Pátek 3. dubna 2020, svátek má Richard
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 3. dubna 2020 Richard

Oddechové čtení do karantény: „Hnusitská epopej I.“

26. 03. 2020 11:11:59
Iniciativně se připojuji k boji kulturní fronty proti trudnomyslnosti a hážu do placu sedmidílnou Hnusitskou epopej, abyste mi mohli nadávat do hlupáků a tím se zabavili. Dnes se v prvním díle mrkneme do časů krále Václava IV.

Za časů krále Václava IV.

Hnusí se mi všechno, lidi, církev i bůh, hnusí se mi pravda i lež, hnusí se mi láska i nenávist!

Ale můžu za to, že se mi všechno hnusí?

Není to moje vina!

Taky by se vám všechno hnusilo, kdybyste žili v té nejhnusnější době, jaká kdy existovala, a věřte tomu do svého nejdelšího vzkříšení, že ani starozákonní časy nebyly hnusnější než ty naše, časy vlády Václava IV.

Že si vymýšlím, že lžu?

Že jsou vaše časy hnusnější než ty naše, že nemůžu tvrdit, že žiju v nejhnusnější době, když nevím, jaký hnus má ještě přijít, takový, že bych naši, údajně hnusnou dobu, považoval za ztracený ráj?

Snad, možná, ale co je mi do budoucnosti?

Seru na tu vaši budoucnost, ať si je třeba sebehnusnější, co je mi po ní a po vás, budoucích, když se zalykám hnusem už teď?

Král chlastá, válí se veřejně s děvkama místo toho, aby makal jako šroub. Na vládu, kterou mu svěřil bůh, sere, a podle toho to taky vypadá. Všude jen hnus a hnus, ani víra už nepomáhá, stačí jen nahlédnout do kostela a člověk se musí pozvracet, natož ještě aby šel k přijímání.

Sociální napětí se prohlubuje, ekonomika je v recesi, dovoz zboží z Číny roste jako divý a král?

Král nic!

Vůbec nic!

A když přece jen něco udělá, tak je to naprostá blbost, která normální lidi sotva může zajímat.

Třeba takový Dekret Kutnohorský!

Tolik povyku se kolem něho nadělalo a přitom o nic nešlo. Našemu prostému a nevzdělanému lidu to bylo srdečně u prdele, a přesto to pseudoelita považovala za katastrofu a to je na tom to nejhnusnější.

K čemu je nám, a obzvláště v dnešní době, nějaké humanitní vzdělání?

Nač potřebujeme absolventy humanitních škol, jako by nestačilo, že král je flákač a opilec, že má knihovnu plnou knih, když devadesát procent lidu stejně neumí číst?

Seděli jsme tehdy u stolu, celá naše rodina a mlčeli jsme, jak jsme měli ve zvyku, protože o čem slušném a pozitivním se bavit v naší době?

A než se bavit jen o samých negativních věcech, to už je lepší, u vousu prorokově, důkladně a nekompromisně mlčet.

Mlčíme, mlčíme, děkujeme v duchu tomu našemu mizernému středověkému bohu za to, že můžeme aspoň mlčet, ale to jsme se náramně přepočítali, protože nemlčíme ještě ani dvě hodiny, když nám vleze do baráku soused Vávra.

„Lidi, už to víte?“ křičí na celé kolo jako pominutý.

„Co jako?“ ptáme se, vytrženi ze svého blaženého mlčení.

„Ten starý hradní ochlasta vydal dekret kutnohorský!“ řve soused Vávra.

„A co má jako být?“ ptáme se jen ze slušnosti, protože raději bychom mlčeli, nezajímali se vůbec o nic.

„Co?

Univerzita Karlova je v troskách, hehe!

Opustilo ji osmdesát procent všech nominalistických šmejdů, co se tam jenom válelo, chlastalo a mrdalo!

Já mám takovou radost, to zase bude ta naše kavárna kvičet!“ jásal soused Vávra.

