A. Dubček, skutečný hrdina, nebo odsouzeníhodný zbabělec?

A máme tady dalšího hrdinu. Nebo snad zbabělce? Jaký ortel nad A. Dubčkem vyřkne náš moudrý a mravně vyspělý národ, jehož domovem je Česká republika?

            Byl už večer a já si četl „Doktora Živaga“, nijak souvisle, ne hezky stránku za stránkou, ale jen tak na přeskáčku. Celý den jsem tvrdě pracoval, ale usnout jsem nemohl. Jak se nezadržitelně blížilo datum invaze, zmocňovala se mne, málo platné, nervozita.

            „Klid, Leonide Iljiči, nic to není!

Jen vojensky obsadíš Československo, poskytneš mu bratrskou pomoc. Soudruh Stalin by na tvém místě už chrněl jako dřevo!“ uklidňoval jsem se, ale přesto jsem si nemohl nevšimnout, jak se mi, zvláště po ránu, lehce třesou horní končetiny a taky se najednou objevily i problémy se spánkem, který jsem měl vždy vynikající.

            Ani nevím jak, ocitl jsem se najednou u druhé básně doktora Živaga. Této básni, jsem se instinktivně vyhýbal, stejně jako jisté kapitole „Bratří Karamazovovů“ a ovšem taky „Dubnovým tezím“ soudruha Lenina, ty jsem četl jen všehovšudy jen jednou, ještě jako mladý hoch v desáté třídě, a od té doby jsem je neměl v ruce.

            Čtu tedy druhou báseň doktora Živaga, sám se divím, jak je to možné. Cítím mrazení v zádech, které sílí s každým přečteným veršem, přesto nenacházím v sobě sílu, abych stránku obrátil, nebo rovnou celou knihu zavřel a šel spát, přestože vím, že zítra mne čeká zase perný den kvůli té zatracené invazi do Československa.

            Už se blížím ke konci té proklaté básně, moje pruhované pyžamo se mi docela přilepilo k tělu, jak jsem zbrocený studeným potem.

            Uff, konečně mám před sebou už jen poslední verš, když se nade mnou ozve: „Nehraj si na inteligenta, soudruhu Brežněve!“

            Leknu se tak, že ani knihu neupustím, ale přitisknu si ji na hruď tak, jako by to bylo písmo svaté sepsané samotným soudruhem Stalinem.

            Předem mnou stojí soudruh Dubček a míří na mne revolverem, přesně takovým, jakým se stříleli do spánku bílí důstojníci, když se jejich jednotky ocitly v beznadějném obklíčení Rudou armádou.

            „Ty, soudruhu Dubčeku?!“ vytřeštím oči na soudruha Dubčeka.

            „Já, soudruhu Brežněve,“ přikývne soudruh Dubček.

            „Jak ses sem dostal?“ ztěžkna polknu, protože soudruh Dubček pořád na mne míří revolverem.

            „Oknem, jak jinak,“ kývne soudruh Dubček za má záda.

            Ohlédnu se a vidím, že okno je opravdu otevřené. Zatímco jsem si četl, nemoha spát, soudruh Dubček tiše vlezl oknem do mého pokoje.

            „To se přeci nedělá! Lozit lidem do pokojů oknem, soudruhu Dubčeku!“ snažím se získat převahu a tak soudruha Dubčeka napomenu.

            Ale soudruh Dubček mi zamává revolverem před očima a zasyčí: „A vtrhnout do cizí země s pěti sty tisíci vojáky, to se dělá, ty asiatský gaunere?“

            Dělám ovšemže překvapeného: „O čem to mluvíš, soudruhu Dubčeku?

O jakých pěti stech tisících vojácích?“

            Ale soudruh Dubček se pobaveně usměje, sedne si na noční stolek a řekne: „Všechno vím, soudruh Biľak zazpíval.“

            Ta slova tnou do živého, proto vykřiknu: „Cože, soudruh Biľak, že zazpíval?

            Tomu nevěřím!

            Podstoupil všechny zátěžové testy a obstál v nich na výbornou!“

            Soudruh Dubček mi však na to řekne: „Zazpíval, Vasja, zazpíval. Neboj se, soudruhu Brežněve, taky máme svoje metody. Nezapomeň, že mí rodiče byli v Interhelpu a já se narodil v Sovětském svazu.

            Hned jsem věděl, jak přinutit soudruha Biľaka zpívat. Co se v raném dětství naučíš, ve funkci generálního tajemníka strany jako když najdeš. A já se tehdy toho naučil v Sovětském svazu, během velkého teroru, hodně, byl jsem vnímavé dítě.“

            „To byl jen žert, šutka. Žádnou invazi ve skutečnosti nechystáme,“ zkouším zalhat.

            Ale soudruh Dubček se zachmuří a přitiskne mi revolver k čelu, přímo tam, kde se mi spojuje levé a pravé obočí.

            „Odprásknu tě jako psa, ty svině!“ zasyčí nenávistně.

            „A co mám dělat?

            Řekni mi, co mám dělat?

            Mám nečinně přihlížet kontrarevoluci, která ohrožuje jednotu socialistického tábora?

            Co bys dělal ty na mém místě?“ zasténám.

            Ale se soudruhem Dubčekem není rozumná řeč.

            „Nechceme nic jiného než jen síťovou neutralitu pro náš socialismus s lidskou tváří!“ vybafne na mne.

            „Síťovou neutralitu?“ podivím se požadavku soudruha Dubčeka.

            „Hej, síťovou neutralitu,“ přikývne soudruh Dubček.

            „No tak, dobře, máte ji mít,“ souhlasím, ačkoliv vůbec netuším, o co vlastně jde.

            „Přísahej na svoji čest, soudruhu Brežněve, že je to naše věc, že žádná invaze nebude!“ nařizuje mi soudruh Dubček.

            „Přísahám na svoji čest, že je to vaše věc!“ přísahám na svoji čest.

            „Dobře, věřím ti, že žádná invaze nebude,“ přikývne soudruh Dubček a dodá, „a teď si lehni na zem, obličejem k zemi.“

            Splním požadované. Lehnu si obličejem na zem a koutkem oka vidím, že soudruh Dubček jde k oknu, naklání se z něj a křičí do tmy: „Je to v cajku, soudruzi, žádná invaze nebude! Soudruh Brežněv to odpřísáhl!“

            „Hurá!“ odpovídá mu z venku sbor převážně mužských hlasů.

            „A ty, soudruhu Brežněve, lež pořád hezky obličejem k zemi až do 51. výročí VŘSR!“ přikáže mi Dubček.

            „Ale to je až za tři měsíce!“ zasténám.

            „Už jsem řekl!“ zařve soudruh Dubček tak, že opravdu ležím obličejem k zemi až do 51. výročí Velikého října a dřív se z ní nezvednu, takový mám strach, že mi soudruh Dubček vpálí kulku do hlavy, ten člověk je evidentně schopen všeho!