Neděle 31. května 2020, svátek má Kamila
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 31. května 2020 Kamila

Hnusitská epopej II. : „Za časů hatemana Žižky“

28. 03. 2020 11:11:59
Vítám všechny nešťastníky, kteří ve zdraví přežili první díl naší populární Hnusitské epopeje. A kam se vmezeříme dnes? Dnes se vmezeříme do časů hatemana Žižky!

Za časů hatemana Jana Žižky

Na jaře roku 1421 byl jsem již hnusitou, jako mnoho jiných, kteří rovněž prozřeli. Stalo se tak poté, co jsem na příslušné táborské personální oddělení zaslal své CV a asi sedmiřádkový motivační dopis. Obé nejspíše táborské personalisty zaujalo a tak jsem byl pozván na výběrové řízení, které vedl sám Jan Žižka.

Vidím to pořád před sebou, jako by to bylo dnes.

Stojím před Janem Žižkou, který se mne na všelicos vyptává, a já nenuceným tónem odpovídám, jako by nešlo o moji další kariéru, ale jako bychom seděli v Protivíně v nádražní hospodě a čekali na zpožděný vlak od Písku.

Ale asi bych měl nejprve říct, jakým dojmem na mne působí Jan Žižka.

Působí na mne naprosto skvělým dojmem. Takového skvělého člověka si přeje mít za šéfa každý mladý muž, kterým jsem tehdy pořád ještě, dosáhnuv právě nejlepších, tj., Kristových let, byl. Nemůže být pochyb o tom, že mám před sebou osobu, jež oplývá neskutečným množstvím životních, ne vždy ovšem radostných, zkušeností, a přesto lze vyčíst z jeho tváře, že se jedná i osobu veselou, která se nebrání srdečnému smíchu, je-li k tomu dobrá příležitost.

A vousy?

Vousy má Jan Žižka jedna báseň!

Vousy Prorokovy jsou proti tomu jen řídkým strništěm na bradě puberťáka, který si mastí péro u porna. S takovými vousy nelze snad ani nebýt charismatickým polním velitelem, s takovými vousy musí být vždy bůh na straně toho, kdo tyto vousy vlastní, neboť jsou čímsi jako svatým grálem sui generis.

Jan Žižka tedy na mne působí nejlepším dojmem, vůbec není pravda, že nevidí na jedno oko. Je mi jasné, že pokud na něj i já učiním ten nejlepší dojem, je o můj profesní růst postaráno na hodně let dopředu.

„Uvádíš ve svém CV, že jste téměř dva roky bojoval v Sýrii a v průvodním dopise pak píšeš, že byste rád zkušeností tam získaných využil v rámci našeho hnusitského hnutí.

Můžeš mi o tom říct něco bližšího?“ ptá se mne Jan Žižka.

„No tak v Sýrii jsem bojoval v řadách Islámského státu,“ odpovím.

„Děkuji, to mi stačí, právě někoho takového potřebujeme,“ řekne Jan Žižka, a dodá, „podle toho, co mi řekli naši personalisté, pocházíš ze středostavovské rodiny.“

„Ano, středostavovské. Myslím, že se rodiče i ostatní příbuzní zabývají obchodem. Ano, mám dojem, když tak o tom přemýšlím, že naše rodina vskutku je kupecká, a podle toho taky u nás vypadaly Vánoce, slavili jsme je tancem a zpěvem.

Je to na překážku, že je můj původ středostavovský a že jsem své dětství a dospívání v muže strávil, na rozdíl od Krista, v relativním blahobytu?“ ptám se s obavami, že nejsem vhodným uchazečem.

„Ne, právě naopak.

Inteligenti nám tady v Táboře chybí jako sůl na Kristovy rány,“ uklidní mě Jan Žižka a pokračuje, „obyvatelstvo Tábora je tvořeno k dnešnímu datu cca z 90% nevzdělanou chudinou, v pátek večer není kam vyrazit za kulturou, potrvá ještě chvíli, než si vypěstujeme vlastní inteligenci.

