Jak můžu být v inteligentní karanténě, když nemám ani platební kartu, ani mobil?

Od takzvané inteligentní karantény, která se má spustit v pondělí, je už jen docela malý krůček k systému sociálního kreditu. Tak nás ten čínský virus přece jen nakonec dostal. Ale zdraví je samozřejmě přednější...

            Věděl, že se porušení inteligentní karantény trestá velmi přísně, že nad každým, kdo je přistižen při tom, že porušil karanténu, je vynesen nemilosrdný ortel připojení k plicní ventilaci a mimotělnímu oběhu.

            „Přistoupí k tobě lidé v ochranných oblecích, změří ti teplotu, prohlásí, že ji máš zvýšenou, naloží tě do sanitky, odvezou do nemocnice, tam tě připojí k plicní ventilaci a taky mimotělnímu oběhu, a to je konec. Pak už jen ministr zdravotnictví na tiskovce, stroze oznámí, že jsi byl starý, nebo nemocný a proto jsi zemřel,“ šeptalo se mezi lidmi.

            Znal i pár lidí, co tak navždy zmizelo. Byli v karanténě, stejně jako on, jako všichni. Ale nevydrželi to, museli ven, jinak by se doma zbláznili, nebo možná se už i zbláznili (a snad to bylo i někým tajným cílem, aby se všichni zbláznili, celý svět) z Chalupářů, Nemocnice na kraji města, z Menšíků a Bohdalových, z věčného opakování finále hokejové ligy z roku 1986 a taky Nagana, možná právě proto je popadla je nezvladatelná touha utéct z inteligentní karantény a pak je, nebožáky, tam venku hned chytli, připojili k plicní ventilaci a taky mimotělnímu oběhu a už je nikdo nikdy neviděl živé, a vlastně ani mrtvé.

            A teď se ta touha, nezvladatelná a prudká, touha jít ven, zmocňovala i jeho. Cítil, že ještě den, nebo dva v inteligentní karanténě a zblázní se taky, že se mu v hlavě začne mluvit hlas doktora Strossmayera, že ho dva písaři probodnou svými brky.

            „Musím pryč z karantény! Musí ven! Na vzduch! Na lyže do Itálie, do nákupního centra!“ volalo v něm cosi nepotlačitelného, mající nad ním stále větší moc.

            Ale i když viděl Chalupáře už stočtyřicetkrát (alespoň podle aplikace, kterou měl v telefonu), dokázal ještě rozumně uvažovat, což se nepochybně rovnalo malému zázraku. Věděl, že každého, kdo utekl z karantény, chytili. Ale věděl taky, že u nich v domě je vitální senior, o kterém se říká, že už byl mnohokrát venku a nikdo ho nikdy nechytil, vždy se vrátil zpátky do inteligentní karantény živý a zdravá jako řípa.

            Teď stojí před jeho dveřmi a zvoní na něj.

Slyší šoupavé kroky, slyší, jak na něj jejich majitel volá skrze dveře: „Kdo je?“

Slyší sám sebe, jak odpovídá: „Soused! Bydlím tři patra nad vámi, v podkrovním mezonetu!“

Dveře se otevírají a ten, a který v nich stojí, se ptá: „Co chcete?“

            „Můžu jít dál? Je to moc důležité,“ odpovídá.

            „Pojďte dál,“ říká muž ve dveřích.

            Vchází do bytu a sotva se zavřou dveře: „Musím ven! Rozumíte? Ven! Jinak se zblázním! Z Menšíka, i z primáře Sovy, i z Nagana!

            Copak to jde, aby ten Cvach byl opravdu pokaždé takový hajzl?

            Já, já už se na to nemůžu dívat!

            Ani na zprávy, ani na Chalupáře, ani na videa, já musím ven!“

            „Tu roušku si můžete sundat,“ odpoví mu na to senior.

            „Sundat?“ podiví se.

            „Jo, sundat. Žádný vir, ani pandemie neexistuje, je to jen důmyslná habaďůra, jak se zbavit starých a nemocných, ta rouška vás před ničím neochrání, protože ani nic není,“ vysvětluje senior a taky sundává roušku, „já to nosím jen proto, abych na sebe neupozornil. Nikdy nevíte, kdo stojí za dveřmi, jestli soused, nebo nějaký provokatér z fiktivního e-shopu.

            Tak vy chcete ven?

            Z karantény?“

            „Ano, nebo se zblázním!“ přikývne.

            „Posaďte se. A nabídněte si. Pekl jsem ji před dvěma dny,“ ukáže vitální senior na židli u stolu, na kterém je bábovka, a pokračuje, „je to vlastně docela jednoduché, dostat se ven tak, aby vás nechytili a nepřipojili k plicní ventilaci a taky mimotělnímu oběhu, protože jak vás připojí k plicní ventilaci, tak to je konec, protože vás prohlásí za starého nebo nemocného.

