Myslivecká mafie a smrt krásných jelenů

17. 09. 2019 17:32:09
Každou noc mě teď otravují jeleni svým troubením, jelikož mám tu smůlu, že nebydlím u žádné silnice. Ale tu a tam přece jen třeskne v noci výstřel a najednou je ticho

Je to neuvěřitelné, ale všechno nasvědčuje tomu, že je to pravda, že jsem dnes v noci skutečně zastřelil jelena, ano je to nade vší pochybnost, že mám konečně trofej a ne ledajakou...

Odpracoval jsem v našem mysliveckém sdružení poctivě a tvrdě deset let, tahal se v zimě se senem do krmelců, likvidoval přemnoženou černou zvěř a taky vlky, a tak už loni zašel za mnou jednoho podzimního dne náš hospodář, aby mi slavnostním hlasem oznámil, že si i já můžu zastřelit jelena.

„Osvědčil ses při každodenní drobné myslivecké práci, je vidět, že tě to baví, že je myslivost pro tebe vším, letos si můžeš zastřelit jelena, odpracoval sis to víc než poctivě,“ řekl mi a dodal, „lovu zdar!“

„Zdar!“ odpověděl jsem mu a ještě téhož dne sedl do auta a vyrazil na posed, tu noc začali troubit jeleni.

Ale jak se záhy ukázalo, neměl jsem pro to, abych zastřelil jelena, předpoklady. Už tu první noc, jež se mi navždy vryla do paměti, jsem jelena osudově minul a toto evidentní prokletí se se mnou už pak táhlo a nechtělo mě opustit.

Seděl jsem tehdy na posedu a klidně dýchal, jak mi to radili starší a zkušenější kolegové, již měli své lidské příbytky plné paroží. Jelení troubení se přibližovalo, až se konečně z lesa vyloupla majestátná silueta jelena, který ze sebe vydával ohlušující hrdelní zvuky. Byl-li jsem do této chvíle naprosto klidný a jistý sám sebou, jak mi taky radili zkušenější myslivci, pak nyní mě klid i veškerá sebejistota opustily.

Tvář v tvář řičícímu zvířeti začal jsem se nekontrolovatelně třást, takže jsem vůbec nebyl s to mířit svou zbraní tupému zvířeti, jež bylo zcela v zajetí hormonů, přímo na komoru. Ke všemu mi začaly zuby cvakat tak, že jsem jimi jelena dokonale vyplašil. Přestal troubit a podíval se mým směrem.

Netrvalo to víc než dvě sekundy, ale i tak by to bylo za normálních okolností dost času na to, abych stačil zamířit a vypálit na zvíře bezpečně smrtící ránu. Ale to nebylo pro silný třes v mých silách. Snad mě spatřiv, dal se jelen na útěk. Zoufale jsem za ním vypálil dvě rány, ta první šla zcela vedle, ta druhá ho jen škrábla na paroží, jelen nezraněn zmizel v lese.

Třásl jsem se pak na posedu až do rána, teprve až se zcela rozednilo, získal jsem nad sebou aspoň takovou kontrolu, že jsem mohl slézt z posedu, sednout do auta a v něm se už nějak dopotácet domů.

„Jo, jelen je hlavně o hlavě.

Když ho chceš dostat, musíš to mít hlavně srovnané v hlavě. To jakou máš kulovnici, to už je vedlejší. Když víš, co chceš a jak toho dosáhnout, můžeš jít na jelena i se vzduchovkou,“ řekl mi náš hospodář, když jsem mu všechno do nejmenších podrobností pověděl.

Snažil jsem se, abych to měl v hlavě srovnané, ale skutečnost byla jiná. Ve finálním okamžiku jsem se vždy roztřásl tak, že jsem proti jelenovi neměl nejmenší šanci, ať jsem za ním pálil, jak pálil.

Říje se chýlila ke konci, zbývalo už jen pár dní, a chlapi v našem sdružení začínali už z toho být nervózní, že ještě nemám jelena.

Až nakonec přišel za mnou hospodář a řekl mi do očí: „Karle, jsi rovný a přímý chlap, ale v tomto ti ani já, ani ostatní chlapi už nevěříme.

Nezlob se na mě, že ti to říkám takto otevřeně, ale ty toho jelena nikdy nezastřelíš, ty prostě na to nemáš. Už jsem řekl Pepovi, jestli chce, ať si toho jelena střelí on, už není na co čekat.“

Pepa samozřejmě chtěl a ještě té noci jelena dostal, všemi oslavován, zatímco já jsem se třásl tak, spatřiv mrtvé, a proto nejspíše ještě majestátnější zvíře, zvíře, že jsem mu sotva podal ruku, abych mu pogratuloval k jeho úspěchu.