Zpráva nám samozřejmě jen zapadne do obrazu naší doby, a tak se jen na půl huby zeptáme: „A kam potáhnou ti šmejdi jedni saští, bavorští a polští s tím svým podělaným nominalismem?“

„Potáhnou do těch svých slavných prdelí. Německé kurvy si chtějí založit novou univerzitu v Lipsku. Ať táhnou!“ zahrozí soused Vávra pěstí a odběhne zvěstovat tu novinu dál.

„Nuž, konečně je univerzita jen naše, česká a realistická, dočkali jsme se toho,“ řekne kdosi z rodiny.

„Měli ji srovnat se zemí rovnou celou. Na co jsou našemu národu všichni ti učení muži, ať už nominalisti, nebo realisti, když mezi nimi není jediná pořádná ženská?

Do dolů v Jáchymově bych je nahnal, tam ať se přou, jestli může z bible kázat i laik,“ řeknu já, načež se opět celá naše rodina ponoří do mlčení.

A tak je to v této naší době se vším. Nic nemá smysl, všechno postrádá jakoukoliv transcendentnost, ubohost je hlavní charakteristikou naší doby a našich životů a veškeré existence.

Včera jsem si byl schválně naživo poslechnout v kapli betlémské kázání Jana Hnusa, abych ho neznal jen z videa.

Říká se, že to s ním špatně skončí, že si to Vatikán nenechá líbit. Kaple byla narvaná lidmi, byli to většinou příslušníci střední třídy. Jen první řada byla obsazená chudinou, jež ostentativně dávala najevo svou chudobu a nemajetnost, jako bychom my, střední třída neměli přijít do nebe jen proto, že jsme si poctivou práci dokázali nahromadit trochu toho majetku a u židovských lichvářů spolehlivě uložených peněz.

Mistr Jan Hnus byl tak tlustý, že sotva vylezl na kazatelnu.

Ale když začal mluvit, tak mluvil hezky spatra, nic nečetl a své kázání prokládal vtipnými bonmoty, přičemž se samozřejmě myslí samo sebou, že bonmot je cosi nejen vtipného, ale i duchaplného zároveň.

„Všechno je hnus a nic než hnus!“ začal svoje kázání a pokračoval, „my ovšem nemáme v úmyslu svádět lid od pravé poslušnosti, ale toužíme, aby byl lid jeden, svorně spravovaný zákonem Kristovým. Chceme, aby antikristovská ustanovení neohlupovala lid, nebo jej neoddělovala od Krista, nýbrž aby poctivě vládl zákon Kristův spolu se zvykem lidu, schvalovaným zákonem Páně.

Proto budeme bojovat za to, aby duchovenstvo žilo poctivě podle evangelia Ježíše Krista a zavrhlo okázalou nádheru, lakotu a zhýralost. Církev bojující se tak musí sestávat poctivě ze složek, které ustanovil Hospodin, to jest z kněží Kristových, kteří zachovávají jeho zákon v čistotě, ze světských pánů, kteří donucují zachovávat nařízení Kristovo, a z obecného lidu, který oběma těmto složkám slouží podle zákona Kristova!"

Po těchto naléhavých slovech Hnusových ozvalo se sténání některých přítomných žen, jež musely být vyvedeny na čerstvý vzduch.

Hnus pak pokračoval: „Moji milí, protože se v katolické církvi se před Ďáblem, natož bohem, nic neutají, několik z vás se mne už ptalo na určitý konflikt v církvi, který se vyhrotil v posledním týdnu. Abych zamezil šeptandám a zkreslením, řeknu otevřeně to, jak věci vidím, nakolik to v naší farní rodině říci mohu a mám.

Nejprve: ,Nepropadejme panice, nic tak dramatického se neděje‘.

Ukázalo se, že s některými lidmi ve vedení naší církve máme odlišné názory na chrtí dostihy. Proto, pokud zažívám nyní pokusy umlčet tento můj kritický hlas a je na mne činěn určitý nátlak, musím se nadále řídit svým svědomím. Sloveso bát se jsem už dávno musel vyškrtnout ze svého slovníku. Více je třeba se bát milosrdného Boha než zbabělých lidí.

