Praha 1, město totálně zdevastované turisty

8. 11. 2019 17:57:35
Turisté, nepříjemný lidský hmyz, nedevastují jen přírodu, ale i města. Sednout na letadlo, ztřískat se, udělat mrtě zbytečných fotek, hodit je na sociální sítě a zase letět jinam. Jo, tak si tady na té naší modré planetě žijeme!

Dobře si pamatuji, jakou ještě před několika málo lety, při mém prvním výletu tam, projevovali původní obyvatelé Prahy 1 nevraživost vůči nám turistům, zavítavším do jejich nádherné městské části.

„Praha 1 je fantastická, ale její obyvatelé stojí za prd, připrav se na nejhorší!“ varoval mne kdekdo, když jsem na sociálních sítích zveřejnil, že se chystám do Prahy 1.

Musel jsem těmto varováním dát, bohužel, za pravdu.

Původní obyvatelé Prahy 1 s námi, turisty, nijak nekomunikovali zabarikádování ve svých bytech tak, že je nebylo možné nijak pozorovat v jejich přirozeném prostředí. Zahlédnout nějaké domorodce, byť jen na okamžik, bylo stejným zázrakem jako zahlédnout yettiho, těch několik málo videí, jež se mi podařilo s nimi natočit, bylo stejně tak nevěrohodných jako třeba jakékoliv video s mimozemšťany, byli na nich jen rozmazané postavy, které mohli být kýmkoliv, třeba právě i mimozemšťany.

Jen s tím, s tou okázalou ignorací turistů, se ovšem obyvatelé Prahy 1 nespokojili.

Mnozí z nich v nestřežené chvíli a zcela nepředvídatelně otevírali okna svých bytů a vylévali z nich na hlavy nic netušících turistů proudících v ulicích pod nimi obsah svých nočníků. Sám jsem byl svědkem toho, jak tato sprška přímo zasáhla pár distingovaný ruských turistů, kteří byli, jak se později ukázalo, odněkud z jižního Sachalinu a kteří se s něčím takovým dosud nikde nesetkali a to procestovali celé Pobaltí včetně Krymu.

Brali věc s nadhledem, ale i tak bylo velmi smutné, jak se původní obyvatelé Prahy 1 chovají ke svým, jak jsem se dozvěděl, osvoboditelům, kteří jim přinesli nejen křesťanskou víru, ale také je naučili jíst příborem a tančit onen úchvatný lidový tanec známý pod jménem kozáček.

Přes touto nemilou zkušenost byl jsem Prahou 1 zcela uhranut a opravdu se ukázalo, teď po několika letech, že Praha 1 je natolik fantastické a magické město, že každý, kdo jej jednou jako turista navštíví, musí se sem bezpodmínečně vracet, aby se opět a zase pořád dokola nechal pohlcovat labyrintem spletitých uliček i poměrně širokých bulvárů a davem turistů v nich se neustále neklidně převalujícím sem a tam.

I já jsem cítil, jak mne Praha 1 neodolatelně vábí a přitahuje zpět, až konečně sedl jsem na nejbližší letadlo, a vrátil se tam, kam se musí vrátit každý, kdo to má ve své hlavě jen trochu v pořádku, to jest do Prahy 1.

Jaký byl však můj údiv, když jsem zjistil, už přímo na místě a na vlastní kůži, jak radikálně se změnilo chování původních obyvatel Prahy 1 vůči turistům. Ona dřívější, tak pověstná a ve všech bedekrech tučným písmem zdůrazňovaná nevraživost zcela zmizela, aby její místo zaujala dobrácká srdečnost nevídaných rozměrů.

Zdálo se, že původní obyvatelé Prahy 1, snad pod vlivem intenzivní internetové osvěty, pochopili, že stejně tak, jako se zajímaví lidé nachází mezi nimi, mohou se zajímaví lidé vyskytovat i mezi turisty, jejichž řeky nepřetržitě proudí do jejich městské části, a že tedy osobní setkávání s těmito turisty nemusí obohacovat jen turisty, ale i je samotné.

