Bude Bakalova Česká televize svévolně rozhodovat, co je pravda a vymývat naše mezimozky?

18. 09. 2019 18:06:38
Kde se vůbec bere v České televizi taková drzost, aby si přivlastňovala pravomoc rozhodovat o tom, co je pravda, když tato pravomoc náleží úplně někomu jinému, mnohem povolanějšímu!?

Nebyla to poluce, jakkoliv vydatná a žírná, kvůli které se tentokrát Jirka Včáček probudil uprostřed noci.

Sen, který se mu zdál před probuzením, byl ovšem nadmíru líbezný.

Bylo jaro a všude kvetly šeříky. Jirka Ovčáček seděl na ramenou prezidenta Zemana, jenž kráčel rozkvetlou Prahou. Všude na ulici byly rozjásané davy lidí, vyzbrojených cepy a vidlemi, které prezidenta freneticky zdravili.

„Podívejte, pane prezidente, jak vás ten náš prostý lid miluje,“ řekl Jirka Včáček, právě když kráčeli po třídě Milady Horákové, prezidentu Zemanovi.

„To nezdraví mě, to zdraví tebe!

Já jsem jen docela obyčejný kuli!“ odpověděl prezident Zeman a v tu chvíli rozkvetlá Praha zmizela i s prostým jásajícím lidem.

Místo toho byla zima a Jirku Včáčka nenesl na svých ramenou prezident Zeman, ale nesla ho socha maršála Koněva a nekráčeli rozkvetlou Prahou, ale mezi baráky v Osvětimi a nezdravili je lidé s vidlemi a cepy, ale zbídačení vězňové.

„Všiml jste si, maršále Koněve, jak jsou vám ti nebozí lidé vděčni za své osvobození?“ řekl Jirka Včáček, když takto došli k táborovému krematoriu.

Ale socha maršála Koněva mu odpověděla: „To nejsou vděčni mně, to jsou vděční tobě, chlapče.

Já jsem jen docela obyčejný maršál, pro mne žádné morální hodnoty neexistují, já plním jen rozkazy!“

Načež se Jirka Včáček, jak už to v takovýchto případech bývá, probudil.

Ale to nebyla skutečná příčina jeho probuzení, protože Jirka by se probudil i tak jako tak, i kdyby se mu nezdál tento sen, jenž byl spouštěčem reakce čistě fyziologické.

Jirka by se nejspíše probudil tak jako tak, protože poslední dobou velmi špatně spal a velmi špatně spal, protože měl velké trápení. Navenek to sice nebylo poznat, dokázal toto své trápení dovedně skrývat, aby neznepokojoval osoby, které ho měly upřímně rády a i takové osoby se našly, natolik byl Jirka ohleduplný, aby se kvůli jeho trápení netrápil ještě někdo jiný.

Ale tam uvnitř, tam kdesi uvnitř Jirky Včáčka se rozpoutalo pravé peklo, které mu nedávalo spát, které jej nutilo převalovat se na lůžku sem a tam, proti kterému byla i poluce zcela bagatelní záležitostí.

Nutno ovšem přiznat, že toto velké trápení nebylo nijak originální.

To, čím se tak trápil Jirka, tím se dnes trápí všichni čestní lidé, obzvláště pak čestní hoši a obzvláště pak čestní hoši nacházející se právě v tom věku, ve kterém se nacházel i Jirka Ovčáček (srovnej s věkem proroka Mohameda, když měl vidění v jeskyni!), protože koho jiného by už měla trápit otázka, co je pravda a kdo o může rozhodovat o tom, co je pravda?

„Co je pravda!?“ zvolal i teď bolestně Jirka Včáček, sotva před chvíli procitnuv ze snu, který mu dal na okamžik uniknout ze rmutné reality, i když se skončil tak, jak se skončil.

Na to však Jirka Ovčáček nehleděl.

Mučen svým trápením, chytl se za hlavu a opět zvolal: „Co je pravda?“

Je pravda, že při nedávném biřmování sestoupil na Jirku Ovčáčka Duch svatý. Ale je nejspíše i pravda, že mu to nebylo nic platné, nebo mu to nebylo přinejmenším nic platné při hledání odpovědi na onu otázku, která ho tak mučila a trýznila, jako všechny, jak už bylo řečeno, lidi, kteří jsou příliš čestní na to, aby si, na rozdíl od všech možných hajzlů, uvědomovali, že nemají ani to nejmenší právo rozhodovat o tom co je pravda, právě proto, že to nevědí.