V boji je chudina, to zase všechna čest, výtečná, bojuje za větší slávu Krista jako divá, nikoho neživí. Ale s popravováním zajatců, a vůbec našich nepřátel, a zvláště pak civilistů je to už mnohem horší. Boháče vám chudák ještě zařízne, protože v něm zvítězí pudová nenávist vlastní všem hlupákům, kteří nikdy nic nedokázali, vůči těm bohatým a úspěšným.

Ale chudáka jako je on sám, a jsou přece i katolíci a naši nepřátelé i mezi chudáky, vám už chudák nepopraví, nebo jen s neskrývanou nechutí, protože v něm spatřuje stejného chudáka jako je on sám, a taky proto, že si na takovém chudákovi nic nevezme a přitom poruší boží přikázání.

A když ho přece jen popraví, když ho k tomu dokopete, tak ho není schopen popravit jinak, než že ho podřízne, nebo jen surové a tupě umlátí, ale my přitom potřebujeme naše zajatce, a vůbec všechny naše, tj., Kristovy, nepřátele hlavně upalovat kvůli výchovnému efektu, aby si všichni pořádně rozmysleli, zda budou přijímat pod obojí či ne.

Ale vy jako člověk ze střední třídy musíte chudáky nutně pohrdat, a na příslušníky své vlastní třídy hledět jako na potencionální konkurenty, kterých se musíte zbavit, nebo se zbaví oni vás, vy nejste vázán žádnými předsudky a ohledy jako ti mizerní chudáci.

Máš zkušenosti s upalováním zajatců?“

„Mám, v Sýrii jsem se mnohému přiučil. Myslím, že jsem ideální kandidát na tuto pozici,“ odpovím.

„Víš, jde nám, hnusitům, přeci každopádně o dobrou věc,“ přikývne Jan Žižka a pokračuje, „nechceme žít podle lidských zákonů, které jsou nutně nedokonalé, ale podle zákona božího, který nám nebyl ovšem zjeven v koránu, ježto nejsme mohamedáni, ale v bibli, ježto jsme hnusité.

A chceme-li žít podle dokonalého, protože božího zákona, pak na tom nemůže být nic špatného, ba naopak, špatné je podle tohoto božího zákona nežít.

A je-li pak smyslem dobra, krom jiného, i boj proti zlu, pak musí být upalování našich nepřátel jen dobrem, protože tak potíráme to špatné, a co je špatné je i zdrojem zla. Jsem samozřejmě jen vojenský velitel, v mládí jsem se živil dokonce i jako lapka. Byly to krásné časy, a tak podrobné vysvětlení těchto etických nuancí nechávám našim kněžím, a přísahám, že všichni naši kněží jsou fanaticky oddáni Kristu, takže by si v těchto věcech, nedovolili nikdy lhát jako katoličtí faráři, kteří nám upálili Jana Hnusa.

Všechno to říkám proto, abych tě ujistil, že s upalováním zajatců a nepřátel, kteří se nám dostali do rukou, nemusíš mít nejmenší etický, natož věroučný problém.

Ale ještě je tady jedna věc, na kterou tě musím upozornit.

Čas od času je třeba upálit i vlastní lidi. Kvůli kázni, jinak by se nám to tady brzy sesypalo jako domeček z karet, lůza, jak přestane mít strach, je nezvladatelná.

Nebojíš se toho?

Upalování vlastních lidí?

Dáš to?“

Jan Žižka čeká na moji odpověď, a já s ní neváhám.

„Proč bych se měl toho bát?

Jasně, že to dám.

Tam v Sýrii, tam jsme se taky s odpadlíky nepárali!“ zvolám a moje odpověď se Janu Žižkovi líbí.

„Sehnat takového člověka jako ty, je dnes problém, nikdo nechce dělat rukama.

Tebe nám seslalo samo nebe,

Beru tě všemi deseti,“ srší nadšením Jan Žižka a, tiskna mi srdečně ruku, dodává, „víš, podle věštkyně Jolandy mi už zbývají jen tři roky života, a tak si to chci ještě pořádně užít.“

„Jsem hrdý na to, že jsem stal součástí hnusitského týmu,“ odpovídám mu.