            Já už byl venku hodněkrát, a zatím se vždy v pořádku vrátil, naposledy předevčírem, než jsem pekl tu bábovku. Když jste venku, musíte mít samozřejmě roušku a nesdružovat, jak je vás víc než dva, tak to je taky konec, to jim stačí.

            Ale to není to nejdůležitější.

            Nejdůležitější je neplatit kartou a nemít u sebe mobil.

Rozumíte mi?

Nesmíte platit nikde kartou a nesmíte mít u sebe mobil!“

Nevěřícně se na seniora podívá: „Copak to jde?

Neplatit kartou a nemít u sebe mobil?“

„Právě, že to jde,“ přikývne senior a ztiší hlas, „když chcete být venku, musíte být prostě nedostupný. Přišel jsem na to docela náhodou, ale funguje to spolehlivě. Prostě se bez toho musíte chvilku obejít, bez všech těch sraček, co máte v mobilu.

Musíte to vydržet, i když se to zdá nemožné. Ještě na tom nejsme tak, aby nás přes mobily monitorovali nepřetržitě, hlídali náš tep, náš tlak a kdovíco ještě. Říkají, že už to hlídají, kvůli našemu zdraví, ale není to pravda, ještě to nehlídají, nebo aspoň ne u všech, ještě se dá jít ven z karantény.

Hotovost vám sice už skoro nikde nevezmou, ale když budete venku, tak si prostě ani nic nekoupíte, ale pořád lepší než nic, já naposled vydržel venku dvě hodiny, aniž bych si musel něco koupit.

Rozumíte?

Byl jsem venku celé dvě hodiny!

To máte dva díly Nemocnice na kraji města, nebo dva díly Majora Zeman, nebo skoro celý Silvestr na Kavčích horách!

Dvě hodiny jsem se na to nemusel dívat!

To už se vyplatí nemít u sebe mobil a nic nekupovat!

Krom toho musíte samozřejmě dodržovat elementární zásady bezpečného pohybu. Mít roušku, což je ale výhodné kvůli kamerám, doporučují též tmavé brýle, aby vám nemohli na dálku skenovat oční sítnici, a taky, abych nezapomněl, je nutné trochu změnit chůzi, protože člověka identifikuje i jeho chůze.

Ale nebojte, jde to nacvičit, na hlubokém internetu jsou na to zakázaná videa, dám na ně QR kód, jestli chcete.

Jen si vezměte, je dobrá, z domácích vajec.“

Senior k němu přisune bábovku, vezme si kousek a zeptá se: „Z domácích vajec?“

„Nu, ovšem z domácích. Dnes jsou všechna vejce domácí, totiž uměle doma vyrobená, hehe,“ zasměje se senior.

Sní bábovku, poděkuje za radu, slíbí, že to nebude nikomu vykládat, a jde domů.

            Když přijde domů, v televizi je zase Menšík. Bezmocně se sesune do křesla a hledí na Menšíka. Ví, že je konec, že se musí zbláznit, protože nedokáže vyjít ven bez mobilu. To co mu poradil vitální senior je nad jeho síly. Musí mít mobil pořád u sebe, kdyby ho neměl u sebe, byl by jako vězeň, který po dvaceti letech pobytu v úzké kobce vyšel ven na svobodu a vyděšen její rozlehlostí, zase se vrátil do bezpečí svého vězení, prose své věznitele, aby ho v ní nechali dožít.

            „Ne bez mobilu to venku nedám! Co kdyby bylo zase něco nového na sociálních sítích?

A jak se dozví, že si ta děsná pandemie si zas vyžádala další oběť?

Co si počne bez Messengeru?

Ne, nedám to!“ přiznává si holou pravdu, že už je navždy zbaven svobody.

            Buď se zblázní, nebo ho připojí na plicní ventilaci, nikdy nevyjde z karantény, nebo z ní vyjde, protoýe se zblázní z Menšíka, a to bude jeho konec, protože ho okamžitě chytí a připojí na plicní ventilaci, řeknou, že je starý, nebo nemocný.

            Zavřel aspoň oči, aby se nemusel dívat na Menšíka. Snad i chvíli spal, protože když je zase otevřel, nebyl v televizi už Menšík, ale byla tam Nemocnice na kraji města, protože se nad ním skláněla doktorka Čeňková (kterou navždy bude pro celý národ Eliška Balzerová) s rouškou na tváři a říkala hlasem doktora Strosmayera: „Už je to dobré, ten už zpívat nebude, můžete ho odpojit od plicní ventilace a taky mimotělního oběhu.“

            A opravdu se ozvalo tiché cvaknutí, jak ho někdo, asi mladý Sova, odpojil, na obrazovce se objevilo nebývale jemné a taky tiché zrnění.