Den, kdy se Čechům zase vrátily jejich tváře

Dnešním dnem se nám zase vrátily naše tváře. Jsou však případy, kdy to není žádná výhra, ba právě naopak, jako třeba ten můj a někoho z vás možná taky

            Lidem se dnešním dnem zase vrátily jejich tváře a nadešel čas účtování s vlastním svědomím. To moje se, bohužel, ukázalo nepodplatitelným, neměl jsem to štěstí jako mnozí jiní, kteří taky nosili roušky a chovali se možná během nouzového stavu ještě hnusněji než já a teď, když se jim vrátila jejich tvář, hraje jim na rtech bezstarostný úsměv, jako by nikdy žádné roušky nenosili a chovali se během nouzového stavu vždy čestně.

Moje svědomí je však přísné a nekompromisní, kdoví, kde jsem k němu přišel, takovému prevítovi.

„Byla to hnusná doba a ty ses během ní taky choval hnusně,“ udeřilo na mně hned v prvních chvílích, kdy se čestní lidé radovali ze znovunabytých tváří, a mně nezbývalo, než se ke všemu doznat, protože před vlastním svědomím je možné utéct jen jedním směrem, na Nuselák.

„Ano, byla to hnusná doba a já se zachoval hnusně,“ přiznával jsem se, klopě oči k zemi, „nasadil jsem si hned v prvních minutách nouzového stavu aktivisticky roušku a nosil ji bez odporu až do posledka, abych se zavděčil vrchnosti. Ani jednou jedinkrát jsem bez ní nevyšel ven z domu a nosil ji dokonce i v docela liduprázdné přírodě.

A ještě dnes ráno, když už bylo konečně zrušeno nevolnictví a lidé mohli opět vyjít ven bez roušek s vlastní tváří, jsem si roušku nasadil jako nějaký poslušný robot, jako otrok zbavený vlastního myšlení, abych demonstroval, že solidarita je imunita, ačkoliv vrchnost byla všelidovým odporem donucena nedobrovolně vrátit každému jeho tvář.“

Doufal jsem, že tímto doznáním své svědomí nasytím, ale mýlil jsem se, dál žíznilo a lačnilo po mé krvi.

„To ale není všechno,“ upozornilo mne a rozkázalo mi, „mluv dál, už jen kvůli sobě, přiznáním se ti uleví!“

A tak mluvil dál, klopě oči ještě víc: „Ano, to není všechno, nenosil jsem jen roušku. Taky jsem dodržoval všechny příkazy vrchnosti, do práce, z práce nakoupit a zase domů, nic mezitím, žádný prostor pro vlastní myšlenky, pro vlastní iniciativu, jen na sebe neupozorňovat nedovoleným pohybem!

Ale to mi nestačilo. Sám jsem šel nad rámec svých povinností a udával všechny ty, kteří se vzepřeli a nenosili roušky, nebo se shlukovali, nebo nešli z domu rovnou do práce. Jednou jsem udal i maminku s dítětem a jindy zase partu přátel, kteří se sešli v parku, aby si mohli spolu pokecat a vypít několik krabic vína. A když můj nejlepší kamarád zabíjel prase a poprosil mne, abych mu pomohl, protože na zabijačku potřebujete aspoň pět chlapů, tak jsem ho udal taky.

Toto své odporné jednání jsem ospravedlňoval tím, že to dělám proto, abychom z této hnusné doby, z této krize, vyšli silnější. Ale teď, když se lidem opět vrátily jejich tváře a já si sundal roušku, zjistil jsem, že moje tvář je tváří praskáčské svině, kolaboranta. Jsou lidé, kteří neochvějně stáli za svým i během hnusné doby a nic je nezlomilo. Právě takoví lidé, kteří nosili roušku jen na oko, ale v duchu ji naprosto odmítali, ti se teď nemají za co stydět.

A jsou lidé, kteří se chovali stejně tak hnusně jako já, ale když si teď sundali roušku, tváří se jako hrdinové.

Jen já vypadám bez roušky jako svině, jako kolaborant, jen já se nedokážu přetvařovat, jen na mé tváři je vidět co jsem zač, jak hnusně jsem se choval během nouzového stavu, kdy se lámal chleba a zocelovaly charaktery, kdy se s rouškou na tváři každý mohl cítit beztrestně, když udával svého bližního, kdy i takovým ničemům jako jsem já, se mohlo zdát, že se chovají správně, když udávají ty, kdož nemají roušky a kdož se nedovoleně shlukují, protože právě takoví zdáli se být největším nebezpečím pro společnost.

Já to přece myslel dobře!“

Ale své svědomí jsem neobměkčil.

„Už navždy zůstaneš práskačem a sviní, už navždy to na tobě bez roušky každý pozná. Modli se, aby přišla druhá vlna, a trvala věčně, abys už nikdy nemusel sundávat roušku ze svého odporného ksichtu!“ odsoudilo mne moje svědomí k doživotnímu opovržení ze strany všech čestných lidí.

Hned po vynesení rozsudku jsem padl na kolena a začal se modlit za příchod druhé vlny, protože co jiného mi zbývá, když byla dnes odhalena moje skutečná tvář?

Ano, modlím se, k tobě, všemohoucí a milosrdný bože, aby přišla druhá, ještě zákeřnější vlna Covid-19 a už nikdy neskončila, trvala věčně, jako tvoje království,  a já si zase mohl nasadit roušku a dojít klidu a pokoje, amen!