Představte si útulnou trollí farmu někde ve středu Evropy. Pohodlná zasedačka, kožená křesla, dva dobře situovaní krmiči trollů. Ten lépe situovaný v otrhaných džínách a triku, jeho podřízený ve světlých kalhotách a košili.
„Já se picnu. Zase češtinářka! Ta nás ale zásobuje! Já už na to fakt nemám nervy, náladu ani chuť!“ naříká ten v otrhaných džínách a triku.
„Do kdy to má bejt jako hotový?“ ptá se svého nadřízeného ten ve světlých kalhotách a košili.
„Ty vole, už hodinu to mělo bejt venku. Mně se ti do toho vůbec nechce, zase se patlat v tom jejím hnusu. Ale když to nenapíšeme, tak nás vyrazí a co pak budeme dělat?
Já už si tady na tu pohodlnou zasedačku docela zvykl, nerad bych odtud odcházel. Co bych dělal? Topil v kotelně, když jsou všechny kotelny automatické a na plyn, nebo seděl někde na veřejným hajzlu a vybíral umolousaný drobáky od strašpytlů, co se bojej vychcat, nebo vysrat venku na ulici?
Pěkně děkuju,“ naříkal ten v otrhaných džínách a triku a pak se podíval na svého podřízeného, „hele, nechceš si ji vzít?
Já vím, máš toho hodně. Ale já už na tu ženskou, na ty její sebelítostivý pindy, fakt nemám žaludek. Píchnu ti pak na revanš s panem učitelem.“
Ten ve světlých kalhotách a košili přikývl: „Tak jo, češtinářku udělám já, když si vezmeš pana učitele. Hele, ať se nezdržujeme budu ti to rovnou diktovat. Seš připravenej?“
„Moment, ještě dopiju magorák a můžem začít,“ řekl ten v džínách a v otrhaném triku, rychle dopil magorák v květovaném otlučeném hrnku bez ucha, založil papír do psacího stroje a řekl, „tak můžem.“
„Hele, začátek bude stejnej jako vždy, nemá smysl vymýšlet něco jinýho,“ řekl ten ve světlých kalhotách a košili, načež pokračoval jednotvárným hlasem prostým jakékoliv intonace, „články paní Valíkové většinou nečtu a tak jsem si i tentokrát s těžko skrývaným vzrušením otevřel její další článek, jehož název byl i tentokrát tradičním hysterickým výlevem ,Kdo dnes hájí Nohavicu, nesmí učit naše děti?ʼ
Přečetl jsem první odstavec, přečetl jsem druhý odstavec, a pak, jako by mě praštil makovou palicí rovnou do hlavy.
,To je ale chucpe!ʼ zvolal jsem zhnuseně, když paní češtinářka ve svém článku přirovnala Jaromíra Nohavicu k Ivanu M. Jirousovi!
O mrtvých jen dobře, ale tohle je už hodně přes čáru, dávat Jaromíra Nohavicu na roveň Ivanu M. Jirousovi, který si odseděl osm roků v kriminále, zatímco Nohavica ve stejnou dobu donášel StB a koncertoval na tak profláknutém místě, jako byl Palác kultury, o čemž se právě Plastikům ani nezdálo, protože by v takovém hnusu chtěli sotva hrát.
Ano, přirovnávat Jaromíra Nohavicu, kterého nikdo nezavírá, kterému nikdo nebere jeho milované nemovitosti, k Ivanu M. Jirousovi, to už je opravdu ohavnost toho nejhrubšího zrna, které se ovšem paní češtinářka nijak neštítí.
Paní češtinářka to opravdu myslí vážně, ostatně paní češtinářka ráda přehání, sama se stylizuje do role mučednice, která je pronásledována, dle jejího mínění, stejně tak, jako její idol Jaromír Nohavica, jenž se už dopracoval, co se týče produkce pateticky hysterických a plačtivých kýčů na úroveň Jana Nedvěda, přičemž paní češtinářka neváhá přitom kydat špínu na Martina Jirouse, který by první nazval Jaromíra Nohavicu ruským švábem.
Ale paní češtinářka už to má tak holt ve své hlavě nastavené.
Kdo se byť jen slůvkem kriticky zmíní o našem největším básníkovi, kdo neklečí před ním na revmatických kolenou a neolizuje jeho boty, ten pronásleduje nejen Jarka Nohavicu, ale ten pronásleduje i paní češtinářku!
Něco jiného než adorace našeho barda je nejen zakázáno, ale je okamžitě i potrestáno hysterickým výpadem, jak jsou bard i češtinářka pronásledování proto, že mají rádi Puškina.
Jako by paní češtinářka, jak to dokazuje ve svém dalším článku, neuměla už nic jiného, než jen naříkat nad tím jak je, jako správná mučednice, pronásledována pro svoji lásku k Jaromírovi Nohavicovi.
