Proč dnes nepůjdu o půlnoci ven? Protože nejsem bezohledný hňup

Porušení zákazu vycházení v noci ze Silvestra na Nový rok je podle mého názoru ukázkovou manifestací naprostého hňupství a čecháčkovského buranství

            Dnes je poslední den roku. Jsem stár už pět let, a proto jsem schopen vnímat nedozírný význam tohoto dne.

            „Něco starého se končí a umírá, něco nového se začíná a rodí,“ už vím, co je to dnes za důležitý den.

            Na loňský silvestr se už taky pamatuji, ale nedokázal jsem si tehdy ještě, protože mi byly jen čtyři roky, uvědomit zlomovost tohoto dne, nechápal jsem, proč je nezbytné, aby právě v tento den bylo nebe na chvilku plné hvězd.

            Na ty hvězdy, které se objevují na naši prázdné obloze jen na silvestra, se těším nejvíc. Těším se na ně už od Vánoc, které taky slavíme každý rok, protože sem k nám, do našeho světa přišel bůh a my už tak víme, že nejsme, díkybohu, ve vesmíru sami, jak jsme si dlouho mysleli, protože naše obloha je prázdná a pustá.

            Naši vědci totiž zjistili už před mnoha tisíci lety, že se naše planetární soustava nachází na okraji Velkého prázdna, které je tak velké, že se nám zdá nekonečné a proto na naší obloze nejsou žádné jiné hvězdy, kromě té naší, už hodně staré, protože vznikla v dobách tak dávných, že stáří vesmíru tehdy činilo pouhá tří procenta jeho nynějšího věku.

            Ale na dnes na silvestra, který bude mým prvním doopravdickým silvestrem, bude naše obloha plná hvězd, jako bychom neexistovali na okraji Velkého prázdna, ale byli centrem celého vesmíru, jeho skutečným ústředím.

            Já vím, ve skutečnosti to nebudou hvězdy, ale jen silvestrovské ohňostroje, ale to mi nevadí. Vždyť jsem na druhou stranu pořád ještě dítě, a tak si můžu představovat, že ty rachejtle, co svítí a září na obloze, jsou skutečné hvězdy.

            „Řekni, co tam vidíš?“ zeptají se mě táta s tátou, až odpálí zábavní pyrotechniku, aby mi udělali radost, jako všichni rodiče svým dětem.

            Já přimhouřím oči a řeknu: „Vidím galaxii. Vypadá jako rozlité mléko, co teče tátovi z prsů. Ta galaxie je od nás vzdálená 13,4 miliardy let. A uprostřed té galaxie je hvězda jako naše, jen o něco menší a o dost mladší a kolem té hvězdy obíhají exoplanety, ale ne jen pět jako kolem naší hvězdy, ale deset, jenže ty dvě nejvzdálenější jsou tak vzdálené, že jejich existence je jen hypotetická.

            A na třetí exoplanetě, ale ne zelené jako je naše planeta, ale modré, existuje stejně jako u nás, inteligentní forma života a tato inteligentní forma života, stejně jako my, oslavuje dnes taky konec roku, takže i jejich obloha je plná hvězd, které tato inteligentní forma života pozoruje taky z domu, protože nemůže ven stejně jako my.

            To vidím, tati a tati.“

            A tátové se rozesmějí: „Hleďme ho, kujóna! Vidí všechno do nejmenších detailů, i to, že tamti nemůžou na Silvestra ven jako my!“

            A já se tátů zeptám: „A proč vlastně nemůžeme na silvestra ven? Vždyť je tam venku dnes jen pět tisíc Kelvinů.“

            „Na silvestra se nemůže chodit ven, protože si to nepřeje bůh. A kdybychom ztratili boha, tak bychom ztratili všechno, přišli bychom o veškerý smysl existence. Jen naprostý hňup by šel dnes ven,“ řeknou tátové a odpálí z balkónu našeho chytrého mrakodrapu další salvu rachejtlí a já na obloze uvidím zase galaxii, ale ta už nevypadá jako rozlité mléko, ale jako postavy nějakých duchů, kteří na pár sekund vylezli ze svých hvězdných hrobů, aby mi udělali radost, protože je mi už pět roků a chápu už skoro úplně všechno.