Důchodová fantasmagorie paní ministryně Maláčové

Jak víte, nedělám to příliš často, ale jeden dnešní článek o našich důchodech mě podnítil k napsání tohoto článku, který je, jak jinak, taky o našich důchodech

            Jednání důchodové komise trvalo už čtrnáctý den a to přišla na řadu sotva třetina řečníků.

            „Už to připomíná konkláve!“ povzdechla si žena z jakési genderové neziskovky, ačkoliv nikdy na žádném konkláve jako žena být nemohla a tedy ani nemohla vědět, jak to tam vypadá.

            „Smažíme se tady jako v pekle!“ povzdechl si kdosi jiný a smutně si povzdechl, „škoda že, nepozvali Šichtařovou z Next Finance!

            Nebo aspoň toho Pikoru!

            To už bychom byli dávno doma!“

            Šichtařovou (nebo aspoň toho Pikoru) sice, bůhví proč, do komise nepozvali, ale naštěstí pozvali Bismarcka.

            Pruský kancléř (a v rámci genderové rovnosti dodejme, že i německá kancléřka) toho vydrží jako kůň, ale i na železného Ottu, zvyklého, ač byl šlechtic, makat od rána do večera, bylo toho žvanění víc než dost.

            Čtrnáct dní nepřetržitého jednání důchodové komise způsobilo, že se v něm, starém Prušáku, který tvrdil, že Německo nikdy nesmí zaútočit na Rusko, hnulo svědomí.

            Ač měl přijít na řadu až jako předposlední, tj., tedy nejdříve až někdy za tři týdny dny, zvednul se z ničeho nic a vzal si slovo u řečnického pultíku, odkud vystrnadil nějakou lesbu (nebo co to bylo).

            „To já!

            To já za to můžu!“ pronesl hromově dřív, než všichni stačili vykřiknout zděšením nad tím, že se dotkl oné lesby (nebo, co to bylo) dlaní své ruky, a pokračoval tak, jako by byl, stejně jako blahé paměti, na zasedání říšské rady, „to já zavedl ten sviňský důchodový systém!

            Tehdy to ovšem mělo smysl, důchodu se skoro nikdo nedožil, ale přece byli všichni poslušní, nechali se koupit státem!

            Tehdy to mělo smysl, ale dnes?

            Lidi proklínají sociální stát, mají jej za to největší zlo a my jim ještě lezeme do zadku s nějakými důchody?

            Pachtíme se s reformami, a lidi nám za to ještě nadávají!

            Vysrat se na lidi!

            Čtvrtá průmyslová revoluce učiní stát zhola zbytečným a my tady sedíme a marníme svůj život!

            Ať si každý poradí, jak umí!

            Chcete svobodu, máte ji mít, holoubkové!

            Navrhuji proto zrušit celý ten podělaný důchodový systém!“

            Slova protřelého státníka (ach, jak zoufale dnes chybí v EU někdo takový, to by bylo řečí o eurofašistech a totalitních strukturách!) zapůsobila na přítomné ohromujícím dojmem, neboť v O2 aréně, kde komise zasedala, se rozhostilo hrobové ticho.

            To přerušila až ministryně práce (robotů) a sociálních věcí (taky robotů).

            „Ale to nám vyjdou lidé do ulic!“ vyjekla strachem.

            Ale veliký státník ji obratem uzemnil.

            „Když vyjdou lidé do ulic, tak je jednoduše prohlásíme za hlupáky, kteří pohrdají výsledky demokratických voleb, hehe!“ zasmál se státník, který ani jednou za svůj život nebyl nikým nikam zvolen a tedy se sám mohl považovat jen za pisklouna, který v životě nikdy nic nedokázal.

            Po těchto slovech už nebylo třeba, aby důchodová komise dál pokračovala ve svém jednání, autorita železného kancléře, bytostného konzervativce klausovského střihu zapůsobila dokonale.

            Komise se ještě ten den jednohlasně shodla na tom, že nejlepší bude, když budou důchody vůbec zrušeny a to byl po mnoha letech důchodové reformy konečně kýžený záblesk na konci tunelu, kterým bylo nutno projít, aby se  otázka důchodů jednou provždy uspokojivě vyřešila, aby se našla odvaha k řezu neméně radikálnímu, jakým bylo kdysi zrušení pohřebného, sociální dávky, nad kterou zůstával nejen selský rozum stát.