Problém s krvelačným medvědím migrantem na Valašsku je konečně vyřešen!

Chvíli to trvalo, ale teď už je naštěstí po problému. Takže my si už můžeme jen zazpívat: „My sme medvědi, jedna rodina, valašské hory sú naším krchovem!“

            Mé panství je z nezanedbatelné své části tvořeno horstvem, jehož nejvyšší vrcholy mají jistě víc jak tisíc metrů nad nejbližším, třebaže stovky kilometrů vzdáleným, mořem. Zároveň je toto horstvo pokryto stále ještě relativně nedotčenými lesy, které tak mocně přitahují čilý turistický ruch.

            Ovšem nejen turistický ruch.

            „Dejte si pozor.

            Takové životní prostředí, jako je u vás, často přitahuje medvědy. Tyto nebezpečné šelmy s oblibou vyhledávají hornatý a lesnatý terén, přesně takový, jakým je tvořena severní část vašeho panství. Nacházejí v něm bezpečný úkryt při svých návratech z loupeživých výprav do lidských sídel,“ varoval mne jeden byzantský velmož, jehož jsem hostil ve svém sídle, nádherném mrakodrapu.

            „Medvěd?

            Toho se nebojím, tomu pšenka u nás nikdy nepokvete!“ mávl jsem nad tím rukou a kývl na lokaje, aby nám nalil další pohár čaje.

            Byzantský velmož však trval na svém.

            „Neberte to na lehkou váhu, pane.

            Za hranicemi vašeho panství se to medvědy jen hemží. Je to vlastně s podivem, že se u vás ještě žádný medvěd neobjevil. A medvěd, to je vždy problém.

            Ženu můžete doma zmlátit, když začne vyvádět, když zatouží po svobodě, nebo, nedej, všemohoucí bože, po rovnosti pohlaví. Ale medvěda, abyste jej mohli po zásluze potrestat, musíte napřed chytit. A to není tak lehké, jak se zdá.

            Opatrnost je zde na místě, protože nikdo neví hodiny, ani dne, kdy medvěd udeří!“

            Ujistil jsem velmože, že neberu jeho slova na lehkou váhu, abych si pak na ně matně vzpomněl ve chvíli, kdy se bezezbytku naplnila, protože se v mém panství opravdu objevil medvěd.

            Soudě dle škod, které napáchal, byl to vskutku veselý brach. Strhával bezbranné ovce, dovolil si i na kozy, bez skrupulí se dobýval do včelínů, a aby těch jeho veselých kousků nebylo málo, nechal se i několikrát natočit na video. Dobře jsem se tím bavil, medvěd si hned získal mé sympatie, avšak, co se líbí pánovi, může se sotva líbit kmánovi.

            „Strhává nám ovce!

            Máme strach!

            Co když napadne člověka a zraní jej tak, že bude muset vyhledat lékařské ošetření?!

Kdo pak takovému člověku zaplatí první tři dny pracovní neschopnosti!?“ reptali poddaní.

            Jeden novinář, demokrat, dokonce napsal: „Zatím medvěd, zatrpklý trpaslík, který nikdy nic nedokázal, strhává jen ovce, či kozy, dobývá se do včelínů, aby si bezplatně přivlastnil plody práce včelích dělnic.

            Tomuto řádění je ovšem z nejvyšších míst jen mlčky přihlíženo, či snad dokonce pobaveně tleskáno, jak by taky ne, když veškeré náklady, jež si již vyžádalo běsnění divoké šelmy, nese na svých bedrech náš prostý lid.

            Ale co když se medvěd nespokojí již jen se strháváním ovcí či koz a strhne jalovici, pěknou osmnáctiměsíční, velmi nadějnou jalovici a tím způsobí jejímu majiteli, kterým může být kdokoliv z nás, nevyčíslitelnou citovou újmu?!

            Jak se pak zachovají nejvyšší místa, která dosud na řádění medvěda reagují naprostou nečinností?

            Budou mu i nadále tleskat, budou i nadále vyznávat onu zrůdnou ideologii, která staví zájmy velkých šelem, a jakýkoliv zvířat obecně, třeba i křečků, nad posvátné zájmy člověka?