„Ještě dokážeme velké věci, než přijde konec světa. Když neovládneme celý svět, tak aspoň vyhrajeme bitvu u Strachova dvora, jak mi taky předpověděla Jolanda,“ těší se na naši spolupráci i Jan Žižka, který ale zničehonic vykřikne, „Markéto! Markéto, pocem!“

Na Žižkovo zavolání se objeví blondýna s plnými rty, a nejen těmi.

„Volal jsi mě, bratře Žižko?“ ptá se.

„To je náš nový kolega, bude pracovat na pozici upalovače. Jdi s ním a ukaž mu, kde bude tady v Táboře bydlet. Jo, a vezměte si Vondrušku,“ nařídí Jan Žižka.

„Vondrušku?“ podivím se.

„Ano, Vondrušku. Je to náš nejlepší kronikář. Půjde s vámi a zaznamená váš sex, aby příští generace věděly, jak jsme my hnusité mrdali,“ vysvětlí mi a rozloučí se se mnou, „nástup do práce je zítra v osm!“

Markéta mne vezme za ruku a vede mne do mého příbytku, cestou vyzvedneme Vondrušku, který má v obličeji vskutku cosi inteligentního.

Markéta mi vypráví svůj příběh, který je skutečně zajímavý.

„V osmnácti jsem vstoupila do Anežského kláštera,“ vypráví mi Markéta, zatímco jdeme kolem kádí, teď už poloprázdných a já marně u sebe hledám něco, co bych mohl do nich hodit, ale jinak je náměstí pěkné a čisté, nikde nejsou vidět nepřizpůsobivé, práce se štítící osoby, „protože jsem toužila po lásce Kristově tak, že jsem prsty zatínala do zdi svého pokojíku, když to na mě zase přišlo, mučena nevyslovitelnou touhou po něm. Proto byl klášter moji první volbou, o ničem jiném, ani o maturitě jsem neuvažovala. Klášterní budova sama na mne nepůsobila ponurým dojmem, i když třeba v kapli, jsem cítila velmi silnou negativní energii. Něco jiného mi tam vadilo, nedovolalo nalézt harmonii v duši.

Jak již jistě tušíš, namísto lásky Kristovy, namísto milostných schůzek s ním, ocitla jsem se v náruči žen, jež se navzájem milovaly hříšnou lásku. Zprvu to i mne velmi vzrušovalo a přitahovalo jako každý hřích, když mne řádové sestry lízaly, docela jsem zapomínala na Krista, sténajíc rozkoší.

Ale časem se mi to zhnusilo, protože každý hřích se ti dříve či později zhnusí, právě proto, že je hříchem. Milovala jsem se pak už jen z nudy, proto, že nic jiného, krom modliteb, neměly jsme v klášteře nic na práci.

Asi to bylo na mě poznat, protože jednoho dne si mne zavolala matka představená: ,Jsi jiná než my, nespaluje tě touha po Kristu jako nás, neboť Kristus je a musí být žena, neboť Kristovy rány, toť naše vulva pravidelně krvácející. Nezřekla ses touhy po muži, jež tě žene do náruče Ďábla, neboť Ďábel, to je muž.

Je to tak?‘

,Je to tak. Vaše láska se mi už hnusí, a oddávám se jí jen proto, že zde v klášteře není nic kloudného na práci, buď se jen modlíme, nebo se milujeme,‘ řekla jsem a sklopila jsem oči.

,Proto jsem si tě zavolala, abych ti řekla, že bude lepší, když odsud odejdeš. Uštvaly bychom tě a umučily, protože si tady v klášteře nemůžeme dovolit žádnou jinakost. Milujeme Krista, protože je žena, ale ty miluješ muže. Tvoje přítomnost nás uráží a zraňuje, představuje nebezpečí pro naši lesbickou komunitu.

Máš hodinu na to, abys opustila klášter. To je vše, co chtěla jsem ti říct.‘

A věru, že to nebylo vyhnání z ráje, ale z pekla.

Za hodinu už jsem byla venku a zjistila, že hnusitská revoluce je v plném proudu. Vyptala jsem se lidí na cestu do Tábora a běžela sem, abych se mohla milovat s muži a taky samozřejmě, abych šířila hnusitské ideje.‘

To mi stihne říct Markéta a já se jí zeptám: „A s kolika muži ses už milovala tady v Táboře?“

„Dobrá stovka už to bude. Ale málokdo z nich uměl psát a číst. S tebou to bude jiné,“ odpoví Markéta.

