Jak jsem nešel odhodlaně bojovat do války za generála Pavla a NATO

Když někoho zastihne SMS zpráva o právě probíhající mobilizaci v čajovně, je to důvod k nespoutané radosti...

Seděl jsem se svými přáteli v čajovně u sklenice dobrého čaje, na který jsem je osobně pozval. Byli to všichni dobří muži, pevní a stateční. Byli to přesní takoví muži, kteří tvoří národ, protože každý národ tvoří především jeho armáda, protože každý národ je právě tak silný, jak silná je jeho armáda, a armádu tvoří právě takoví pevní a stateční muži, kteří se mnou nyní seděli u stolu.

Rozprávěli jsme mezi sebou o jediném, o tom, o čem musí v nynější mezinárodní situaci rozprávět všichni pevní a stateční muži, protože pro ně nemůže existovat jiné, aktuálnější téma, rozprávěli jsme o mobilizaci.

„Snad už na nás brzy dojde řada a budeme mobilizováni. Jsme přece v nejlepším věku, je nám padesát a prodělali jsme tvrdý výcvik v Československé lidové armádě. Byli-li jsme tehdy připraveni padnout za vlast v prvosledových jednotkách z mladické nerozvážnosti, když nám nebylo ještě ani dvacet, tak nyní nám velí padnout za vlast nejen naše čest, ale i selský rozum, protože každý zemský ráj, jenž není pravidelně zavlažován krví bojovníků, se promění v suchou a nehostinnou poušť,“ pronesl jeden z mých přátel, povoláním učitel.

„Je to vůči nám nespravedlivé, že jsou před námi mobilizovány nejprve mladší ročníky!

Co mohou mladí lidé vědět o životě?

A přece jdou bojovat a umírat před námi, dřív než my, jako bychom my snad byli prašiví psi, už ničeho neschopní důchodci.

Nás měli mobilizovat jako první! Nás, kteří už víme, co je život, nás kteří stojíme na vrcholu svých duševních sil!“ prohodil smutně další z mých přátel, jenž cítil jako nesmírnou křivdu to, že nebyl mobilizován mezi prvními, že před ním odešli do války ti, kteří byli mladší a mnohem nezkušenější než on, než my všichni z naší generace.

Snažil jsem se své přátelé uklidnit a tak jsem řekl: „Co vím, je situace na bojištích hodně zlá. Nepřítel naše vojsko masakruje soustředěnou dělostřeleckou palbou i nepřetržitými útoky nekonečných lidských vln, naše ztráty jsou už tak velké, že je nelze nijak utajit. Říká se, že každý den této války přicházíme o celý jeden ročník odvedenců.“

„Kéž by to byla pravda!“ zvolal třetí z mých přátel a nadšeně dodal, „protože kdyby to byla pravda, znamenalo by to, že brzy budeme mobilizováni i my!

Předevčírem mobilizovali mého švagra. Byl jen o dva roky mladší než my a dnes nám přišlo oznámení, že padl. Bylo mu rovných osmačtyřicet a nikdy se neoženil a nikdy nevstoupil do KSČ, protože měl v listopadu 89 teprve patnáct!“

„Ano, již brzy musí mobilizovat i nás,“ usmál jsem se a dodal, „a na to se teď napijeme, kamarádi! Na naši smrt!“

„Na naši smrt!“ pozvedli jsme všichni sklenice s čajem, přiložili je k ústům a dlouze se z nich napili.

A sotva jsme položili sklenice na stůl, pípl jednomu z mých přátel, tomu, který byl učitelem, mobil.

Všichni jsme na něj upřeli svůj pohled, když bral třesoucí se rukou mobil, aby si přečetl zprávu, která mu právě přišla.

Naše napjaté čekání netrvalo dlouho, protože obličej učitele se celý rozzářil.

„Dostal jsem povolávací rozkaz! Tady! Přečtěte si to!“ ukazoval nám svůj mobil.

„Tady generál Pavel. Jste mobilizován. Dostavte se neprodleně na nejbližší pobočku Armády České republiky, kde vám bude přidělen identifikační štítek, abychom mohli identifikovat vaši mrtvolu, až padnete,“ četli jsme a hned i panu učiteli gratulovali k jeho mobilizaci.

„Tak vidíš, že ses dočkal. Však my ještě všem ukážeme, že jsme nic nezapomněli z toho, co jsme naučili na vojně!“ třásl jsem učitelovi jeho rukou.

Ale učitel už neměl stání. Chvatně dopil čaj a bral se ven z čajovny na nejbližší pobočku Armády České republiky pro svůj identifikační štítek.

A sotva se za ním zavřel dveře, pípl mobil druhému z mých přátel. A i jemu se radostí rozzářila tvář, i on chvatně dopil svůj čaj a rozběhl se na nejbližší pobočku Armády České republiky pro identifikační štítek.

„Tak už jsme zůstali sami dva,“ pronesl smutně poslední z mých přátel, a smutně dodal, „mám ploché nohy, a v noci velmi hlasitě chrápu, bojím se, že mě nepovolají, abych svým chrápáním v noci neprozradil nepříteli naše pozice.“

A sotva to dořekl, zapípal mu mobil a i jeho tvář rozzářila nevýslovnou radostí, stal se zázrak a i on se mohl rozběhnout pro identifikační štítek, ani si už nestihl dopít svůj čaj.

„Ještě jeden čaj, prosím,“ obrátil jsem se na servírku Radku, která dnes v této týlové čajovně sloužila.

„Vy tam nepůjdete? Do války? Je přece teď na řadě váš ročník,“ zeptala se mne servírka Radka, když přede mne položila sklenici čaji.

„Ne, nepůjdu tam. Nemůžu být mobilizovaný, protože nemám mobil,“ odpověděl jsem a vypil celou sklenici čaje naráz, jako by to nebyla třídecová sklenice čaje, ale silného dominikánského rumu.