Jedinými skutečnými katolíky mohou být jen Židé

Jako jsou katolíci jedinými skutečnými křesťany, protože mimo katolickou církev není spásy, tak jedinými skutečnými katolíky jsou jen Židé

            Biskupa H. jsem znal od jeho prvních, pravdě prenatálních okamžiků, jeho pobytu na tomto světě. Už jako zygota jevil se velmi nadějně, nemohlo být pochyb o tom, že pokud někdo způsobí kopernikovský obrat v křesťanství, tak to bude on, Einstein katolické teologie.

            A nyní skutečně seděl biskup H. přede mnou, muž v nejlepších věroučných letech s mitrou padnoucí na hlavě tak, jako by se býval s ní narodil.

            „Rád vás vidím. Chcete mi něco říct?“ přivítal jsem jej ve své poustevně, dodávaje, „kdybyste byl býval přišel jen o minutu dřív, nabídl bych vám kořínky. Nechal jsem je, podle pradávného poustevnického receptu přejít mrazem, aby byly slaďounké.“

            „Nepřišel jsem kvůli jídlu, aspoň ne dnes, dám si kořínky doma,“ odpověděl biskup H. a dodal, „přišel jsem za vámi, abych vám sdělil, že jsem učinil zásadní objev na poli katolické věrouky.“

            „Podívejme!

Už to vypadalo, že na poli věrouky nejde po sv. Pavlovi a anciáši Halíkovi učinit už žádný zásadní objev a vy jste jej přece učinil!“ zvolal jsem a chytil biskupa H. za jeho prsten, „ale nemýlíte se?

Jste si tím zcela jistý?“

„Ano, zcela,“ přikývl biskup H. a pokračoval, „jak jistě víte, odprodala naše diecéze některé nepotřebné fary v místech, kde se nám nedostává věřících a za tyto peníze koupila byty v Plzni, aby je mohla pronajímat turistům a z těchto peněz tak financovat svůj provoz.

Vypravil jsem se dnes, nejspíše božím řízením, do jednoho z těchto bytů, abych zkontroloval, zda tam splachuje záchod. Záchod splachoval, ale to šumění vody mě přivedlo právě na tu myšlenku, nejspíše zrovna tak šuměly vody Genezaretského jezera, když v nich po pás stál nahý Jan Křtitel a křtil nahého Ježíše Krista.“

Po těchto slovech se biskup H. na mě zkoumavě podíval.

„To je velmi zajímavé!

Jen mluvte dál!“ povzbudil jsem ho.

„Napadlo mne, když jsem uslyšel hučet tu vodu, ze které bychom se měli všichni znova narodit, že jedinými skutečnými křesťany, to znamená katolíky, protože jedinými skutečnými křesťany jsou jen katolíci, mohou být zase jen Židé,“ oznámil mi biskup H. svůj objev.

„Já jsem věděl, že na to přijdete!

Totiž, že přijdete na něco, co obrátí svět křesťanské víry docela naruby!“ plácl jsem biskupa H. po jeho nosu.

„Vlastně se divím, že jsem na to nepřišel už mnohem dřív, vždyť znám Písmo svaté nazpaměť už dobře třicet let,“ podivil se sám sobě biskup H. a pokračoval, „není a nemůže být pochyb o tom, že dějiny lidské spásy jsou dějinami výlučně židovskými, stejně jako nemůže být pochyb, že boží plán spásy je výlučně plánem spásy Židů, ztotožníme-li Hospodina s bohem, v kterého věříme, je-li Hospodin skutečně otcem Ježíše Krista, neboť Hospodin je bůh čistě židovský, je to Žid jako poleno, stejně jako je třeba Alláh bůh čistě muslimský, a proto ho, my křesťané, kteří vlastně křesťané nejsme, protože nejsme Židé, za boha odmítáme uznat, nehledě na to, že není trojjediný, a my jiného než trojjediného boha neuznáváme.

Hospodin uzavřel smlouvu výlučně s Židy a s Židovkou zplodil i Ježíše Krista, který je tak Žid, a proto i nová smlouva byla uzavřena toliko s Židy a nikoho jiného se netýká.

Můžete namítnout, že to byli Židé, kdož Ježíše Krista ukřižoval. Ale ukřižovali ho právě na základě nové smlouvy s bohem, kdy museli, jak bylo v této smlouvě smluvními stranami dohodnuto, obětovat Mesiáše, aby byli spaseni, protože základem každé spásy je obětování Mesiáše, aby ten mohl vstát z mrtvých.

Kdyby chtěl bůh spasit všechno lidstvo, tak zplodí svého Syna s Číňankou, nebo Indkou, tedy příslušnicemi etnik mnohem početnějších než etnikum židovské.

Ale kdo může boha lépe znát než Židé, celý svůj život studující tóru tak, že se i mně biskupovi o tak důkladné znalosti boha může jen zdát?

Křesťany, tj. těmi, kteří budou spaseni, mohou být tedy zase jen Židé, nebo si myslíte, že by Ježíš Kristus jako Žid upřednostnil své soukmenovce například přede mnou, nebo před vámi?

Vždyť my dva nejsme ani obřezaní, a copak můžou neobřezaní do božího království?“

„Dobře, ale co křest?

Jedině ten nás může zbavit hříchu, a jak mohou být tedy Židé křesťany, když nejsou pokřtěni?“ pokusil jsem se najít v tvrzeních biskupa H. nějaké slabé místo.

„Všichni Židé jsou pokřtěni. Jsou pokřtěni krví Ježíše Krista, jež vytryskla z jeho ran.

Jsou pokřtěni krví Beránka, který tak z nich snímá všechny jejich hříchy, protože byl taky Žid. Být Židem, respektive Židovkou, znamená nést Kristův kříž, a proto nikdo nemůže následovat Krista než jen Židé.

My ostatní jsme odsouzeni k věčné záhubě, lhostejno zda pokřtění či nepokřtění, zda katolíci, nebo kdokoliv jiný. Zaměňujeme pojem božího dobra co pojem příjemnosti, tedy vše, co je nám příjemné prohlašujeme za projev boží lásky, ale bůh miluje Židy, ne nás, a proto nás odsuzuje k věčné záhubě.

Chápete?

Odsuzuje nás k věčné záhubě, právě protože je dobrý, protože co je příjemné, nemusí být automaticky dobré.

Ale kdo říká, že věčná záhuba je nepříjemná?

Ba dokonce možná není nic příjemnějšího než tato věčná záhuba, protože kdo není, nemůže ani trpět, a nemůžete-li trpět, pak nemůžete trpět ani tím, že nejste!“

„Máte pravdu!

Ne, nadarmo jste biskupem. Tak to je a ne jinak. Jen Židé jsou skuteční křesťané,“ přikývl jsem a dodal, „to s těmi byty v Plzni, to byl dobrý nápad.

Kdoví jestli ty peníze z restitucí nebudete muset ještě nakonec všechny vraceti i s nekřesťanskými úroky, ale ty byty, ty byty vám už nikdo nevezme, leda snad jen bůh.“

„Ano, leda snad jen bůh,“ přikývl biskup H. a bylo vidět, že to myslí opravdu vážně.