To určitou dobu trvající názorové napětí teď eskalovali lidé, kteří mne kupodivu dost dobře neznají. Asi nevědí, že jsem toho už tolik prožil a tolika nátlakům v životě čelil, že jsem dost starý na to, aby si na mne někdo zadupal a tím mne umlčel, nebo že bych změnil smýšlení, případně říkal něco proti svému svědomí.

Znovu opakuji: ,Nic dramatického se neděje a já rozhodně nechci věci vyhrocovat.̒

Prosím Vás však, kdyby se věci přesto dramatizovaly, což nechci a ani vlastně nečekám, ale musím být připraven na vše, nedejte se strhnout k nějakým demonstracím či peticím na mou podporu. Mně stačí Boží pomoc, která se už tolikrát osvědčila v mém životě, ještě v mnohem obtížnějších situacích, i když někdy po dost dlouhé době maturitních zkoušek.

Ale především jsem Vám chtěl říci toto: ,Nepřestaňte milovat církev, i když nám někdy ukazuje dost ošklivou tvář.‘

V církvi jsou zakopány zlaté poklady, i když jsou někdy pod tvrdou zemí a občas i pod hromadami popela.

Prosím o podporu pouze v modlitbě, aby mne Pán nadále dobře vedl do záhuby, dal mi zuby moudrosti, statečnost sedmi a vytrvalost trvalosti, odsvěcoval můj rozum a svědomí.

Já mám jeden doporučující list, a tím jste vy, tato živá farnost, naši katechumeni a ti mnozí a mnozí, kteří zde nalezli či prohloubili svou víru, víru intelektuálně poctivou, spirituálně hlubokou a společensky odpovědnou, a také ti, kteří zde nalezli své kněžské a řeholní povolání a dnes dobře slouží církvi, není jich málo.

Já jsem se naučil během ne úplně snadného života říkat, vhod i nevhod, abych znovu recitoval mého milovaného apoštola Pavla, vždy jen to, co mi velí rozum a svědomí a co jsem promyslel před Pánem v modlitbě. Toho se budu držet i nadále, ať se to komu líbí či nelíbí, protože, jak říká jiný klasik, chci vesele umříti na hranici. Starého kosa novým kouskům nenaučíš.

Ale vy, prosím, vesele, s humorem, beze strachu, odpovědně a poctivě žijte. Nepanikařme, jsme v Boží ruce. Ty záchvěvy paniky ve společnosti i církvi, které přináší tato turbulentní doba, pominou, to hodnotné zůstane. Zlato se tříbí v ohni. Pán Vám žehnej.“

Slova Mistra Jana Hnusa vyvolala bouři souhlasu. Lidé se nadšením stavěli na hlavu, někteří se schválně křižovali v protisměru, totiž napřed se dotkli pravého ramene, pak levého, potom hrudi a až nakonec hlavy a to ještě ke všemu navíc levou rukou, aby tím vyjádřili svůj vzdor vůči církevní diktatuře.

Cestou z kázání jsem se dal do řeči s jednou ženou, vdovou, její manžel zemřel při porodu na úlek.

„Máte ráda Hnusa?

Líbí se vám?“ zeptal jsem se jí.

„Velmi, nechybím na žádném jeho kázání. Církev, to už je jen páchnoucí mršina, jejíž vrcholní představitelé se již zcela odcizili nám, prostým a nevzdělaným lidem. Doufám, že nikdy nepřijmeme benátské zlaté dukáty jako společnou měnu.“

„V to taky doufám. Naše pražské groše jsou spolehlivé, kdybychom přijali benátské zlaté dukáty, zvedly by se ceny a důchodci by byli namydlení. Ten zlatý benátský dukát, to je, prosím vás, jen navoněná mrtvola!“ přitakal jsem.

„Nu, ovšem, říká se ale taky, že jsme jako pacient před infarktem, že nás čeká tvrdý náraz. Církvi se, pravda, daří, ale nikdo nemyslí na budoucnost a rodiny jsou zadlužené,“ řekla žena jako by byla ekonomka.

