoro celý podvečer. Jiní lidé už v té době večeří v restauracích, nebo usedají do hlediště divadel, ale já se teprve převlékám z pracovního oděvu do oděvu společenského.
Málokdy se stane, vyrazím-li pak do divadla, že bych stihl první dějství hry, i v restauracích jsou většinou všechna lepší jídla již zkonzumována.
„Litujeme, ale přišel jste pozdě. Soupe aux truffes už není, máme jen smažený květák a brambory od včerejška. Ale jestli chcete, můžu je nechat ohřát v mikrovlnce,“ slýchám příliš často od číšníků, kteří se v tu chvíli všichni podobají jako vejce vejci.
Ale mohu nechat prasata bez žrádla?
Krmná směs je kvalitní, chutná jim, těší se na ni, přibírají po ní jako divá.
„Kdo ví, co těm prasatům do toho žrádla vlastně dávají. Ale hlavně že rostou před očima. To jsou přírůstky jako hrom! A maso mají přitom kvalitní, to se hned vidí, skoro v kvalitě bio,“ pochvalují si všichni krmnou směs, kterou dávám prasatům.
Nemám žádný podvečer volný, kvůli prasatům to nejde. Vyhradila si pro sebe nejdůležitější část dne, onen čas, kdy se v člověku probouzí jeho kulturní povaha, kdy všechny jeho smysly ožívají, kdy se svět, kterým je oklopen ze všech stran, stává zřídlem nekonečného proudu myšlenkových podnětů, kdy nejintensivněji prožívá své lidství.
Může být pak divu, že mi jde v první řadě o prasata, nikoliv o lidi?
Jen před několika málo hodinami jsem o tom mluvil s jednou ženou.
Leželi jsme spolu v posteli a ona řekla: „Zdá se, že konečně bude válka, čekaní je u konce. Již brzy na nás nepřítel zaútočí svými raketami, skončí se všemožné dohady, o tom co bude, nebo co by mohlo být, a vypukne otevřený konflikt.“
„Jen aby se nic nestalo prasatům,“ řekl jsem na to já.
„Prasata jsou pro vás důležitější než lidé?“ zeptala se zájmem.
„Zdá se, že ano. Je na tom něco špatného?“ podivil jsem se.
„Je to podivuhodné.
Vám by nevadilo, kdyby někdo, dejme tomu, zaútočil chemickými zbraněmi na nějaké město, kde by zemřela spousta lidí, pokud by se přitom nestalo nic prasatům?“ chtěla vědět.
„Ne, to by mi nevadilo. Lidi ať se klidně pozabíjejí navzájem, ale prasatům se nesmí ubližovat,“ řekl jsem.
„Vždyť stejně skončí všechna do jednoho na jatkách,“ namítla žena.
„To je něco jiného,“ odvětil jsem.
„Chcete říct, že humánní porážka je pro prase největší štěstí?“ řekla poněkud jízlivě.
„Tomu vy nerozumíte. To byste prasata musela krmit jako já. Každý den, vždy v podvečer. Nosit jim krmnou směs a vědět přitom, že vás okrádají o drahocenný čas,“ odpověděl jsem.
„Tak proč je krmíte? Proč se pro ně obětujete? Jste přece inteligentní člověk, musíte vědět, že existuje i něco jiného než jen prasata, že život nelze zúžit jen na prasata,“ řekla.
„Kdybyste viděla, jak rostou, nikdy byste se tak neptala. Za šest týdnů už půjdou na porážku,“ řekl jsem.
„A pak? Pak bude co?“ chtěla vědět.
„Pak přivezou nová prasata. Ještě docela malá, budou se ve svých kotcích skoro ztrácet. Tím se všechno zase začne,“ řekl jsem.
„A kdy se to skončí? Kdy se od toho odpoutáte, kdy vás to přestane svazovat?“ řekla žena.
„Nevím. Mám právo to nevědět. Chci se už jen soustředit na svou práci, nic při ní nezanedbat. Vše ostatní je pro mne bezcenné a krajně nedůležité,“ řekl jsem.
„Tušila jsem to. Vlastně mi to bylo hned jasné. Proto jsem šla s vámi hned do postele, protože z toho nebudete dělat vědu. Nesnáším muže, co z toho dělají vědu, co z toho vyvozují kdoví jaké závěry, když jde žena s nimi hned do postele. Prasata vás zajímají mnohem víc než já, a to mi vyhovuje. Kdyby teď někdo přiběhl, že prasata potřebují nažrat, vstal byste a běžel za nimi.
To se mi na vás líbí, to mi na vás imponuje.
Ostatně, neměl byste se na ně jít podívat?
Krmíte je přece vždy v podvečer?“ upozornila mne žena.
„Ano, máte pravdu. Musím jít za nimi, jsou zvyklá žrát přesně,“ řekl jsem, vstal z postele a začal se oblékat.
„Ani se nezeptáte, jestli jsem vdaná? Vůbec vás to nezajímá?“ zeptala se mne žena.
„Ne, proč?“ odpověděl jsem.
„Máte pravdu, proč by vás to mělo zajímat,“ přikývla žena, vstala, přistoupila ke mně a ovinula mi své paže kolem krku, „vypadám aspoň trochu jako prase?“
„Moc ne, vlastně vůbec,“ odpověděl jsem po pravdě.
„Škoda,“ řekla žena a pustila mne, „tak už jděte, ať prasata zbytečně nečekají. Já se obleču sama, nebojte.“
A já šel. Šel k prasatům, abych jim dal nažrat. Už na mě čekala, vítajíce mě radostným chrochtáním.
