Své středoškolské vzdělání jsem získal na PORGu. Dle všeho to není špatná škola, ba právě naopak, říká se, že patří k těm nejlepším školám u nás vůbec. Nejspíše je to skutečně pravda, pokud mám ovšem mluvit čistě za sebe, z těch všech vědomostí, co jsem si tam osvojil, nezůstalo mi hlavě skoro nic.
Jediné, na co si z PORGu pamatuji, je Krebsův cyklus, a pak už jen hodiny tělocviku, jakkoliv ty samy o sobě souvisejí se vzdělávacím procesem jako takovým jen velmi okrajově, stejně tak i s jeho výsledky, rovněž jako takovými. Proč mi zůstal v hlavě jen Krebsův cyklus, netuším, avšak důvod toho, proč si pamatuji hodiny tělocviku, je mi dobře znám.
Tělocvikář byl totiž náruživý kuřák a právě tato jeho vášeň způsobila to, že jsme měli takřka všechny hodiny tělesné výchovy venku, protože jen tak mohl tělocvikář do sebe náruživě vdechovat modravý vonný dým ze svých milovaných viržinek.
A právě pro tyto viržinka si nás takřka každou hodinu tělesné výchovy posílal.
„Chlapci,“ řekl nám kamarádským tónem, když jsme byli na začátku hodiny nastoupeni ve vzorném dvojřadu, „jeden z vás mi teď skočí k panu řediteli pro viržinka. Sami si určete, kdo to bude, neboť smyslem vašeho vzdělávání je především to, abyste se dokázali prosadit i praktickém životě.“
Po těchto slovech se vždy strhla strašlivá mela, když jsme mezi sebou navzájem bojovali o to, kdo zajde učiteli tělesné výchovy pro jeho viržinka. V tomto boji bylo nutnou použít veškerou svou lstivost a odvahu, takže se nejednou přihodilo, že jsem to byl právě já, kdo mohl jít do ředitelny pro viržinka.
To je zřejmě ten hlavní důvod, proč si to tak dobře pamatuji, protože jsem mnohokráte přelstil své spolužáky a vydobyl si privilegium, o které jsme se rvali jako psyi A jedna taková návštěva ředitelny se mi vybavuje obzvláště jasně z důvodu, který vám ihned vyjevím.
To jsem zase jednou všechny ostatní přelstil a šel panu učiteli pro jeho milovaná viržinka, bylo to v tercii a já už mutoval. Vešel jsem do budovy školy, zatímco spolužáci museli mrznout venku, bylo to v únoru zrovna jako teď.
Ve škole mě ovanulo příjemné teplo, to není jako teď, kdy musejí děti ve školách nosit dva svetry, aby si nepřinesly domů kromě jedniček ze sexuální výchovy i hodně ošklivou rýmu. Zamířil jsem si to rovnou do ředitelny a bez klepání otevřel její dveře.
„Co si přejete, mladý muži?“ oslovil mě pan ředitel, který seděl za pultem, na němž byly vystaveny všelijaké, zhusta odborné pedagogické tiskoviny, jejichž vůně se mísila s vůní tabákových výrobků v ono nezaměnitelné aroma, které vdechnete náruživě do chřípí v každé trafice, jakmile do ní vejdete, „chcete si koupit Učitelské noviny? Dnes přišly, jsou tam ode mne velmi zajímavé články.“
Zavrtěl jsem hlavou na znamení nesouhlasu a řekl jako vždy: „Dejte mi jedny viržinka. Pro pana učitele. Máme právě tělocvik.“
Ale pan ředitel, jehož ředitelna byla zároveň i trafikou, a tedy i on byl zároveň trafikantem, jen smutně pokrčil rameny: „Viržinka, bohužel, nejsou. Minulou hodinu je všechna vykoupili kvintáni.“
Odpověď pana ředitele mne pochopitelně neuspokojila. Věděl jsem, jak pan učitel tělesné výchovy miluje viržinka a vnímal bych to jako osobní selhání, kdybych mu kuřivo, pro které mne poslal, nepřinesl.
„A nevíte, pane řediteli, jestli bych ta viržinka nemohl sehnat jinde?“ zeptal jsem se.
Pan ředitel mi ochotně poradil: „Pokud vím, jedna trafika je ještě na Hradě u tatínka. Střídají se v ní Hájek s Jaklem, berou za to přes sto tisíc měsíčně. Ale který z nich tam teď bude sedět, to nevím.“
„Děkuji! Už tam běžím!“ stačil jsem ještě křiknout a rozběhl jsem bez váhání na Hrad.
Trafiku na Hradě jsem hned našel. Avšak jaké bylo mé překvapení, když jsem do ní vešel a našel v ní opici!
Skutečnou a nefalšovanou opici, která seděla za pultem tak, jako ve své trafice u nás na PORGu seděl za pultem pan ředitel.
A ještě větší překvapení bylo, když ta opice promluvila!
„Račte si přát, vašnosto?“ zeptala se mne.
Netrpěl jsem však žádnými předsudky a tak jsem řekl: „Jedna viržinka, prosím!“
Opice se svou dlouhou a chlupatou rukou natáhla pro viržinka, která ležela na té nejhornější polici.
„Jedna viržinka. Ještě si ráčej něco přát, vašnosto?“ otázala se opice.
„Děkuji to je všechno,“ opáčil.
„Dvě stovečky, prosím, vašnosto,“ pronesla ta hradní opice.
„To je v pořádku,“ podal jsem opici pětistovku (učiteli tělesné výchovy jsme kupovali viržinka ze svého, přičemž se učitel tělesné výchovy zachoval jako čestný člověk a nikdy nám nedal lepší známku z tělocviku než dvojku).
Opice shrábla pětistovku svoji kosmatou prackou a já pelášil zpátky do školy. A přiběhl jsem tam právě včas, protože dokonce hodiny tělesné výchovy zbývalo už je patnáct minut, což bylo právě tolik času, které pan učitel tělesné výchovy potřeboval na vykouření jednoho viržinka.
No, a na Krebsův cyklus se tentokrát nedostalo a přitom je to poměrně důležitá věc, a ne snad jen proto, že nic jiného mi z PORGu už v hlavě neutkvělo...