Sotva jsem na Můstku vkročil (vystoupivší z metra, neboť předtím byl jsem se ještě v Praze 6 poklonit soše maršála Koněva, významného českého panovníka a vojevůdce, kterého zavraždil jeho vlastní bratr a kterému kdosi ukradl koně) na půdu Prahy 1, byl jsem okamžitě obklopen mnoha manželskými páry původních obyvatel, jež se mne snažily zaujmout.

„Nejlepší domácí žitný chléb široko daleko pečeme my!“ lákaly mne na místní vyhlášenou pochoutku, po čertech tmavý a mazlavý žitný chléb.

Takto se překřikovaly asi pět minut, až se jeden z těch párů ukázal nejsilnějším a vítězoslavně si mne odváděl k sobě domů, aby mě mohl náležitě pohostit. Jejich byt se nacházel v jednom z těch činžovních domů, jež vyrostly na místě bývalého židovského ghetta, čemuž i odpovídalo tajemné přítmí, kterým byl prosycen, i když jeho majitelé rozsvítili pětadvacetiwattovou klasickou žárovku, která se zde ještě hojně používala.

„Jezte!

Neostýchejte se!

Jako doma!“ posadili mne hostitelé za prostý dřevěný stůl a postavili přede mne ošatku s krajíci tmavého žitného chleba, tázajíce se mne, „opravdu jste všichni vy Pygmejové takhle malí?“

„Nu ovšem. U nás doma to má své nesporné výhody a ovšem i tady v Praze si vystačím s polovičním jízdným,“ odvětil jsem.

„Tak to jo,“ přikývli hostitelé, o tři hlavy vyšší než já, a dodali, „taky bychom rádi jezdili po světě, ale kde bychom na to vzali, vždyť máme jen tento byt na Praze 1, jenž je ale kvůli své přemrštěné tržní ceně zcela neprodejný.

A tak, když nemůžeme do světa, jsme aspoň rádi, že svět může k nám. Když vás vidíme, když s vámi rozmlouváme, je to stejné, jako kdybychom byli na návštěvě u vás, ve vaší domovině, je to stejné, jako bychom i my cestovali.“

„No tak to určitě,“ souhlasil jsem bez výhrad s nimi.

„Musíte tu u nás určitě zůstat na noc.

Celý náš byt je k vám dispozici, i když koupelnu asi nebude potřebovat.

Nebo se mýlíme?“ podívali se mě manželé tázavě.

„Ne, nemýlíte se. Koupelnu potřebovat nebudu, my Pygmejové se nemejem,“ odpověděl jsem v místním dialektu.

„To je škoda, před nedávnem jsme ji zrekonstruovali,“ povzdychli si manželé a pak se uhodili do hlavy, „jo, abychom nezapomněli!

Celý byt je k vám dispozici, kromě těchto dveří! Do těch nevstupujte!“

Manželé ukázali na dveře stojící trochu bokem, což mne pochopitelně zaujalo.

„Co to je?

Vaše třináctá komnata?“ otázal jsem se.

Manželé se na sebe podívali a pak paní spustila: „Vám to můžeme říct, vy si to jistě necháte pro sebe. Ano, ten pokoj je naše třináctá komnata. Sdílíme jej totiž s turisty, kteří zavítají do našeho města, ale kteří nejsou ani trochu tak zajímaví jako vy.

Chápete?“

„Ano, chápu,“ přikývl jsem a dodal, „ten pokoj je i se snídaní?“

„Jak kdy, jak se nám chce a jakou máme zrovna náladu,“ odvětil tentokrát pán.

„Mohu do toho pokoje nahlédnout?“ projevil jsem přání.

Manželé se opět na sebe podívali, načež paní řekla: „Můžete. Jste natolik zajímavý člověk, že vám plně důvěřujeme.“

Vstali jsme a šli jsme ke dveřím. Pán je otevřel a to, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. V pokoji čtyři metry širokém, pět metrů dlouhém a sotva tři a půl metru vysokém se tísnilo dobře třicet devět čínských turistů, z nichž každý svíral v ruce figurku krtečka jako cenný suvenýr!

„Bereme si vod nich jen dva tisíce na osobu a noc, víc z nich nevyždímáme, sou úplně plonkový,“ sdělil mi pán, když dveře zase zavřel.

