Neuplynul ještě ani týden od Mistrovy smrti, jím samotným dlouho dopředu avizované, a lidé samým zoufalstvím už šíleli, protože nevěděli, jak by ještě uctili Mistrovu památku.
Zapálili miliardy svíček, pojmenovali po něm, kde co, uspořádali v den jeho pohřbu mezistátní zápas s Anglií, kolébkou kopané, rozhodli se, že v den pohřbu rovněž zastaví provoz tramvají na Žofíně a pozlatí petřínskou rozhlednu, ale pořád jim to připadalo málo, včetně toho, že Mistr obdrží i nejvyšší státní vyznamenání, samotného Bílého lva.
„Co ještě, co ještě můžeme udělat, abychom důstojně uctili Mistrovu památku?!
Ještě musí něco existovat!“ rvali si lidé bezmocně vlasy.
Už to vypadalo, že své bezradnosti nadobro zešílí, když kdosi, byl to tuším, prezidentův mluvčí, vykřikl: „Povýšíme Karla Gotta do hodnosti armádního generála in memoriam!
Jeho písně, to byla ta nejlepší zbraň napřed proti chartistům, kteří strašili obyčejné lidi lidskými právy a svobodou, která pak stejně vypadala jinak, než jsme si všichni v listopadu představovali, a pak to byla ta nejlepší zbraň proti blbé náladě, kterou šíří pražská kavárna!“
„Ano, povýšíme Karla Gotta in memoriam do hodnosti armádního generála!“ oddechli si lidé, protože to bylo přesně to, co jim ještě chybělo k důstojnému uctění Mistrovy památky a zároveň i šťastnému, protože plnohodnotnému prožití smutku, který rozdíral, nebo už někde docela rozedřel, jejich srdce a z něhož nebylo rozumné cesty ven.