„Prosím vás, kdo by myslel na budoucnost?!

Jako by nestačila ta naše hnusná přítomnost!“ opáčil jsem a dodal, „ale, v jedné věci si s vámi dovolím nesouhlasit, člověk se stává pacientem až po infarktu, ne už před ním.“

„Máte, pravdu.

Jsem to ale hloupá husa!“ uhodila se žena do hlavy a ukázala na dům, před kterým jsme právě stáli, „tak já už jsem doma.

Vidíte to okno, tak to je moje ložnice.“

„Hrome, to je pěkné okno!

Musí být z něho být nádherný výlet na ulici!“ pochválil jsem okno.

„Chtěl byste se z toho okna podívat?“ navrhla mi žena.

„Ano, velmi rád!

Musí to být nezapomenutelný zážitek!“ neskrýval jsem svoji touhu podívat se z okna.

„Tak pojďte se mnou nahoru,“ vyzvala mne žena a já bez váhání poslechl.

Vyšli jsme po sešlapaných schodech nahoru do její ložnice, kde seděl na prostém dřevěném štokrleti nějaký muž.

„To je Vondruška,“ ukázala na něj žena.

„Ten Vondruška?

Nejlepší náš současný kronikář!“ vydechl jsem úžasem.

„Ano, ten. Požádala jsem jej, aby byl přítomen našemu sexu a pak jej pečlivě zaznamenal. Víte, abych měla na něj nějakou památku a taky proto, aby lidé v budoucnosti měli aspoň trochu ponětí, jak se mrdalo za časů Václava IV.,“ vysvětlila mi žena, co dělá Vondruška v její ložnici.

„To je skvělý nápad!

Ať jen popíše všechen ten hnus, jak nejlépe umí!“ zvolal jsem ženu a povalil ji na postel.

Mrdali jsme spolu dobře pět hodin v kuse bez přestání, aby měl Vondruška o čem psát.

Když jsme byli konečně ukojeni, řekl jsem, zatímco se už v našem českém království pomalu smrákalo na ještě horší časy: „Ten Hnus jednou skončí jako Palach, dej na mně. Upálí se na protest proti mravní krizi, která rozežírá církev jako paralýza mozek syfilitikův.

Upálí se a to bude začátek konce našich časů, protože to Václav IV. prostě nedá!“

„To mám taky zapsat?“ zeptal se Vondruška.

„Ne, to nepište. Vás musí zajímat jen sex, to je božské gros našich životů, “ řekla mu žena a dodala, „bojím se, že na tvoje slova dojde. Vypadáš inteligentně, a čím je dnes člověk inteligentnější, tím víc se mu všechno hnusí.

Je to pravda, co se říká, že když se mi nedostaví můj měsíční cyklus, tak jsem těhotná?“

„Ano, je to pravda. A pravda se mi hnusí ze všeho nejvíc. Pravda a taky láska.

Jak to říká Hnus?

Miluj hnus, braň hnus?

Proto milujeme pravdu, protože se nám hnusí!“ odpověděl.

„To taky nepište, jenom sex!“ připomněla žena zase Vondruškovi, jako by byl nesvéprávný, načež jsme se rozloučili.

Cestou od ženy do mne vrazil jakýsi zneuznaný mnich. Hned jsem v něm poznal Želivského, protože žádný jiný zneuznaný mnich, ježto se Luther ještě nenarodil (stejně jako nebyl ještě založen Jáchymov, kdyby mě snad chtěl nějaký hnidopich obviňovat z toho, že jsem ,předběhl‘ naše hnusné časy), po světě, tím spíš pak po Praze, ani neběhá, ergo to musel být Želivský, ani se mi neomluvil, prevít jeden!

„Co to je za moresy, člověče!

Vrazíš do mne, ani se mi neomluvíš!

To tě učili v klášteře?“ obořil jsem na něj.

„Já se nikomu omlouvat nebudu!

Všechno přijde spálit a zničit ve jménu Kristově!“ zahuhlal Želivský.

„Ty ses nám nějak zradikalizoval, kamaráde!

