Neděle 31. května 2020, svátek má Kamila
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 31. května 2020 Kamila

Ještě, že neni letos bloger roku, stejně by zase vyhráli ti samí, co vždycky

2. 04. 2020 17:30:15
Já můžu být se svými bláboly vlastně jen rád, že letos není bloger roku, stejně bych zase nevyhrál, ač nejlepší sportovec, protože se svými bláboly plným právem patřím do zdejšího suterénu, ne-li rovnou septiku

Jezero, na jehož břehu jsem stál, připomínalo ze všeho nejvíce rybník. Bylo, dá-li se to takto v hutné a ovšem i v nutně zjednodušující zkratce říct, pravým opakem Máchova jezera. Dovedla mě k němu moje zákonitá žena, která na jeho břehu vyrostla a v nedalekém, nepříliš velkém, ač okresním městě, úspěšně vystudovala gymnázium, její maturitní slohová práce neztratila ani po takřka patnácti letech nic ze svého mladistvého půvabu a svěžesti.

„Tak tady jsem vyrostla, v těchto vodách se koupala už jako malá,“ řekla, ukazujíc na jezero, „snila jsem, že se sem jednou vrátím, už jako vdaná, a dnes se mi můj sen splnil. Jsem zase u svého milovaného jezera, v kraji svého dětství. Nic se tady nezměnilo, všechno je stejné jako před tehdy, když jsem odtud odešla za vzděláním.

Snad jen těch stromů je tady víc, vzpomínám si, že tamty tři borovice tady za mé puberty jistě nebyly.“

„Vypadají, že jsou celkem vzrostlé, měří na výšku jistě dvacet metrů“ poznamenal jsem na adresu borovic.

„Asi je někdo tady už takové vysadil. Myslím, že kvůli stínu,“ řekla žena.

„Borovice mají hluboké kořeny. Ve vichřici se spíše zlomí, než vyvrátí. A pak, nemyslím si, že stín borovic je z těch nejvydatnějších,“ poznamenal jsem trochu školometsky.

„Tak je třeba vysadil kvůli pryskyřici, na tom přece nezáleží, hlavní je, že vypadají, jako by tady byly vždy,“ nedělala si žena z toho těžkou hlavu, ptajíc se mě, „ty nepůjdeš do vody?“

„Blázníš?

Musí být ledová, vždyť teprve nedávno skončila astronomická zima a dnes v noci jistě mrzlo, vsadím se, o co chceš, že mrzlo. Kdepak, jdi si tam sama!“

„Jak myslíš,“ řekla žena a vmžiku se svlékla tak, že byla docela nahá, i obličejovou roušku si sundala, abych se přesvědčil, že má rty skutečně tak plné, jak jsem si představoval, a vběhla do jezera.

„Nebuď tam dlouho, nebo to odskáčeš!

Nezapomeň, že zdraví máš jenom jedno!“ zavolal jsem na ni.

Ale marně.

Žena se v tu chvíli proměnila v docela jiného člověka, než jak jsem ji stačil za těch pár let našeho manželství poznat, a to jsem byl i přítomen, třebaže za paravánem, i u porodu našich dětí, které jsme nechali u tchyně nedalekém v domově seniorů, z něhož bylo možno, hlavně v létě, zahlédnout hladinu jezera, jak se na ní zrcadlí zapadající Slunce.

Jezero moji ženu zcela pohltilo. Kdyby mi to neřekla už předtím, těsně po naší svatbě, že vyrostla na břehu jezera, musel bych se to teď jistě dovtípit. Nedá se to slovy popsat, jaké psí kusy ve vodě vyváděla. Po půlhodině se však bohužel zvedl dosti ostrý a dosti studený vítr, který mi pronikal skrze všechny vrstvy oblečení až k tělu.

Brzy mi začala být zima. Zavolal jsem tedy na ženu, ať už proboha, z té vody konečně vyleze. Ale zdálo se, že vlny, které se nyní na jezeře objevily, ji rozdováděly ještě víc. Ač jsem na ni křičel sebevíc, vůbec mne nevnímala a nevypadalo to, že by se jí mělo to její řádění brzy omrzet.

Již jsem se docela klepal zimou a nevěděl si rady. Za ženou do jezera jsem vlézt nemohl, to bych byl pak nemocný ještě nejmíň tři roky. Napadlo mne samozřejmě, že bych se mohl vrátit pod nějakou záminkou, například, že chci vidět děti, i bez ženy k tchyni do domova seniorů a tam se aspoň na chvíli ohřát.

Ale nenašel jsem v sobě dost odvahy, abych to risknul, i když jsem dost dobře nechápal, proč mám z toho vlastně takový strach. A aby toho nebylo málo, Slunce se schovalo za velký, nápadně tmavý oblak, z kterého každou chvíli mohlo dost dobře začít sněžit, to už bych byl docela ztracený.

Má beznaděj rostla, posilována dojmem, že se žena sice pomalu, ale přece jen vzdaluje od břehu jezera, místo toho, aby se k němu přibližovala.

Přestávalo mne to už všechno bavit.

Udělal jsem si z dlaní kornout, přiložil jej k ústům a zařval z plných plic: „Plav zpátky! Slyšíš? Já vím, že slyšíš!“

Ale na ženu působila má výzva právě opačným účinkem. Teď už nemohlo být nejmenších pochyb, že se od břehů vzdaluje hlouběji do nitra jezera.

„Kdybych měl aspoň loďku!

Nebo nafukovací člun!

Sedl bych do něj a přivezl ženu zpátky!“ začínal jsem už blouznit, protože jsem nikdy v takové loďce neseděl a neuměl ani proto veslovat, nejspíše bych se hned okamžitě potopil, šel ke dnu.