„Co je pravda?“ zvolal zoufale Jirka Včáček potřetí, nikoho svým výkřikem ohleduplně neprobudiv, a bylo mu tak těžko na duši, že musel rozsvítit lampičku, která stála na nočním stolku.

Ale ani se světlem úleva nepřišla, ba dokonce to snad bylo i horší, mnohem, mnohem horší.

„Je pravda, že jsem rozsvítil?

Je pravda, že žárovka vydává světlo?

Kdo rozhoduje o tom, zda je pravda, že jsem rozsvítil, že žárovka vydává světlo!?

Kdo?!“ zaúpěl Jirka Včáček tak bolestně, až se lehce zachvěly zdi pokoje, v němž se nalézal.

Odpověď na tyto mučivé otázky se však Jirkovi nalézt nedařilo, byť napínal svůj mozek sebevíc.

Zoufale se rozhlížel kolem sebe a jeho zrak padl na brýle, které ležely rovněž na nočním stolku.

Napadlo ho, že když si je nasadí, že přijde té strašlivé záhadě na kloub a uleví se mu.

Ale neulevilo se mu.

Místo toho, aby přišel této strašlivé záhadě na kloub, jen bezmocně zvolal: „Je vůbec pravda, že mám na nose brýle?

Nejsem-li si s tím zcela jistý, tím, že to, co mám na nose, jsou skutečně brýle, protože to může být klidně i úplně něco jiného, a jsem-li čestný člověk, pak nemohu a ani nesmím tvrdit, že mám na nose brýle, nemohu-li pravdivost této skutečnosti dokázat nijak jinak než jen svým subjektivním pocitem!

Ale jsem vůbec Jirka Včáček, je pravda, že jsem Jirka Včáček, mohu rozhodnout o tom, že je pravda, že jsem Jirka Včáček a mít přitom zcela čisté svědomí?

Jsem-li skutečně čestný člověk, pak nemohu tvrdit ani to, že jsem Jirka Včáček, nemohu o tom rozhodnout, nechci-li být lhář!“

A Jirka Včáček byl skutečně čestný člověk, navíc hoch a navíc hoch ve věku pro všechny čestné hochy tak kritickém, neboť jimi zmítají všelijaké děsivé pochyby.

Teď už Jirka Včáček nemohl ani s jistotou tvrdit, že Jirka Včáček, protože nemohl, už jen z hlediska čistě mravního, na které on dbal snad ještě víc než na tělesnou hygienu, neboť život v pravdě byl pro něho metou nejvyšší, rozhodnout o tom, že je pravda, že Jirka Ovčáček.

Kdyby teď někdo přišel, někdo úplně cizí a drze zalhal, že ne Jirka Včáček je Jirka Včáček, ale on je Jirka Včáček, nedokázal by Jirka Včáček, respektive skutečný Jirka Včáček tuto drzou dezinformaci vyvrátit už jen proto, že by mu připadalo krajně nemorální rozhodovat o tom, co je pravda, tak byl pro svou poctivost a čestnost zcela bezbranný, podobaje se bez přehánění, tomu nešťastnému nabarvenému ptáčeti.

Jakkoliv se zdála být tato situace, do níž se teď Jirka Včáček dostával každou noc, ale poluce, jak už jsme řekli, toho skutečnou příčinou nebyly, bezvýchodná, přece jen existovala z tohoto pekla cesta ven, i když i o pravdivosti této cesty dalo by se pochybovat.

Ale co zbývalo nebohému hochu, nechtěl-li se již dočista zbláznit, než se chytit tohoto stébla, kterým nebylo nic jiného než požehnaná, každodenní, vskutku masarykovská práce, jež, jak si sám mohl Jirka Včáček vyzkoušet, i když ani to nemusela být pravda, opravdu osvobozuje?

Jako je pro notorického alkoholika jedinou spásou chlast, tak byla pro Jirku Ovčáčka spásou tato masarykovská každodenní drobná práce.

A opravdu pracoval Jirka Včáček čtyřiadvacet hodin denně, pracoval, i když snil (stejně jako Babiš), takže jeho hodinová mzda byla vlastně ve skutečnosti značně ubohá. Pracoval nepřetržitě a to ho osvobozovalo z tohoto pekla, ve kterém se ocitl ne vlastní vinou, protože není vinou žádného člověka, když se zdráhá rozhodovat o tom, zda něco je či není pravda.

Ale pokud existuje nějaká nezpochybnitelná pravda, pravda univerzální a proto i absolutní, pak je to ta pravda, že Jirka Včáček je příliš čestný pro tento krutý a dezinformovaný svět!