Nic jsi nevybudoval, ale pálit a ničit to by se ti chtělo náramně, a ještě ve jménu Kristově!

Že se nestydíš!“ napomenul jsem Želivského.

Ale ten se nestyděl, ba právě naopak zvolal: „Kristus je veliký, vezmi ho na pomoc, krále nejvyššího, proti tvým nepřátelům velmi silného, protože není na celém světě nad něho většího!“

Bylo mi jasné, že se Želivský pomátl, že je to duševně chorý člověk, který svou duševní chorobu vydává za pouhou radikalizaci. Ale mne neoklamal a taky tak později skončil, popravili ho sakum pikum, protože stál v cestě měšťácké reakci.

Na má slova o upálení Jana Hnusa, pronesená jen chvíli předtím, ovšem taky došlo, ostatně jako vždy.

Byl horký letní den, myši chrápaly zalezlé ve svých dírách, turistů bloudilo po ulicích pomálu, jejich kroky zněly dutě, jako všechno cizí a nepřirozeně vykořeněné. Něco už dobře týden viselo ve vzduchu, lidé byli mdlí a čímsi omráčeni, Karlův most vypadal jako fata morgana, natolik nápadně připomínal staroegyptské a mayské pyramidy zároveň, snad stavebním svým materiálem, z něhož byl utkán, snad něčím úplně jiným.

Seděli jsme doma a mlčeli. Horko nám svazovalo jazyk, měli jsme co dělat, abychom od toho horka nepomřeli jako španělské mouchy.

„To je ale dneska zase kurevský hic!“ mohl kdokoliv z nás prohlásit a přitom by aspoň jednou v životě nelhal ani sobě, ani ostatním, ale sotva se nám v tomto čtrnáctsetpatnáctém roce po Kristu mohlo hnusit něco víc než pravda, kterou nám zhnusila právě Kristova čeládka.

A než mluvit pravdu, tak to raději mlčet. Mlčeli jsme tedy a naše životy běžely díky tomu mlčení aspoň trochu smysluplně a to nebylo vůbec málo, uvědomíme-li si nyní zpětně, v jaké době jsme to žili.

Mlčíme tedy, zalykáme se horkem, v duchu si představujeme, jaké by to bylo, kdybychom měli doma klimatizaci, nebo byli aspoň natolik movití, že bychom si mohli koupit na léto dobré tři kubíky toho nejkvalitnějšího ledu a s jeho pomocí se ochlazovat.

Mlčeli bychom nejspíše celý den, kdyby, zrovna když tlouklo dvanáct, nepřiběhl soused Vávra, od toho horka takřka celý nahý zrovna jako ten Kristus na kříži v kapli Betlémské.

„Kurva, lidi, to je dnes zase hic!“ zvolal a, utřev si čelo hřbetem své ruky, překotně pokračoval, „už to víte lidi?

Hnusa nám úpalili!

Včera navečer!

V Kostnici!

A aby se posichrovali, že nevstane z mrtvých, tak jeho popel hodili do Rýna!“

Na takovou informaci se už ovšem nedalo nereagovat, někdo z nás, z naší nejspíše kupecké rodiny, musel promluvit. Vzal jsem tedy tento kříž na sebe já.

„Takže přece jen neobhájil to svoje učení, a protože neobhájil, tak nejspíše ani neodvolal,“ poznamenal jsem a dodal, „ale nebylo to v Bruselu?

Co by dělal Hnus v Kostnici?

Vždyť tam nemají ani pořádný bordel.“

„Ne, bylo to v Kostnici na beton!

Je tam teď prej zase nějaký koncil,“ řekl soused Vávra a dodal, „škoda, že ho neupálili v Praze, to by sem k nám jezdili turisti z celého světa. Mám v baráku volnou cimru, a tak bych ji mohl sdílet. To nám ten Zikmund udělal naschvál, že ho nechal upálit v Kostnici a ne v Praze. Ten chlap nás, Čechy, z duše nenávidí, a proto taky Hnusa upálili, protože byl Čech.“

„A já myslel, že je v tom zase nějaká politika.