K mému nevýslovnému štěstí se však objevil na břehu nějaký muž. Zamával jsem na něj a on ke mně přišel. Ukázalo se, že je oblečený celý v neoprenu. Vysvětlil jsem mu svou, nepříliš komfortní situaci, ukázal na hlavu své ženy, která již byla sotva patrná a požádal ho, zda by pro ženu nedoplaval a nepřiměl ji k rozumu.

Muž se ukázal velmi ochotným. Hned, jak mne vyslechl a pochopil, o co jde, vrhl se do jezera a skutečně za půlhodinu byl zpátky i se ženou.

„Vidíš, všichni mají neopren, jen ty musíš být ve vodě nahá!“ dal jsem ženě co proto, když muž odešel, nechtěje za svou pomoc vůbec nic.

„Nemůžu za to, vyrostla jsem tady,“ řekla žena a zeptala se, „není ti zima? Vždyť celý se třeseš.“

Měla pravdu, celý jsem se třásl, byla mi zima, a jediné po čem jsem toužil, bylo to, abych seděl někde hezky v teple, někde hodně daleko od toho pitomého jezera, které mi chtěla žena tak moc ukázat, a které mi připomínalo rybník.

„Nemusíš na mě čekat, až se obleču. Můžeš jít napřed, jestli chceš,“ řekla mi žena a já už na nic nečekal a rozběhl se do domova seniorů, kde už na nás čekaly děti, celé vyplašené z toho, že se tak dlouho nevracíme.

Vrhly si na mne a tiskly se ke mně, zatímco tchyně seděla u počítače a vůbec si nás nevšímala, později, asi za měsíc, se mi děti svěřily s tím, že to tak bylo celou dobu, naštěstí jsem ale od té doby tchyni už ani jednou nespatřil.

Autor: Karel Trčálek | čtvrtek 2.4.2020 17:30 | karma článku: 9.96 | přečteno: 301x

Další články blogera

Karel Trčálek

Svatodušní rozumy starého čerta

Čert, který se zjevoval Ivanu Fjodoroviči Karamazovi, byl samozřejmě jen jeho chorobnou halucinací. Já však rozmlouvám s čertem skutečným

29.5.2020 v 17:17 | Karma článku: 11.30 | Přečteno: 231 | Diskuse

Karel Trčálek

Je Miroslav Kalousek ve spolku s Ďáblem, že chce vystoupit z katolické církve?

Křtem se člověk stává členem Kristovy církve, která je v tomto světě ustavená a uspořádaná jako společnost, je uskutečněna katolickou církví, řízenou nástupcem Petrovým a biskupy ve společenství s ním

28.5.2020 v 19:03 | Karma článku: 15.62 | Přečteno: 379 | Diskuse

Karel Trčálek

Děkuji poslancům za obměnu Rady ČT, polemika s panem L. Čermákem

Výborně! Výborně! Výborně! Snad už se opravdu začne zpravodajství a publistika ČT měnit k lepšímu, třeba tím, že si moderátoři ČT konečně sundají roušky

27.5.2020 v 18:20 | Karma článku: 21.25 | Přečteno: 527 | Diskuse

Karel Trčálek

Proč budou katolíci věčně zatraceni?

Katolíci budou věčně zatraceni, protože bůh je spravedlivý. Pravda je ovšem taková, že katolíci by i z božího království dokázali udělat peklo

27.5.2020 v 17:15 | Karma článku: 10.03 | Přečteno: 231 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Vilém Ravek

Opelichaný lev salónů s chůzí opilého tapíra v porcelánu.

Je jasné, že více než na trapasu - což je svým způsoben souhra nepříliš šťastných náhod – záleží na samotném aktérovi. Ten teprve tomu dá patřičné grády. Začít bych mohl zcela banálním rozepnutým poklopcem.

31.5.2020 v 18:59 | Karma článku: 7.18 | Přečteno: 338 | Diskuse

Jan Klar

Deník spisovatele – jak vzal René D. myšlení za špatný konec…

Koronavirová pustota, intelektuální nuda, nedostatek podnětů ve mně vybudily potřebu koupit si čtivo přes Heureku, čekal jsem na ně dlouho, kniha byla úplně poslední na skladě, zažloutlé listy,

31.5.2020 v 18:32 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 72 | Diskuse

Helena Vlachová

"Běda mužům, kterým žena vládne!"

Tato slavná věta zazněla v Jiráskových Starých pověstech českých na adresu kněžny Libuše. Můžeme říci, že jde o větu nadčasovou, o jejíž platnosti se lze dennodenně přesvědčit.

31.5.2020 v 7:41 | Karma článku: 25.26 | Přečteno: 817 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Šedesát sedm pohlaví si strčte za klobouk. Nebyla by nádražní lávka?

Protože mužové, kteří se mohou vyblbnout na nádražní lávce, nemají čas vymýšlet koniny a naopak k všestrannému rozkvětu lidstva čerpají důležité poznatky.

31.5.2020 v 7:35 | Karma článku: 27.51 | Přečteno: 843 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Hráli jsme rouškovanou…

Občas se snažím stručně a trefně popsat dnešní dobu. Po několika pokusech o charakteristiku, jež jsem zavrhl, se mi zdá pro současnost nejvýstižnější, že žijeme jakousi hodně praštěnou sci-fi. Koronavirová krize to jen potvrzuje.

31.5.2020 v 0:33 | Karma článku: 14.43 | Přečteno: 316 | Diskuse
Počet článků 1417 Celková karma 17.64 Průměrná čtenost 976

Náhodný host v tichých čajovnách. Zatímco čekám na čaj, lidé venku někam spěchají. Já ne, nemám kam a proč

Najdete na iDNES.cz