Rok s rokem se sešel a jelení říje tu byla zas. Můj loňský neúspěch byl dosud v živé paměti a já jsem se pro něj stal, jak už to bývá, terčem posměchu.

Ale mohl jsem těm, co se mi posmívali, něco vyčítat?

Být na jejich místě, mít před očima něčí neschopnost přitáhnout z lesa jelena, posmíval by se zrovna tak.

„Slyšíš, už troubějí!

Pozor, ať si nevyliješ panáka!

Třesou se ti ruce!“ smáli se mi chlapi.

Z lesa se už opravdu ozývalo troubení, letos nezvykle silné a intenzivní tak, že to nikdo, ani ti nejstarší myslivci, nepamatoval.

„To dám!

Dám to!

Trefím ho přímo na komoru!“ vykřikoval jsem opilý na celou hospodu.

„Nedáš to!

Nedáš to, ani kdyby ses posral!

Radši objednej další rundu!“ uzemňoval mne chór již taky opilých hlasů.

Bylo jasné, že takto se žít důstojně nedá, s takovým cejchem, s takovým stigmatem.

Ve vzácně střízlivé chvíli jsem proto zašel za hospodářem a na kolenou ho prosil, aby mi dal ještě jednu, poslední šanci.

„Jinak se zblázním, nebo uchlastám, nebo obojí!“ zapřísahal jsem ho.

„Ale je ti jasné, že když toho jelena zastřelíš ty, tak už ho nezastřelí někdo jiný, kdo má na něj letos větší nárok než ty, třeba Slávek vůči kterému to bude hodně nespravedlivé?“ ptal se mě hospodář.

„Ano, vím to, přesto chci dostat ještě jednu šanci!“ žadonil jsem tak dlouho, až se hospodář nade mnou konečně ustrnul.

„Ale jen jednu!

Poslední!

Víc jich nebude, nemysli si!“ ujistil mne hospodář.

A tak jsem se včera večer vydal do lesa. Měla být měsíční noc a taky byla. Vše tonulo ve světle tak, že jsem ani skoro nepotřeboval zaměřovač s nočním viděním. Bylo však i ticho, nic se nepohnulo, nebylo slyšet žádné zapraskání, natož troubení, jen letadla na obloze neúnavně přelétávala sem a tam.

Nebylo divné, že jsem v tom tichu docela usnul. Náhle mne probudilo zařičení tak mohutné, že kdybych nespal, jistě by mi v žilách ztuhla všechna krev.

Přímo přede mnou, respektive pode mnou, vzdálen jen několik kroků, stál jelen, kapitální kus a troubil jak na lesy.

Zmocnil se mne tradiční třes, nevídaný a takový, že jsem byl sám na sebe už opravdu nasraný.

„Do řiti už se mnou!

K čemu jsem dobrý, k ničemu!“ proklínal jsem se v duchu, nemoha za živého boha zamířit, zatímco jelen mě musel každou chvíli zpozorovat.

A tak se taky stalo, obrátil ke mně svůj zrak a já jsem s údivem zjistil, že kříž mého zaměřovače má svůj střed přímo na jeho čele.

„Sním či bdím?“ zapochyboval jsem o tom, že je skutečnost.

Ale sama prozřetelnost vedla můj prst, když jsem zmáčkl spoušť.

Třeskla rána a já čekal, že se probudím a budu sedět na posedu, zatímco jelen nikde.

Na posedu jsem seděl, ale už dávno probuzený a jelen tam taky byl, svíjející se ve smrtelné křeči!

Jako smyslů zbavený jsem se vrhl z posedu dolů a vmžiku byl u jelena, dodělal jen sekundu předtím, než jsem mu lačně vrazil nůž do břicha, abych jej vyvrhl. Dotek jeho ještě horkých vnitřností působil na mne tak slastně, že jsem do jeho útrob zabořil své ruce až po ramena a samou blažeností z toho ztratil pojem o čase a prostoru.

Tak mne i ve tři hodiny našli chlapi, s rukama pořád zabořenýma v útrobách jelena.

„Slyšeli jsme těsně před půlnocí třesknout výstřel, ale protože jsi dlouho nešel, měli jsme strach, jestli sis něco neudělal, jestli sis neobrátil hlaveň proti sobě a tak jsme sedli do auta, a běželi se podívat, jestli náhodou nedoděláváš a ty jsi tady, s rukama v jelenovi,“ řekl mi hospodář.

„Zastřelil jsem ho.