Dneska je ve všem politika,“ řekl jsem na to.

„To se ví, že je v tom politika.

Nechceme přijímat uprchlíky, tak nám upálili Hnusa. Nebýt toho, našeho nekompromisního postoje ke kvótám, jistě by Hnus svoje učení obhájil. Jenže oni se ho potřebovali zbavit, aby nám ukázali, že církev může všechno. Na hlavu mu nasadili kacířskou papírovou čepici a dřevo se slámou mu schválně narovnali kolem těla až po hlavu, aby nekřesťansky trpěl, protože už nebyl, po exkomunikaci z církve, křesťanem.

A víte, co jim na hranici řekl?“

„Co?“ zeptal jsem se souseda Vávry.

„Řekl jim: ,Volím Trikolóru, braňme normální svět!‘“ odpověděl soused Vávra.

Na to jsem už neměl co říct, tak jsem aspoň řekl: „Jestli je to pravda, jestli jenom zase nezkouší, čemu jsme schopni věřit, tak se král definitivně uchlastá.“

„Král by se uchlastal tak jako tak,“ namítl Vávra a dodal, „tak já zase letím. Jdu se ještě podívat na Karlův most, jestli tam ještě stojí, jestli se nezřítil do Vltavy, jak to stojí v proroctví kněžny Libuše.“

Soused Vávra odběhl a my zase mohli nerušeně mlčet, platilo-li, že mluviti stříbro a mlčeti zlato, platilo to teď po Hnusově upálení dvojnásob, neměli-li si lidé ještě před tímto upálením co říct, neměli si teď co říct tím tuplem.

Ale na moje slova o tom, že se král uchlastá, došlo.

Sám jsem šel o rok později, takhle zkraje podzimu po ulici, nemysle na nic, protože bych musel myslet jen na hnus, když ke mně přistoupil jakýsi ožralý bezdomovec.

„Nemáš, kámo, drobáka, já jsem úplně holej?“ táže se mne.

„Tu máš,“ podám mu drobáka, ale když si bezdomovec natáhne ruku pro drobák, všimnu si tetování, které má na pravém předloktí a podle toho ho poznám, je to král.

Začnu zastavovat kolemjdoucí a říkám jim: „Lidi, proboha, to je král, musíme ho dostat nějak zpátky na Hrad, ať nám aspoň formálně někdo vládne!“

„Opravdu, je to král!“ volají lidi zděšeně.

„Všechno jsem propil, na dluh pít budu, šťasten, kdo propije žezlo své!“ blábolí nebohý král.

„Co upálili Hnusa, jde to s ním kopce. Panebože, co s námi bude?!“ naříká nějaká žena.

Nakonec se nějak domluvíme a vedeme královského bezdomovce zpátky na Hrad.

„No tak, von ten jeho táta taky pěkně chlastal, protože u nás se nedá nic jinýho dělat, než jen chlastat. Kolikrát viděli toho jeho tátu válet se úplně na mol v Jelením příkopě. Však taky rozestavěl katedrálu, ale už ji nedostavěl, a jak by taky moh, když tam všichni byli den co den naložený v lihu.

Ale pořád lepší tendle ochlasta než Zikmund, aspoň pro nás Čechy.

Jste přece taky Čech,“ vykládal mi chlápek, co podpíral krále z druhé strany.

„Jo, jsem Čech,“ přikývl jsem.

„Já jen, že vypadáte celkem střízlivě, jako byste snad nebyl ani katolík, ale prachsprostej mohamedán,“ řekne chlápek a dodá, „jeho táta chtěl udělat z Prahy Novej Jeruzalém, dotáh sem všelijaký relikvie a takhle to dopadlo, mladej bumbá extraligu.“

Ale to už jsme na Hradě a ukládáme opilého krále na lože.

„Maj to tam celkem pěkný, to se hned pozná honorace. Tam by se dobře rabovalo, kdyby na to přišlo, na vzplanutí lidovýho hněvu. No jo, máme se na co těšit, čekaj nás pěkně zkurvený časy, chudina má už toho zase plný zuby, těch rozevírajících se nůžek a taky, že jí nikdo nevládne pevnou rukou, z toho bude průser jak mraky!“ poznamená chlápek, když se vracíme z Hradu.

