Štvanice na Prymulu skončila úspěšně, její strůjci si mohou spokojeně mnout ruce

Kdopak asi dal žumpě z Blesku echo, aby se potloukala večer kolem Vyšehradské kapituly? Prymulova chyba, neměl se zákazem nočního vycházení tak dlouho otálet, teď aby si zase obnovil živnosťák...

            Lidé se teď nebaví o ničem jiném, jsou toho plné sklepy i spižírny, vyrojila se, jak už to bývá, i spousta klepů a fám, říká se dokonce, že tato aféra sahá i do nejvyšších kruhů, ba dokonce, že v tom hraje jistou roli i Hrad a pan prezident!

Nějací lidé, jmenovali, se tuším, Prymula a Faltýnek, ale možná těch lidí bylo víc, se prý sešli v restauraci, která byla zavřená. A to byla dle všeho, podle toho, co je o této události, jejich zásadní, dá se říct obludná chyba, protože prý, jak se proslýchá, nyní lidé restaurace navštěvovat nesmí. A ovšem ani nemohou už jen z toho prostého důvodu, že restaurace jsou, jak se taky proslýchá, nejen zavřené, ale i takřka vymazány z povrchu zemského.

Pokud je to všechno pravda, a v minulosti se přece spousta věcí zdála býti pravdou, aby pak vyšlo najevo, že jsou jen bohapustou lží, pak si musíme položit nyní, ne kvůli nějakému Prymulovi, nebo Faltýnkovi, ale kvůli vlastnímu svědomí zásadní otázku: „Je zavřená restaurace ještě pořád restaurací, nebo jen domem, který zvenku sice v mnohém restauraci připomíná, ale ve skutečnosti restaurací není?“

            Abychom si mohli na tuto otázku zodpovědět, musíme si položit další otázku a to tuto: „Co dělá restauraci restaurací?“

            Restauraci dělá to, že je předně otevřená, že se tam podávají za úplatu nápoje a pokrmy, a taky, že v ní je nějaká, nejlépe kvalifikovaná obsluha.

            Sešli-li se Faltýnek s Prymulou v nějaké restauraci, která byla zavřená, to jest, nemohl do ní přijít kdokoliv z ulice a dát si něco k pití, či k jídlu, pak se s poměrně vysokou pravděpodobností nesešli ve skutečnosti v restauraci, ale jen v domě, který sice jako restaurace vypadá, ale protože byl zavřený, sotva mohl být v tu osudovou chvíli restaurací.

            Byla v této zdánlivé restauraci nějaká obsluha?

            Platili noční hosté za to, co vypili a snědli, dali někomu dýško?

            Pomáhal jim někdo, a to je hodně důležité, do kabátů?

            Nepomáhal-li jim nikdo do kabátu, pak to mohla být sotva restaurace, protože ve skutečné restauraci vždy někdo pomáhá hostům do kabátů.

            Vzhledem k výše uvedeným okolnostem se nedá s určitostí říct, že by se oni lidé, Faltýnek a Prymula sešli v restauraci, a tedy tím něco zásadního a principiálního porušili, jak o tom všichni mluví přes roušky, které jsou teď prý povinné.

            Samozřejmě, že Prymula musí odstoupit, protože neměl v autě roušku, je-li tato skutečně povinná, není-li to jen nějaký informační šum, či co hůře, důsledek nějaké informační interference. O tom není sporu, už to samo, tato jediná nenasazená rouška v těchto těžkých časech, kdy není nic jasného, by klidně stačilo na demisi celé vlády, kdyby na to přišlo. Ale ve věci návštěvy restaurace si nezbývá, než přiznat, že v tomto bodě nelze oněm lidem, onomu Prymulovi, a konec konců ani onomu Faltýnkovi, nejsou-li to ovšem jen fantomy, nic vytknout. Barák jako barák, místnost jako místnost, každá místnost má zpravidla čtyři zdi a strop, ale ne každá místnost je místností restaurační, protože má čtyři zdi a strop.

            A možná to byla opravdu vyšehradská kapitula, kde ti lidé seděli a na čemsi se domlouvali ztišenými hlasy, zívaje u toho, zatímco kolem čenichali hlídací psi demokracie, nebo spíš krvelační vlci, větřící čerstvou krev.

Copak je mezitím takový rozdíl?

Copak není možné, se restaurace a vyšehradská kapitula navzájem neprolínaly, vždyť takových případů existuje přece mnoho, vždyť i náš vesmír je vesmírem paralelním!

Copak i tobě se něco takové mnohokrát nepřihodilo?

Sedíš v místnosti, hledíš do šálku omamně černé kávy a myslíš si proto, že sedíš v restauraci a přitom sedíš v nějaké kapitule, kterou se rozléhá velebný klid a pokoj, rušený, ovšem ne příliš, jen čísi tichou modlitbu ke Kristu, Spasiteli.

Sedíš v nějaké místnosti, tvoje myšlenky se upínají k bohu, a myslíš si proto, že sedíš v kapitule a přitom sedíš v restauraci a to, co máš před sebou, není modlitební kniha, ale účtenka se spoustou čárek na svém hřbetě.

Není na tom samozřejmě, na tomto omylu nic špatného, jen nesmíš být ministr.

Jsi-li ministr, tím hůř pro tebe, osud s tebou právě pekelně zahrál, ale kdoví, možná tě právě tím před peklem zachránil!