„Ty peníze, co od nich vyberete, řádně daníte?“ zajímalo mne.

Manželé se zahleděli do země a paní tichým hlasem přiznala: „Nedaníme je ani náhodou.“

„To je ovšem smutné, stát tím přichází o spoustu peněz,“ poznamenal jsem.

„Rádi bychom je danili, ale musíme si šetřit na důchod, u nás to jinak ani nejde, protože penzijní systém se každou chvíli zhroutí,“ vysvětlil mi pán.

„Tak to jo, tak to bych já ty prachy taky nedanil,“ souhlasil jsem s nimi, čímž jsem si je zcela získal.

Dlouho do noci jsme se pak bavili o tom, jak je v Česku nutná penzijní reforma a jak se do ní politikům nechce a proto si lidé musí šetřit na důchod, ne jak u nás.

Šli jsme spát až nad ránem a když jsem se pak s původními obyvateli Prahy 1 loučil, nabalili mi tolik žitného chleba, že jsem ho musel na ulici hodit půlku do popelnice, protože by mi ani tolik chleba nevzali do letadla. Do jeho odletu mi chyběla ještě asi hodina a tak jsem si zašel k Zlatému tygru na Plzeň, ovšemže malou.

Stál jsem už na Letišti Karla Gotta (to byl místní významný disident, který celou normalizaci proseděl v base a pohřeb měl proto ve svatovítské katedrále) ve frontě na odbavení, když ke mne přistoupil číšník od Zlatého tygra.

„Tady jste!

Já už měl strach, že vás nenajdu!“vydechl úlevou a pokračoval, „vy jste si u nás dával malou Plzeň, že jo!

Malá plzeň je u nás za stovku, že jo, a vy jste mi dal při placení pětistovku a řek: ,To je dobrý!‘

Tak já si ty drobný nechal, že jo. Jenže asi pět minut na to, co jste vod nás vypad, se kouknu do fleku a vidím, že jste se nesplet nejen vy, ale i já, že jo!

Vy jste mi totiž nedal pětistovku, ale pětitisícovku, ty vole!

Vony ty bankovky sou si k nerozeznání podobný, já vám hleděl do toho svýho fleku jako vopařenej!

Kdyby to byla tisícovka, dejme tomu, takový vomyly se stávaj, ale pětitisícovka, to už je jiný kafe!

Já se za váma rozběh, abych vám jako vrátil, ale kde už vám byl konec!

Ale jeden taxikář mi řekl, že vás viděl, jak jdete do metra, a tak mě napadlo, že vás musím hledat na letišti, že už jako vodlítáte zase k vám domů. Já vám sed na sdílený kolo a hnal se sem jako šílenej.

Tady máte na zpátek, a nezlobte se, já bych byl nerad, aby to yypadlo, že jsem vás vokrad schválně.“

Číšník od Zlatého tygra mi podával zpátky čtyři a půl tisíce, ale já mávl rukou: „Díky, ale ty peníze si nechejte. Za chvíli budu v letadle, vodu na cestu už jsem si koupil a tam u nás mi budou k ničemu.

„Ale to je skoro půlka, co si za den vyberu na tuzérech!“ upozornil mne číšník.

„Tu máte.

Mám ještě jednu pětitisícovku, ta plzeň byla jako křen, opravdu jsem si pošmákl,“ dal jsem číšníkovi ještě jednu pětitisícovku.

Ten ji automaticky sbalil, pravě: „Všechno je to vo trubkách. Musej se čistit, jak se nečistěj, tak je to na hovno!“

„Myslel jsem si to,“ přikývl jsem a dodal, „a to se nebojíte, když jste za mnou běžel na letiště, že vám hosté odejdou bez placení.“

„Hosti?

Ti?

To si nedovolej, protože na to nemaj koule!

A víte, proč na to nemaj koule?

Nemaj na to koule, protože maj svědomí!

Kdepak turista není našinec, i kdyby mu měla vodlítnout všechna letadla, bude turista čekat v hospodě, aby moh zaplatit jako blbec.