A na jeho slova dojde.

Sedíme, naše rodina, u stolu, mlčíme.

O čem taky mluvit, když zuří společenská krize, když se společenské rozpory vyostřují, kdy se i těch nejrozumnějších lidí zmocňuje neovladatelný hněv na všechno a na všechny, když se každý považuje za jediného spravedlivého?

Máme mluvit nahlas o tom, co všichni stejně dobře víme?

Ne, to raději mlčet.

Mlčíme a zvenku jsou slyšet kroky lidského davu.

Ale nejsou to turisté, valící se městem. Je to prachsprostá chudina na dávkách táhnoucí k Novoměstské radnici, ale ne proto, aby si tam zacvičila jógu.

Mlčíme a čekáme jen na to, kdy se objeví soused Vávra.

Objeví se ve čtyři hodiny odpoledne.

„Už to víte, sousedé?“ vykřikne, celý potřísněný krví, a pokračuje, „vyházeli jsme všechny ty zkorumpované svině a tuneláře z okna a surově je ubili, sám jsem přiložil ruku k dílu!

,Z okna s nima!‘ řval jsem jako ostatní

Nikdo se nemodlil za spásu jejich duší, ba právě naopak!

Už dlouho mi nebylo tak dobře, jako teď, věříte?

Ať visím, jestli se dnes nezačíná nová éra našich národních dějin!

A teď přijdou na řadu další nepřátelé kalicha!

Konečně se něco děje, lidi, já jsem tak šťastný, ani nevíte jak, že už jen tak nečinně nehnijeme, a bezmocně nepřihlížíme, jak nás drancujou, zase budeme potravinově soběstační jako v Polsku!“

Za naši rodinu, za všechny její příslušníky, ať už živé, nebo již mrtvé, nebo ty, co se mají teprve narodit, promluvím já.

„No, jo, to jsou ty naše osudové devítky,“ řeknu a pokračuji, „dnešním dnem, dnešními událostmi a komentáři, vyvrcholil proces, jehož kořeny sahají do roku 1415, respektive sahají mnohem hlouběji, až do těch dob, kdy byl nešťastným řízením osudu přiveden na svět český národ.

Ale roku 1415 staly se dnešní události zjevně nevyhnutelnými, když demonstrativní upálení Jana Hnusa jen prohloubilo příkopy ve společnosti. Ano, toho roku začali Hnusovi příznivci vytvářet seznamy nepohodlných osob, tehdy začali pořádat demonstrace proti přirozenému řádu věcí, tehdy začali zpochybňovat legitimnost církve, ačkoliv ta byla bohem pověřena správou naší země.

Nemá smysl vyjmenovávat zde všechny kroky, jimiž Hnusovi příznivci pomalu, ale jistě přisvojovali si více a více moci v zemi, kdy prosazovali jedině správnou pravdu, kdy pořádali doslova mediální štvanice na ty, kdo se této jejich jediné správné pravdě odmítali podřídit, hájíce svobodu slova, až konečně byla zlikvidována všechna svobodná média v zemi a všechni nepřátele kalicha onálepkováni i za nepřátele svobody a demokracie.

A dnes ovládli Prahu.

Pražáci byli vždy hloupí, vždy si dali nabulíkovat kdejakou hloupost a hloupí jsou proto, že nejsou spjatí s půdou, že nežijí v komunitě jako venkovský lid, který se nedá jen tak obalamutit novotami a proto vyznává a vždy vyznávat bude tradiční způsob života, který nikdy nepřijme přijímání pod obojím za skutečně svůj.

A král?

Král ten to nepřežije!“

Soused Vávra zase odběhl likvidovat odpůrce kalicha, protože byl hlupák, a na moje slova došlo.

Král zemřel čtrnáct dní na to a touto, údajně nenásilnou smrtí bez cizího zavinění se skončily časy jeho vlády, a přišly zase časy jiné.

