Hospodin vypadal zachmuřeně. Hodně zachmuřeně. Hned jsem pochopil, která bije.
„Třetí intifáda?“ zeptal jsem.
Hospodin přikývl.
„Nu, nebudu ti to rozmlouvat, jsi Bůh, sám víš, co máš dělat. Miluješ sice lidi, ale někdy se prostě jinak nedá. Je to Tvá vůle, jak v nebi, tak na zemi,“ poznamenal jsem a dodal, „taky to nemáš lehké.
Bude to zase masakr?“
Hospodin přikývl.
„Ano, jinak to ani nejde. Musí to tak být. Byla první intifáda, byla druhá intifáda, bude i třetí intifáda. Palestinský pronárod napadne Stát Izrael, domovinu Tvého národa.
Je to proto, aby se naplnila všechna proroctví?
Chápu to dobře?“
Hospodin přikývl.
„Nu, ovšem, starozákonní proroctví se musí naplnit. Kdyby se nenaplnila, bylo by všechno jinak, ty bys nebyl Bůh, ale kdoví co. Ale když se všechna proroctví naplní, nebude nejmenších pochyb o tom, že jsi Bůh.
Přijde po třetí intifádě konečně Mesiáš?“ otázal jsem se Hospodina.
Hospodin přikývl.
„Chvála bohu, však už bylo na čase, aby konečně přišel a vybudoval se nový chrám hezky od základů! Ale stejně jsi hlava, to se musí nechat, Bože!
Daruješ dar života miliónům Palestinců, aby mohla být třetí intifáda a po ní mohl přijít Mesiáš. Tvoje všemohoucnost je ohromující. Palestinci budou zabíjet a vraždit Židy, aby se naplnila proroctví a proroctví se musí naplnit, aby mohl přijít Mesiáš.
Všechno do sebe přesně zapadá!
Musí být Palestinci, musí být zavraždění Židé a pak bude i Mesiáš!
A miliardám obyvatel Afriky taky věnuješ dar života, aby mohli zaplavit křesťanskou Evropu.
A když ji zaplaví, přijde další Mesiáš.
Hrome, to je plán!
Kam na to chodíš, Bože?
Už jen to, že Palestinci mají přístup k nožům, kterými napadají Židy!
A taky, že mají rakety, kterými ostřelují zemi zaslíbenou!
Ale máš pravdu, máš pravdu jako vždy, Mesiáš nemůže přijít jen tak. To by si toho lidi pramálo vážili. Napřed se musí vzájemně vraždit, napřed je musíš vrhnout proti v sobě v krvavé řeži poslední bitvy, a pak teprve může přijít Mesiáš!
Spravedlivý musí ztroskotat, aby splnil svůj úkol, neboť jen tak lze prokázat věrnost Bohu, to jest, Tobě, Hospodine!
Vůbec se ti nedivím, že chceš konečně do toho praštit.
K čemu je ti množství obětních hodů, řekni sám?
Už ses docela přesytil zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemáš zájem o krev býčků, beránků a kozlů!
Že se ti vůbec chodí všichni ti věřící ukazovat!
Kdo po nich chce, aby šlapali tvá nádvoří?
Já jim to říkám, pořád: ,Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je Hospodinu ohavností, i novoluní, sabatní dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění už nemůže vystát.
Z duše nenávidí vaše novoluní a slavnosti, všechny ty vaše vánoce a velikonoce jsou mu jen na obtíž.
Hospodin je vyčerpán, když musí tyto ohavnosti snášet!
Když rozprostíráte své dlaně, tak si před vámi zakrývá oči.
Ať se modlíte sebevíc, Hospodin vás neslyší, protože vaše ruce jsou celé od krve!ʼ
To lidem říkám, ale oni si myslí, že je urážím, že urážím všechno, co je jim svaté!
Takže třetí intifáda, Hospodine?
Aby byl Sion opět vyvolen, protože spása nemůže přijít od nikoho jiného než od tebe Hospodine!“
Hospodin opět přikývl.
Málo platné, člověka to přece jen krapet znejistí, když mu Hospodin na všechno přikyvuje, svádí ho to k pýše.
Hrom do toho, čím víc je člověk zbožný, tím víc je pro svou víru jednou nohou v pekle!