Základem tohoto pronásledování, hlavního osou tohoto jejího mučednictví, ovšemže vycucaného z prstu, je to, že ji údajně kdosi kdesi řekl, že je ruský šváb a že nesmí učit děti, protože hájí Nohavicu, a toto nařčení, v očích paní češtinářky nabývající rozměrů udání tajné policii, se na ni rozmázlo jako blátivá koule.
Kdo a kde ji tak označil?
Někdo v nějaké diskuzi na nějaké sociální síti?
To paní češtinářka samozřejmě neuvádí.
Paní češtinářka však z toho, pokud ji tak někdo skutečně označil, dělá ovšem dalekosáhlé závěry.
,Jsem pronásledovaná, jsem mučednice a basta!ʼ je přesvědčena češtinářka, jako by jí někdo skutečně psal na dům rudou barvou, že je ruský šváb, jako by ji skutečně někdo rozbíjel okna, proto, že poslouchá Nohavicu, jako by byla skutečnou mučednicí, jako by Nohavicu skutečně zakazovali (ano, na jaře mu zrušili dva koncerty), jako by zavírali ji samotnou.
Z jednoho jediného výroku, snad vyřčeného kdesi na sociální síti, dokáže paní češtinářka vyrobit obrovskou mašinérii, jejíž jediným cílem je jednak umlčet Jaromíra Nohavicu, a jednak udělat z naší paní češtinářky, která si každou noc, jak sama píše, balí kufry ze strachu, že se začala třetí světová válka, mučednici.
Prdlajs, mučednice!
Paní češtinářka jen přespříliš uvízla v tenatech sociálních sítí, které fungují právě za tímto účelem, zasévat mezi lidmi strach a vzájemnou nenávist, v čemž je ovšem paní češtinářka sama vskutku přebornice.
To, z čeho obviňuje ostatní, totiž, že ji pronásledují a ubližují kvůli Nohavicovi, se dopouští velmi ráda i ona sama.
Copak člověk nemůže říct, co si myslí o Nohavicovi?
Nemůže, protože paní učitelka jako bdělý cenzor, jako sám Velký Bratr, všechny názory, které nesouzní s jejími, patřičně odsoudí, prohlásí za útok na sebe samu.
Kde jsem to jen viděl, co mi to jen připomíná?
Ano, připomíná mi to silně Raskolnikovo blouznění ve trestaneckém táboře na břehu jakési sibiřské řeky, což jistě paní češtinářce, jako znalkyni Dostojevského, nemusím připomínat.
Takový nebohý Trčálek by o praktikách paní učitelky mohl vyprávět!
Pro paní češtinářku je totiž Trčálek čert, který posunuje výklad evangelia, protože evangelium nejde vykládat jinak, než jak je chápe a vykládá paní češtinářka a proto musí být nutně Trčálek čert, jelikož paní češtinářka je hluboce věřící katolička, která se ovšem bojí třetí světové války, rozuměj apokalypsy popsané v Janově zjevení jako čert kříže, a proto musí mít jedině ona pravdu.
Ve své ublíženosti došla paní češtinářka dokonce tak daleko, že považuje Trčálka za tým profesionálů, jejichž úkolem je zabránit tomu, aby se prodávala jakási kniha paní češtinářky.
Jo, není to s paní češtinářkou snadné...
A přitom by si člověk jistě se zájmem poslechl písničku oo Jarka Nohavici, v níž by se největší básník svým osobitým a nezaměnitelným způsobem vyrovnal s tím, že přijal cenu, která se dává za šíření přátelství mezi národy, který si lečí své komplexy, ať už typicky ruské či čistě osobní, tím, že napadne Ukrajinu, od psychopata, který posílá na smrt především ruské vojáky...
Ano, taková píseň by byla jistě zajímavá, byl by to také protessong svého druhu a mohla by klidně začínat veršem o tom, že je třeba stát na správném místě, že tím se všechno začíná...
Ale abychom paní češtinářku jen nehaněli.
Jsou věci, kdy je i paní češtinářce, naší mučednici, svaté Veronice, která svým šátkem otírá krev z čela Jaromíra Nohavici, nutné dát za pravdu.
Píše-li paní češtinářka, že by se měla hledat teplé místo na veřejných toaletách, musíme s ní souhlasit, to je místo, kde by byla skutečně jako doma, protože není malých rolí toaletního papíru, když to člověka zničehonic chytí a on se modlí, aby včas doběhl!“
„Jo, to by šlo! To je dobrý. Máme to v kabeli! Hned to hodíme na blog a necháme otevřenou diskuzi, ať se češtinářka vyřádí, bylo by fakt dobrý, kdyby jí tam někdo nazval ruským švábem,“ mnul si ruce ten v roztrhaném tričku.
„To je to nejmenší, to se dá lehko zařídit,“ usmál se ten ve světlých kalhotech a světlé košili.
„To je fakt, to je to nejmenší, aby někdo řekl, že je paní češtinářka ruský šváb a pak už to půjde samo, hysterický záchvat atd., atd.,“ usmál se ten v otrhaných džínách a tričku, načež se rozvalil v koženém křesle, tuhle práci prostě miloval.