            Nenechejme se již nadále zotročovat těmito zrůdnými ideologiemi, protože jednou můžeme dospět i do bodu, kdy nám bude zakázáno po zásluze mlátit své ženy, protože nám budou rovny!

            Nehodlají-li nejvyšší místa v případu zabijáckého medvěda nic podniknout, vezměme spravedlnost do svých rukou a medvěda zlikvidujme sami tak, jak nám to velí ne zrůdný neomarxismus, jež staví zvířata nebo ženy nad člověka, ale selský rozum!“

            Novináře jsem samozřejmě nechal rozřezat na kusy a rozpustit v kyselině, ale ďábelské sémě bylo již zaseto, poddaní si přičichli k pravdě a začali se radikalizovat.

            „Měl bys s tím medvědem něco dělat, nebo se poddaní vzbouří,“ naléhala na mne již i vlastní manželka.

            „Mám kvůli nějakým buranům zabít toho veselého chlapíka?“ namítl jsem.

            „Někdy je lepší prolít trochu medvědí krve, než utopit v krvi rebelii.

Jen si vzpomeň na Majdan!

Myslím samozřejmě i na ekonomické hledisko. Pracovní sílu potřebujeme, o nic jiného mi nejde. Lidi nepředěláš. Hoď jim k nohám mrtvého medvěda a zase budou poslušní jako beránci.

Ten medvěd nám za vzpouru chátry nestojí,“ nabádala mě moje žena, prosíc, „moc tě prosím, moc a moc.

            Nezbývalo mi, než se její prosbě zcela podrobit.

            Objednal jsem si na Sibiři stavěcí psy, nádherné lajky, vzal si kopí a vyrazil na medvěda. Byl nádherný slunný pozdně podzimní den, po přírodním sněhu ani památky, všude na svazích se třpytil jen sníh umělý. Vypustil jsem lajky, které okamžitě zmizely v lese. Netrvalo dlouho, asi dvě nebo tři hodiny, a jihovýchodní vítr přinesl jejich štěkot.

            „Mají ho“ řekl bard, který mne doprovázel a který se v lovu medvěda vyznal, protože toho udělal mnoho pro přátelství mezi národy.

            Vydali jsme se směrem, odkud se ozýval štěkot, naštěstí lajky měli obojek s GPS, a tak jsme nijak nebloudili. Neušli jsme ani deset kilometrů, když jsme se ocitli tváří v tvář medvědovi, který zády přitisklý ke stromu, odháněl zuřivě štěkající psy.

            „Vražte mu to rovnou do srdce, Vaše blahorodí, to je stejné jako s mými písničkami,“ poradil mi bard a ustoupil skromně o dva kroky dozadu.

Vzal jsem kopí a přiblížil se medvědovi. Ten se postavil na zadní, mručící tak, jako bychom byli v manéži cirkusu Berousek. Jenže toto nebyla žádná cirkusová virtuální realita už jen proto, že medvěd ani neměl náhubek, ani nejezdil na tříkolce.

            Vzpomenuv si na bardovu radu, pevně jsem sevřel ratiště a vší silou vrazil kopí do srdce medvěda. Bylo by přehnané tvrdit, že byl na místě na mrtev, ale déle než tři minuty jeho odcházení z toho světa, doprovázené smrtelným chropotem, jistě netrvalo. Když medvěd dodělal, vrhnul se na něj bard s nožem, aby medvěda vyvrhnul s tím, že prý on to ve svých písničkách taky tak dělá, že vyhazuje všechny vnitřnosti ven.

            K našemu překvapení se však po chvíli ukázalo, že medvěd není medvědem, nýbrž jen nějakým člověkem, který se za medvěda vydával, a proto si všichni, včetně odborníků mysleli, že jde o medvěda mladého, nanejvýš tříletého.

            „Tolik škody napáchal, a přitom je to člověk,“ povzdechl zklamaně bard.

            „Ale ta kůže, do které je navlečený, ta je přece pravá medvědí,“ řekl jsem.

            „To ano, vypadá to, že je pravá medvědí,“ přikývl bard.

            „Tak vidíte, aspoň něco je skutečné, to není zase tak málo,“ utěšil jsem barda a hvízdl na psy, kteří si hráli s hlavou toho člověka, nejspíše nějakého bláznivého rusofoba.