Počet obětí koronaviru se už blíží k jedné desetině promile počtu obětí španělské chřipky

V reakci na to se můžeme po ulicích potloukat už jen ve dvou. Budoucnost je nejasná a jediné, co zatím na betom víme, je to, že z toho všeho vyvázneme mnohem silnější

            Duch T. G. Masaryka se dá vyvolat docela snadno (schválně si to v karanténě zkuste), na rozdíl třeba od ducha Klementa Gottwalda či Václava Havla, ty se mi podařilo vyvolat zatím jen jednou, ale i tak byl jejich hlas tak slabý, jako by mluvili ne ze záhrobí, ale z Rádia Svobodná Evropa, kterému by se dnes ovšem každý do sytosti vysmál.

            Bez větší námahy jsem tedy ducha T.G. Masaryka vyvolal (což zřejmě znamená, že se pořád ještě nevtělil do někoho jiného), abych se jej zeptal na pár věcí, které mne docela zajímaly.

            „Poslyš, tatíčku, jak jste vlastně vybudovali tenkrát tu naši republiku, když řádila zrovna španělská chřipka?

            U nás už máme teď pět mrtvých a vypadá to, že se všechno brzy zhroutí, už nás nesmí chodit spolu po ulici víc než dva, “ chtěl jsem vědět.

            „Tož, ani ti vlastně nevím,“ odpověděl duch T.G. Masaryka, chrchlavě si odkašlal a pokračoval, „ale asi proto, že jsme makali a neřešili zbytečnosti.“

            „Vám nevadilo, že na španělskou chřipku umírají lidé?“ podivil jsem se.

            „Tož vadilo, nevadilo,“ řekl duch T.G. Masaryka a pokračoval, „my byli na to umírání tak nějak zvyklí. My věděli, že lidé umírají, proč by taky neumírali, vždyť bylo po válce a v ní taky lidi umírali a nikomu nepřišlo divné, že je válka, protože války byli přece vždy.

            Já sám jsem třeba uvažoval o sebevraždě, když jsem se dozvěděl, jaký je můj skutečný původ, totiž, že nejsem ani poloviční Žid, chtěl jsem se zastřelit jako můj nevlastní bratr Rudolf.

            Lidi umírali na španělskou chřipku, ale každý věděl, že to tak musí být, že se prostě na něco umře a je to.“

            „Ale jak to, že vám nezkolaboval zdravotní systém,“ podivil jsem.

            „Asi proto, že jsme ani žádný neměli. On člověk stejně přece jen raději zemře doma než někde v nemocnici,“ řekl T.G. Masaryk.

            „Ale plicní ventilátory jste snad měli,“ řekl jsem.

            „Neměli jsme ani jeden plicní ventilátor. Taková prostě byla taková naše doba, člověk si musel vystačit s tím co měl, maso jsme měli jen jednou týdně,“ odpověděl mi T.G. Masaryk.

            „A co karanténa?

            Copak jste lidem nezakázali volný pohyb?

            Nezavřeli obchodní centra?“ vyslýchal jsem T. G. Masaryka.

            „Obchodní centra za nás taky nebyla. Jen trhy. Ale copak můžete lidem zakázat, aby chodili na trhy a nekupovali na nic ovoce?

            A volný pohyb?

            Na dovolenou nejezdil tenkrát nikdo, protože žádná dovolená ani nebyla, v Dubaji na letišti bys Čecha tenkrát nenašel. Lidé stejně radši seděli doma, dráha byla drahá a lidé bosí. My tenkrát neměli ani na D1 žádné kolony,“ odpověděl T. G. Masaryk.

            „Teď taky někteří lidé chodí bosí, prý to prospívá psychice,“ odtušil jsem a znova se zeptal ducha T.G.M., „ale krizový štáb jste, doufám, svolali. A ty sám jsi byl určitě každý den v televizi.“

            „Každý den v televizi?

            Copak jsem večerníček, abych byl každý den v televizi?“ urazil se trochu duch T.G. Masaryka.

            „Ale nějaký povzbudivý projev jsi určitě pronesl.

            Neříkej, že jsi neurazil žádné herce, nepomstil se nikomu,“ řekl jsem.

            „Nevím o tom,“ odpověděl duch T.G. Masaryka.

            „Musel jsi přece pronést nějaký projev, že to všichni spolu zvládneme, že z toho vyjdeme ještě silnější, takže je vlastně dobře, že to přišlo, protože kdyby to nepřišlo, tak bychom vlastně silnější nebyli, prostě něco v tom duchu,“ tlačil jsem k ducha T.G. Masaryka k odpovědi.

            „Ne, ne, nic takového jsem určitě nepronesl,“ odmítal duch T.G. Masaryka, že by pronášel projevy na to téma, a pak dodal, „bylo by to zbytečné, protože by mi nikdo stejně nevěřil, jelikož jsem byl profesor filosofie a humanitní vzdělání přece k ničemu nepotřebujeme. Navíc jsem byl stejně jen loutka v rukou svobodných zednářů a židovského kapitálu, bez kterého by Československo nikdy nevzniklo.

            Všichni věděli, že jsem jen nikým nezvolená pseudoelita, která dostává notičky z Washigtonu, jenž vytvořil Malou dohodu za účelem toho, aby obklíčil Sovětský svaz, zaútočil na něj a zmocnil se jeho surovinové základny, kteroužto habaďůru prokoukl Hitler.

            Co já bych mohl lidem vykládat?

            Všichni přece věděli, že španělskou chřipku rozšířili v Evropě Američani, kteří ji sem schválně dovlekli z Číny.

            Prostě jsem jen plnil úkol, budoval stát chřipka, nechřipka.

            Sedmdesát tisíc mrtvých za dva roky, co, to je prosím, vás?

            Kvůli tomu přece nebudu zavírat lidi do karantény, to bych tu republiku s takovou nikdy nevybudoval. Jsou chvíle, kdy i sluníčkařský humanism musí jít stranou.

            Ale olympiáda v roce 1920 byla, rok předtím se jela Tour de France, i Giro d'Italia se jelo a taky Paris-Roubaix, i když během těch dvou let zemřelo ve světě na španělskou chřipku až 100 miliónů lidí, jestli vám jde o to.“

            „Hm, a my olympiádu mít nebudeme, a přitom ti, co ji v roce 1920 vyhráli, by se dnes na ni ani nekvalifikovali,“ řekl jsem smutně a to jsem neměl, protože duch T.G. Masaryka zmizel zase zpátky do záhrobí a tak

            Všiml jsem si toho už dřív, že duchové českých, respektive československých prezidentů, jsou alergičtí na jakýkoliv smutek, asi je tam u nich v záhrobí pěkně veselo, a tak jsem už jen sám pro sebe dodal: „Divná doba tehdy, po té první světové válce, když se tak nezodpovědně hazardovalo s lidskými životy, ne jak teď.“