Zabočíme doprava a ještě jednou doprava, až se ocitneme před novým, třebaže dřevěným patrovým domem.

„V Praze bych takový barák nesplatil ani za třicet let,“ pochválím dřevostavbu s doškovou střechou.

Vejdeme dovnitř, ze dveří vykukují lidé, dům je totiž plný komunálních bytů, v nichž bydlí boží bojovníci a zákona jeho. Vyjdeme po schodech nahoru a vejdeme do nepříliš velké místnosti, kde je jen lůžko pokryté ovčími kůžemi, stůl a židle, na kterou si sedne Vondruška.

„Tady budeš bydlet. Jak se ti to líbí?“ ptá se mne Markéta.

„Pro začátek to není špatné, než se zmůžu na něco vlastního,“ odpovím, ale to už se Markéta odstrojuje.

Milujeme se na lůžku z ovčích kůží a Vondruška všechno pečlivě zaznamenává, aby se lidé v polistopadové době temna měli čím utěšovat. Milujeme se asi dvě hodiny a pak ležíme vedle sebe a mluvíme hezky nahlas, aby Vondruška všechno dobře slyšel.

„Bylo to s tebou jiné. Úplně jiné, to se hned pozná, že umíš číst a psát,“ říká Markéta a ptá se mě, „jak dlouho už přijímáš podobojí?“

„Už to bude skoro půl roku. Ale moje cesta k tomu nebyla vůbec jednoduchá. Můžu ti o tom vyprávět, teda jestli chceš, než se zase budeme milovat,“ řeknu.

Markéta se ke mně přitiskne: „Vyprávěj!“

„Jak už asi víš, pocházím ze středostavovské pražské rodiny,“ pustím se do vyprávění, které Vondruška poctivě zapisuje, „máme v Praze celkem velký barák, prostě honorace, co bych lhal. Seděli jsme toho dne doma a mlčeli, to byla taková naše vzájemná dohoda, že budeme mlčet a nebudeme si ještě k tomu všemu hnusu, co je kolem nás, vyjadřovat, otravovat život navzájem tím, že o tom budeme ještě mluvit.

A jak tak sedíme, přiběhne soused Vávra.

,Lidí zlatí, už to víte?

Bude se zase povinně přijímat pod obojím, to jsou vám novoty, kdo by to byl ještě před dvěma sty let řekl, že i laici budou přijímat pod obojí?

Já se picnu, to je obrat přímo kopernikovský!“ vybalí na nás tu novinu soused Vávra.

Tušili jsme ovšem, ačkoliv jsme o tom, jako o všem ostatním, nemluvili, že něco takového dříve či později musí přijít.

Proto po slovech Vávrových povstal otec, skutečný patriarcha, hlava naší rodiny a pravil: ,Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.

Kdo z rodiny nebude přijímat pod obojím, toho vyhodím ven z baráku a taky vydědím na věčné časy!“

Slyše otcova slova, pochopil jsem, že dozrál příhodný čas pro generační vzpouru, své ovšem sehrál i oidipovský komplex, ale nemá cenu se v tom nimrat.

Prostě jsem vstal a řekl: ,Seru vám na přijímání pod obojí, otče!

Já si budu přijímat, jak chci já.

Rozumíte?

Nikdo mi nebude diktovat, co si mám myslet!‘

Otec samozřejmě rozuměl a tak zařval: ,Ven!

Ven, nezdárný synu, z mého domu!

A nevracej se dřív, dokud se nepolepšíš!‘

Vstal jsem a, důstojně mlče a odstrčiv matku, jež se mne snažila zadržet, vypadl z baráku, ostatně byl nejvyšší čas, vždyť už mi bylo přes třicet.