Já je znám moc dobře, denně s nima přicházím do styku!“ zvolal číšník, ale to už jsem byl u odbavení a musel se s tím bodrým mužem rozloučit.

Vzlet byl hladký, nabrali jsme výšku bez sebemenších problémů. Bohužel jsem neseděl u okna, abych mohl Prahu 1 ještě jednou, naposled polaskat pohledem. Ale ačkoliv jsme neměli za sebou ještě ani pět minut letu, věděl jsem už moc dobře, že sem určitě vrátím a ne jednou, protože Praha 1, to je láska na celý život.

Autor: Karel Trčálek | pátek 8.11.2019 17:57 | karma článku: 13.81 | přečteno: 560x

Další články blogera

Karel Trčálek

Sametovou revoluci nám ukradl Havel

Možná Babiš taky krade jako všichni ostatní, ale největší polistopadové krádeže se dopustil Václav Havel, který nám ukradl sametovou revoluci přímo před nosem

20.11.2019 v 8:16 | Karma článku: 18.26 | Přečteno: 930 | Diskuse

Karel Trčálek

Demokratů máme mrtě, teď už jen, abychom měli i demokracii

Kdekdo je u nás demokrat, dokonce i ten Okamura nebo Klaus ml., jen já jsem neobolševik a navíc ke všemu ještě zelený

19.11.2019 v 10:12 | Karma článku: 14.87 | Přečteno: 287 | Diskuse

Karel Trčálek

Ukradená sametová revoluce Ladislava Větvičky

Byla zde publikována spousta textů na téma výročí sametové revoluce, a za sebe mohu zodpovědně říct, že některé z nich byly velmi podnětné a velmi inspirativní, za což touto cestou jejich autorkám a autorům mnohokráte děkuji

18.11.2019 v 10:19 | Karma článku: 19.42 | Přečteno: 756 | Diskuse

Karel Trčálek

Nikdy jsem neměl rád ty fanatické ultralevičáky z Letné, Národní třídy a Václávaku!

Opravdu si nevzpomínám, že bych je někdy měl rád, a pokud jsem byl dnes na Národní třídě, tak jen čirou náhodou

17.11.2019 v 18:41 | Karma článku: 11.91 | Přečteno: 453 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Vladislava Chourová

Až jednou zestárnu, bude ze mě jen staré smradlavé prase.

" Fůj, ty ale smrdíš, jako to prase", častovaly údajně seniory v jednom ostravském domově důchodců pečovatelky. Tomuto titulku jsem nemohla uvěřit do doby, než jsem si celý článek přečetla až do samého konce a shlédla video

21.11.2019 v 1:54 | Karma článku: 9.12 | Přečteno: 118 | Diskuse

Marie Voříšková

Poslední? cesta 0.

... už jsem nemohla odkládat své nesnesitelné touhy utéct z toho vypočítavého světa někam na jihovýchod naš zeměkoule - Srí Lanka, Thajsko, Vietnam, Filipíny, Oceánie...

20.11.2019 v 20:45 | Karma článku: 4.67 | Přečteno: 146 | Diskuse

Michal Orság

Růstové nastavení mysli žáků a učitelů

Učitelé by měli vědět, jakým způsobem jejich žáci přemýšlí, jak to ovlivňuje jejich učení a i to, že mohou přístup žáků k učení změnit.

20.11.2019 v 17:25 | Karma článku: 9.10 | Přečteno: 253 | Diskuse

Petr Petříček

Muž v realitě domácnosti paušalizací zbavený.

Často slýchám klišé jemnějšího či hrubšího zrna, které posouvá muže do rovin, které jsou na hony vzdálené realitě. Takže dámy, ženy a dívky...všechno je jinak.

20.11.2019 v 16:26 | Karma článku: 17.57 | Přečteno: 330 | Diskuse

Tomáš Gayer

Já tomu fakt nerozumím....

Klíčová slova dnešního kresleného blogu: Váš, také, fakt, rozumět, štěkati, polovina, doraziti, Praha.....

20.11.2019 v 14:28 | Karma článku: 21.30 | Přečteno: 445 | Diskuse
Počet článků 1225 Celková karma 18.79 Průměrná čtenost 990

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč

Najdete na iDNES.cz