A tak se i teď Jirka Včáček vrhl do práce, popadl mobil, který ležel taky na nočním stolku, a nedbaje na to, že nemá právo rozhodnout o tom, zda je pravda, že je to skutečně mobil, pustil se do práce a stačilo jen pár sekund této práce, aby mu bylo najednou tak lehce, jako by si zapálil dýmku nacpanou opiem a bafal s ní na celé kolo a hádejte se, přete se s kuřákem opia třeba i do omrzení, že jeho vidiny nejsou pravda!

Autor: Karel Trčálek | středa 18.9.2019 18:06 | karma článku: 16.13 | přečteno: 823x

Další články blogera

Karel Trčálek

Odcházení Miloše Zemana se začalo. Jak moc bude důstojné?

To záleží samozřejmě především na něm, kdepak já, závistivý hlupák, absolutní nula a zbabělec bych mu mohl něco radit!

18.10.2019 v 18:41 | Karma článku: 25.69 | Přečteno: 1230 | Diskuse

Karel Trčálek

Divokým Kurdistánem nejen s Petrem Hamplem, expertem na všechno a nic

Nejen Petr Hampl má proježděný divoký Kurdistán křížem krážem. Najdou se i další bílí heterosexuální muži, kteří stejně jako on, znají divoký Kurdistán jako své vlastní boty

18.10.2019 v 17:20 | Karma článku: 13.83 | Přečteno: 396 | Diskuse

Karel Trčálek

Rekondiční pobyt pana prezidenta běží na plné obrátky, není to neetické?

Taky mě hned napadlo, že na rekondičním pobytu pana prezidenta musí být cosi neetického. A sám Jiří Ovčáček mi tuto domněnku potvrdil

17.10.2019 v 18:48 | Karma článku: 21.27 | Přečteno: 730 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak může kardinál Duka schvalovat rouhání pátera Czendlika ve svatovítské katedrále?

Je mi úplně jedno, zda páter Czendlik žije v celibátu či ne, a kolik má či nemá děcek. Ale to, co pronesl v sobotu 12.10. 2019 při zádušní mši ve svatovítské katedrále, nejposvátnějším místě českých katolíků, to bylo čiré rouhání

17.10.2019 v 17:34 | Karma článku: 17.52 | Přečteno: 1380 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Vilém Ravek

Omluvný dopis č.2 adresovaný čínskému prezidentovi.

Omluvný dopis Miloše Zemana adresovaný čínskému prezidentovi byl s veškerou pravděpodobností čínskou stranou označen za málo omluvný. Proto nezbývá, než napsat v pořadí druhý omluvný dopis.

19.10.2019 v 20:21 | Karma článku: 17.37 | Přečteno: 337 | Diskuse

Pavel Jeřábek

Matika a matura

Tak jak to vlastně je? Jako obvykle: nic složitého, stačí trochu zauvažovat a nedržet se extrémů. Umíme to ovšem ještě?

19.10.2019 v 11:26 | Karma článku: 8.43 | Přečteno: 390 | Diskuse

Alena Kulhavá

Mononukleóza jako transformační nemoc - moje osobní zkušenosti

Považuji za kontraproduktivní posuzovat, zda je nemoc znakem vlastní nedokonalosti, výzva, transformace či něco jiného. Je to jen otázka úhlu pohledu a posuzování místo vlastní práce a modlitby daného člověka i lidí okolo nemá

19.10.2019 v 9:55 | Karma článku: 10.42 | Přečteno: 350 |

Frank Krejčí

Halíku, nejsi Gott, tvůj pohřeb v chrámu Sv. Víta nebude

Ne knězi, zaprodaný ďáblovi, ty ne. Co o tobě čtu, je jen samá „havlovina“. Na stranu jdi, poslanče zla a dej mistru Gottovi pokoj.

19.10.2019 v 6:58 | Karma článku: 40.44 | Přečteno: 1453 |

Hana Rebeka Šiander

Jak chutná chudoba?

Chudoba má mnoho podob. Nikdy jsem se nesetkala s chudobou tak často, jako právě v Ústí nad Labem. Tentokrát měla tvář malého šedesátiletého muže, který si v second handu ostýchavě kupoval trenky za 20 korun.

18.10.2019 v 21:56 | Karma článku: 31.31 | Přečteno: 1459 | Diskuse
Počet článků 1194 Celková karma 18.92 Průměrná čtenost 996

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč

Najdete na iDNES.cz