To se událo v na sklonku roku 1419. Měsíc na to jsem bojoval už v Sýrii, abych si dokázal, že jsem samostatný a dokážu se uživit sám, a taky abych si vyčistil hlavu od toho hnusu, kterým byly zasviněny časy vlády Václava IV. Odmítl jsem přijímání pod obojí tedy z ne principu, ale jen proto, že to byl pro mne ten nejvhodnější symbol, a taky nejúčinnější nástroj, vzpoury proti otci.

To mi umožnilo, abych si pak později uvědomil, upalovali jsme tehdy zrovna civilní obyvatelstvo v jakési vesnici asi sto kilometrů od Damašku, protože to byli šiítové, že moje je vzpoura vlastně zbytečná, protože tady nejde pochopitelně o otce, ale o boha a v tom případě má přijímání pod obojí nezastupitelnou roli.

Ještě téhož dne jsem tak začal přijímat pod obojím a přišel tomu, jako většinou všichni, na chuť.

Náš polní velitel, velice zbožný člověk, ovšem mohamedán, si toho všiml a tak si mne jednoho dne, zrovna jsme vypálili nějakou jinou vesnici, zavolal k sobě.

,Přijímáš pod obojím?‘ zeptal se mne.

,Jo, chutná mi to,‘ přikývl jsem.

‚Správně bych tě měl nechat popravit. Ale vážím si statečných bojovníků a ty jsi prolil tolik nepřátelské krve, že by celý Damašek mohl přijímat pod obojím aspoň rok. Proto tě nechám jít, ostatně tady u nás se už nic nového nenaučíš. Měl by ses dát k hnusitům, tam se ještě můžeš rozvíjet, protože kdo za pravdu boží život položí, dostane život věčný.‘

A tak jsem se ocitl tady v Táboře.

Líbilo se ti moje vyprávění?“

„Moc se mi líbilo,“ vypískne Markéta nadšením, načež se zase milujeme.

,Řekni mi, znal si je?‘ zeptá se mne, když zase ležíme vedle sebe.

,Znal jsem je,‘ přikývnu.

,Jací byli? Řekni, jací byli!‘ žadoní Markéta.

„Hnus byl náramně chytrý chlap a strašlivý dobrák.

Jeroným Pražský byl ještě chytřejší chlap a ještě strašlivější dobrák, nikdy nikoho nevyhodil od zkoušky a v hospodě platil za studenty, když nahlas odsoudili modloslužebnictví.

A ženské?

Ty se na něj jen lepili!

A Želivský?

Želivský byl vždycky podrazák a psychopat, tak je to.“

,Ty jsi je všechny znal, zatímco já pitomá hnila v klášteře, lízajíc kundu matce představené!

Venku, za zdmi kláštera to kvasilo, učení a velicí mužové otáčeli kolem národních dějin a já o ničem z toho nevěděla!‘ zoufá si Markéta a pak se zeptá, „je to pravda, že když se mi nedostaví měsíční cyklus, tak jsem těhotná?“

„Ano, je to pravda,“ přikývnu a podivím se, „tobě to v klášteře neřekly?“

„Tam?

Tam se pravdy bály jako čert kříže!“ vykřikne Markéta.

„Neboj, tady si to všechno vynahradíš,“ utěšuji Markétu a na moje slova dojde.

Přidala se k Adamitům, k hnusitským trockistům, a byl jsem to já, kdo ji, spolu s dalšími odpadlíky, ještě na podzim téhož roku upálil pro nepřístojnosti, jež ti ubožáci páchali.

„Do tří let a do dne, zvu tě, Žižko, na boží súd!“ vykřikla Markéta v poslední své hodince, obklopena již plameny, ztrácející se v dýmu, lhostejně stoupajícímu k nebi jako kdysi sám Kristus.

„Do tří let a do dne mě zvala na boží súd?

Ale to já přece už dávno vím od Jolandy, že mi zbývají jen tři roky, hehe!

Ale moje svědomí je čisté, Kristus by se s nimi taky nemazlil. Křižáci mají aspoň na sobě brnění, ale tito běhali úplně nazí.

A copak budeme v božím království nazí?

V božím království budeme mít na sobě bělostná roucha opraná v krvi beránkově, boží království není žádná nudistická pláž, abychom tam předváděli svoje pyje a piče,“ glosoval to Jan Žižka, když jsem mu podrobně a do všech detailů referoval o upálení Adamitů.