Sám, bez cizí pomoci.

Jsem na sebe hrdý, že jsem to dokázal,“ řekl jsem hrdě.

„Máš být na co hrdý, protože ten jelen je dvacaterák!“ řekl hospodář, svítě silnou svítilnou na paroží mrtvého jelena, „musel se k nám do honitby odněkud zatoulat, protože dvacateráka jsme tady nikdy neměli.

Ale odkud, hrome, se k nám mohl zatoulat!?“

Odkud, to nikdo netušil, ale na tom nijak nezáleželo.

Vytáhl jsem ruky z už studeného jelena a s pomocí chlapů jej odtáhl k autu hospodáře, abych jelena do něho naložil, on jediný měl auto velké tak, že se do něho mrtvý jelen pohodlně vešel i s celým svým parožím.

Autor: Karel Trčálek | úterý 17.9.2019 17:32 | karma článku: 12.40 | přečteno: 392x

Další články blogera

Karel Trčálek

Odcházení Miloše Zemana se začalo. Jak moc bude důstojné?

To záleží samozřejmě především na něm, kdepak já, závistivý hlupák, absolutní nula a zbabělec bych mu mohl něco radit!

18.10.2019 v 18:41 | Karma článku: 25.69 | Přečteno: 1230 | Diskuse

Karel Trčálek

Divokým Kurdistánem nejen s Petrem Hamplem, expertem na všechno a nic

Nejen Petr Hampl má proježděný divoký Kurdistán křížem krážem. Najdou se i další bílí heterosexuální muži, kteří stejně jako on, znají divoký Kurdistán jako své vlastní boty

18.10.2019 v 17:20 | Karma článku: 13.83 | Přečteno: 396 | Diskuse

Karel Trčálek

Rekondiční pobyt pana prezidenta běží na plné obrátky, není to neetické?

Taky mě hned napadlo, že na rekondičním pobytu pana prezidenta musí být cosi neetického. A sám Jiří Ovčáček mi tuto domněnku potvrdil

17.10.2019 v 18:48 | Karma článku: 21.27 | Přečteno: 730 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak může kardinál Duka schvalovat rouhání pátera Czendlika ve svatovítské katedrále?

Je mi úplně jedno, zda páter Czendlik žije v celibátu či ne, a kolik má či nemá děcek. Ale to, co pronesl v sobotu 12.10. 2019 při zádušní mši ve svatovítské katedrále, nejposvátnějším místě českých katolíků, to bylo čiré rouhání

17.10.2019 v 17:34 | Karma článku: 17.52 | Přečteno: 1380 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Olča Vodová

Babí léto

Mám ráda cestování. Možná to je dáno mým měsíčním znamením, možná tím, že jsem spoustu let byla vožena, a to jen občas. Možná tím, že jsem se kdysi přestěhovala poměrně daleko od rodičů a za nimi pak, jak jen to šlo, dojížděla.

19.10.2019 v 22:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 63 | Diskuse

Dana Adámková

Na kolenou mě houpal hrdina.

Podzimní procházky jsou nejlepší. Nádherný barevný svět kolem. A denně se barevnost mění. Není příliš horko ani zima. Psí holky jsou přešťastné, že můžou brouzdat listím po mém boku.

19.10.2019 v 19:02 | Karma článku: 15.39 | Přečteno: 315 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Začala jsem žít zase normálně aneb Co je dneska vlastně normální?

Byla to Itálie nebo pokrok, kdo nastartoval můj virtuální život? Asi obojí. Stesk po domově a začínající dostupnost notebooků, dat, dotykových telefonů, to odstartovalo můj ,,exhibicionismus."

19.10.2019 v 18:59 | Karma článku: 17.75 | Přečteno: 543 | Diskuse

Petr Šimík

Pane Tomáši Halíku, děkuji, že jste

Děkuji, že jste právě takový, jaký jste. Že budíte odpor ve své vlatní církvi, tomu se nedivím. Ale u nekřesťanů? To je úspěch.

19.10.2019 v 12:47 | Karma článku: 32.52 | Přečteno: 4736 | Diskuse

Martin Faltýn

Učitel sociologie vyřešil rasismus!

Je sobota, den odpočinku... aspoň pro většinu pracujících i jinak si na živobytí vydělávajících. Tak je čas zase trochu na pár odlehčených, víkendových slov. A následující řešení z nadpisu mne doslova šokovalo.

19.10.2019 v 12:20 | Karma článku: 17.04 | Přečteno: 760 | Diskuse
Počet článků 1194 Celková karma 18.92 Průměrná čtenost 996

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč

Najdete na iDNES.cz