Můj krok byl pevný a odhodlaný. Do volební místnosti jsem to měl přesně 3511 kroků. A každý z těch kroků se nelišil od ostatních, byl stejně tak odhodlaný a pevný, jako jeho souputníci na této cestě, protože moje pouť do volební místnosti byla poutí na horu Sinaj. I já jsem měl být po jejím vykonání nenáviděn, jako Židé byli nenáviděni celým světem, když si je Bůh vyvolil a daroval jim, jako jedinému národu v celém kosmu, své Slovo.
Kráčel jsem vstříc nenávisti. Ale moje pouť byla radostná, stejně tak radostná, jako byla i pouť Ježíšova na Golgotu, neboť Ježíš, překypující láskou k lidem, nemohl se ve svém nitru neradovat, že okamžik, kdy se obětuje za nás hříšné, se již definitivně přiblížil.
Šel jsem pevně a odhodlaně tak, že si mne lidé museli hned hned všimnout, že hned museli uhodnout, který volební lístek mám ukryt ve svém příručním zavazadle spolu s občanským průkazem a průkazem voličským (neboť mé skutečné trvalé bydliště bylo v tu chvíli vzdálené stovky kilometrů).
A taky uhodli, protože, spatřivší mně, trousili nenávistné poznámky: „Hele, vzdělaný blb, který to jde hodit tomu pologramotnému blbovi. Já bych to těmto vzdělaným lidem, kteří mu to jdou hodit, vytetoval na čelo, ať hned každý vidí, co jsou to za šmejdi.“
Ale já se na ně usmíval, vlídně a přívětivě, a čím přívětivější a vlídnější byl můj úsměv, tím více mně ti lidé nenáviděli, protože jim můj úsměv, jeho vlídnost a přívětivost, zatímco oni mě častovali svou nenávistí, jasně říkal: „Chcete my vytetovat na čelo, koho jsem volil, aby každý věděl, s jakým šmejdem má tu čest jen proto, že jsem vzdělaný člověk?
Jen si vytetujte!
Vytetujte si, protože já vám nečastuji nenávistnými slovy o olivrejovaných kašparech se zlatými hvězdičkami na ramenou a zeleným mozečkem v dutině mezi ušima, kteří se mohou zranit jen, že si poškodí hlasivky při řvaní povelů na vojíny základní služby a pro povýšení a odměny podrazí i své kamarády!
Jen si vytetujte na mé čelo, co chcete!
Tetovat někoho nálepkami, jen proto, že volí dobro, svědčí o jediném, že ten, kdo tak činí, se může vzít za ruce s (ne)herečkou Holubovou a jít zimní krajinou stále vpřed ke světlým zítřkům!“
Mnohé z těch lidí můj vlídný a pokorný úsměv rozzuřil tak, že mne začali tlouct svými pěstmi. Ale já pod jejich ranami neklesl, šel jsem dál, neboť volební lístek, který jsem měl u sebe, byl další, v pořadí už třetí smlouvou, mezi lidmi a Hospodinem.
A tak jsem spatřil asi ve vzdálenosti sta kroků českou vlajkou, která ohlašovala, že volební místnost je nablízku. A ti, co mne dosud pronásledovali, častovali sprostými urážkami a ranami, zkameněli hrůzou, neboť pochopili, že mne nic nezastaví, že to jsou oni, kdo prohráli, protože jejich programem je toliko nenávist, nikoliv láska, pochopili, že můj vlídný a přívětivý úsměv mi nikdy nezmizí z tváře, ať mě haní, a bijí sebevíce.
„Panebože, ten blb mu to tam opravdu hodí, jsme ztracení!“ zavyla jakási žena, jižanského vzhledu, v pestré sukni, již celá zelená od nenávisti.
Jenže Bůh, kterého se dovolávala, byl se mnou. To On mne vyslal, abych s ním uzavřel novou smlouvu a proto, kteří se chtěli postavit této Boží vůli, skončí zatraceni stejně tak, jako kdysi zatracený skončil Satan, který se chtěl vyvýšit nad Boha.
Prošel jsem tou zkamenělou galerií lidské nenávisti, jež proměnila její exponáty z lidí v bezduché přízraky lapající sotva po dechu a došel ke vchodu do volební místnosti, nad kterou vlála česká vlajka, tatáž vlajka, kterou jsem před malou chvíli spatřil ze vzdálenosti sta kroků.
Ale ještě než jsem vstoupil do volebním místnosti, poklonil jsem se Hospodinovi a připomenul si Zachariáše 13,1-7: „V onen den vytryskne domu Davidovu a obyvatelům Jeruzaléma pramen k omytí hříchu a nečistot.
V onen den, praví Hospodin zástupů, odstraním ze země jména model, takže si na ně už nikdo nevzpomene; odstraním ze země také proroky a ducha nečistoty. A kdyby pak ještě někdo prorokoval, řekne mu jeho otec i matka, jeho vlastní rodiče: ,Teď zemřeš, protože jsi v Hospodinově jménu lhal!ʼ A vlastní rodiče, jeho otec s matkou, ho probodnou, protože prorokoval.
V onen den se proroci budou stydět každý za své prorocké vidění. Aby druhé oklamali, přestanou nosit pláště z kožešiny.
,Nejsem prorok,ʼ řekne takový, ,jsem rolník. Od mládí obdělávám zemi jako nevolník.ʼ
A když se někdo zeptá: ,A co ty jizvy, co máš na hrudi?ʼ odpoví: ,To mě zbili doma ti, kdo mě milují!ʼ
Vzhůru, meči, na mého pastýře,
na mého blízkého přítele!
praví Hospodin zástupů.
Bij pastýře, ať se stádo rozprchne!
Obrátím svou ruku na ty maličké!“
To učiniv, vstoupil jsem do volební místnosti a pak už šlo všechno ráz naráz. Než se kdo nadál, stál jsem za plentou a vložil tam do obálky onen drahocenný lístek, který mi dal do ruky sám Hospodin. A než se kdo nadál, stál jsem u volební urny a hodil do ní volební lístek.
Nová smlouva mezi Bohem a lidmi byla tímto uzavřena!
Vykonav to, co po mně Bůh žádal, pravil jsem nad volební urnou: „Radujme se, Bůh právě uzavřel s lidmi novou smlouvu o zachraňující dílo Andreje Babiše!
Už se nikdo nebude stydět za hospodské, kteří nabízejí půllitru, kteří nabízejí půllitr piva za důkaz, že člověk nevolil Babiše.
Už se nikdo nebude za za organizátory výzev, aby děti schovaly svým rodičům a prarodičům po dobu voleb občanky a tak jim znemožnily volit.
Už se nikdo nebude stydět zaa výzvu jedné herečky na demonstraci Milionu chvilek, která požadovala, aby voliči dostali nebo nedostali volební průkaz na základě pohovoru v komisi, která by zjištovala, zda mají ty správné názory!
Už se nikdo nebude stydět za Babiše, kterého nám seslal Hospodin!“
To řka, vyšel jsem ven z volební místnosti.
A venku již nebylo žádných nadřazených žvástů pražských nadsamců, nebylo už žádné pražské kavárny, nebylo už žádných lepšolidí, nebylo už žádného fialového hnusu, nebylo už žádné propagandy, nebylo už žádné Čapuše, nebylo už žádných marketingově zmanipulovaných voleb, nebylo žádné mobilizace a bojového nasazení kdesi ve východní Haliči.
Byl už jen mír, byl den první, byl Babiš.