A jako došlo na moje slova, došlo i na slova věštkyně Jolandy a Markéty, dej jí pánbůh věčnou slávu, skončila se Žižkova zběsilá životní jízda o tři roky později, no jo, nikdo není, až do okamžiku vzkříšení, nesmrtelný.

Autor: Karel Trčálek | sobota 28.3.2020 11:11 | karma článku: 9.09 | přečteno: 359x

Další články blogera

Karel Trčálek

Svatodušní rozumy starého čerta

Čert, který se zjevoval Ivanu Fjodoroviči Karamazovi, byl samozřejmě jen jeho chorobnou halucinací. Já však rozmlouvám s čertem skutečným

29.5.2020 v 17:17 | Karma článku: 11.30 | Přečteno: 231 | Diskuse

Karel Trčálek

Je Miroslav Kalousek ve spolku s Ďáblem, že chce vystoupit z katolické církve?

Křtem se člověk stává členem Kristovy církve, která je v tomto světě ustavená a uspořádaná jako společnost, je uskutečněna katolickou církví, řízenou nástupcem Petrovým a biskupy ve společenství s ním

28.5.2020 v 19:03 | Karma článku: 15.62 | Přečteno: 379 | Diskuse

Karel Trčálek

Děkuji poslancům za obměnu Rady ČT, polemika s panem L. Čermákem

Výborně! Výborně! Výborně! Snad už se opravdu začne zpravodajství a publistika ČT měnit k lepšímu, třeba tím, že si moderátoři ČT konečně sundají roušky

27.5.2020 v 18:20 | Karma článku: 21.25 | Přečteno: 527 | Diskuse

Karel Trčálek

Proč budou katolíci věčně zatraceni?

Katolíci budou věčně zatraceni, protože bůh je spravedlivý. Pravda je ovšem taková, že katolíci by i z božího království dokázali udělat peklo

27.5.2020 v 17:15 | Karma článku: 10.03 | Přečteno: 231 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Vilém Ravek

Opelichaný lev salónů s chůzí opilého tapíra v porcelánu.

Je jasné, že více než na trapasu - což je svým způsoben souhra nepříliš šťastných náhod – záleží na samotném aktérovi. Ten teprve tomu dá patřičné grády. Začít bych mohl zcela banálním rozepnutým poklopcem.

31.5.2020 v 18:59 | Karma článku: 6.74 | Přečteno: 322 | Diskuse

Jan Klar

Deník spisovatele – jak vzal René D. myšlení za špatný konec…

Koronavirová pustota, intelektuální nuda, nedostatek podnětů ve mně vybudily potřebu koupit si čtivo přes Heureku, čekal jsem na ně dlouho, kniha byla úplně poslední na skladě, zažloutlé listy,

31.5.2020 v 18:32 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 | Diskuse

Helena Vlachová

"Běda mužům, kterým žena vládne!"

Tato slavná věta zazněla v Jiráskových Starých pověstech českých na adresu kněžny Libuše. Můžeme říci, že jde o větu nadčasovou, o jejíž platnosti se lze dennodenně přesvědčit.

31.5.2020 v 7:41 | Karma článku: 25.26 | Přečteno: 816 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Šedesát sedm pohlaví si strčte za klobouk. Nebyla by nádražní lávka?

Protože mužové, kteří se mohou vyblbnout na nádražní lávce, nemají čas vymýšlet koniny a naopak k všestrannému rozkvětu lidstva čerpají důležité poznatky.

31.5.2020 v 7:35 | Karma článku: 27.51 | Přečteno: 836 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Hráli jsme rouškovanou…

Občas se snažím stručně a trefně popsat dnešní dobu. Po několika pokusech o charakteristiku, jež jsem zavrhl, se mi zdá pro současnost nejvýstižnější, že žijeme jakousi hodně praštěnou sci-fi. Koronavirová krize to jen potvrzuje.

31.5.2020 v 0:33 | Karma článku: 14.43 | Přečteno: 316 | Diskuse
Počet článků 1417 Celková karma 17.64 Průměrná čtenost 976

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč

Najdete na iDNES.cz