Autor: Karel Trčálek | čtvrtek 26.3.2020 11:11 | karma článku: 10.41 | přečteno: 344x

Další články blogera

Karel Trčálek

Mýlí se paní Šichtařová, nebo se šeredně mýlí Václav Klaus?

Ona je naše nejcitovanější ekonomka, on je náš nejcitovanější ekonom. Přesto se však jeden z nich šeredně mýlí. Nebo, že by snad mýlili oba?

2.4.2020 v 18:32 | Karma článku: 15.77 | Přečteno: 669 | Diskuse

Karel Trčálek

Ještě, že neni letos bloger roku, stejně by zase vyhráli ti samí, co vždycky

Já můžu být se svými bláboly vlastně jen rád, že letos není bloger roku, stejně bych zase nevyhrál, ač nejlepší sportovec, protože se svými bláboly plným právem patřím do zdejšího suterénu, ne-li rovnou septiku

2.4.2020 v 17:30 | Karma článku: 8.49 | Přečteno: 206 | Diskuse

Karel Trčálek

Pořádně perný den v Institutu Václava Klause

Nedávno zde jeden politický pracovník IVK básnil o tom, jak se v Maďarsku utužuje svoboda. Dnes sám zakladatel IVK označil Orbánovo převzetí moci za krizový plán. Jak vidno, v IVK pro samou práci nevědí, kam dřív skočit

1.4.2020 v 18:52 | Karma článku: 18.00 | Přečteno: 422 | Diskuse

Karel Trčálek

Hnusitská epopej IV.: „Za časů bezvládí“

Dnes, dá se říct, zažíváme v jistém smyslu protiklad bezvládí a spoustě lidí se to, celkem pochopitelně nelíbí. Ale ono ani to bezvládí není žádná sranda, jak to dokazují následující řádky brambor

1.4.2020 v 11:11 | Karma článku: 10.08 | Přečteno: 242 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Marek Petrů

Korona Gate - věcně a bez emocí VII.

Neměl jsem poslední dobou moc času na psaní dalších článků, neboť počasí volá na zahradu, kterou letos bude zřejmě nutné využít na maximum. Poslední události mě ale donutily, najít si chvíli času na další článek...

2.4.2020 v 21:03 | Karma článku: 8.00 | Přečteno: 179 | Diskuse

Karel Trčálek

Ještě, že neni letos bloger roku, stejně by zase vyhráli ti samí, co vždycky

Já můžu být se svými bláboly vlastně jen rád, že letos není bloger roku, stejně bych zase nevyhrál, ač nejlepší sportovec, protože se svými bláboly plným právem patřím do zdejšího suterénu, ne-li rovnou septiku

2.4.2020 v 17:30 | Karma článku: 8.49 | Přečteno: 206 | Diskuse

Lukáš Burget

Tak co je správně? Koronavirus, nebo „čínská chřipka?“

První slovo se už zažilo a používá ho lid obecný, druhé slovo se nezažilo, ale snaží se ho protlačit někteří ideologové.

2.4.2020 v 16:30 | Karma článku: 16.68 | Přečteno: 328 | Diskuse

Filip Fuchs

Čeští a moravští frotéři se bouří: "Pane premiére Babiši, ihned odvolejte nouzový stav!"

Patrně si to málokdo z vás uvědomuje, ale již několik týdnů trvajícím nouzovým stavem, vyhlášeným na celém území ČR, trpí kromě tisíců našich firem, podnikatelů a drobných živnostníků i desetitisíce českých a moravských frotérů.

2.4.2020 v 14:14 | Karma článku: 23.17 | Přečteno: 1284 | Diskuse

Jan Andrle

Já už budu hodný!

Slibuju, že se polepším a pak už se nikdy nezhorším. Že si tu lekci budu už navždycky pamatovat. Že už se nebudu rouhat. Už mám priority srovnané.

2.4.2020 v 11:00 | Karma článku: 18.12 | Přečteno: 498 | Diskuse
Počet článků 1361 Celková karma 17.82 Průměrná čtenost 981

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč

Najdete na iDNES.cz