Byl jsem první, kdo mluvil s docentem Ševčíkem po jeho odvolání z funkce děkana jedné z fakult VŠE, jejíž neobolševické vedení se tak zpronevěřilo veškerým myslitelným akademickým svobodám, a bylo to ono, ne nebohý docent Ševčík, kdo pošpinil čest kdysi tohoto taky prestižního vysokého učení, které dalo světu geniálního ekonoma a Otce českého kapitalismu Václava Klause.
Byl jsem první, kdo mluvil s docentem Ševčíkem po jeho odvolání z funkce děkana a mohu potvrdit, že docent Ševčík byl mysli naprosto veselé, že se ho nijak nepodařilo zdeptat, mohu potvrdit, že mi nápadně připomínal Jana Husa v předvečer svátku Upálení Mistra Jana Husa.
„V komunismu jsem se narodil, v komunismu umřu. Už zase se vyhazují bývalí komunisté z práce, stejně jako za normalizace,“ bral doc. Ševčík sportovně své odvolání z funkce děkana.
„Ne, to není jak za normalizace,“ zavrtěl jsem hlavou a dodal, „Připomíná mi to padesátá léta minulého století a tehdejší svazáky, co žádali nejvyšší tresty pro ty, kdo byl mimo jejich partu. Dnes vás odvolali, zítra vás popraví, nebo aspoň pošlou do uranových dolů.
Pěstoval jste si na prsou pěkné zmije!
Ti studenti, pro které byste jako děkan udělal první poslední a kteří teď ve zprávách papouškují trapné odsudky, jsou smutnou ukázkou poklesu úrovně našeho školství, jež jste se svou obětavou prací na postu děkana snažil pozdvihnout.
Tito studenti jsou hodni odsouzení, vyhození ze školy, a nikoliv vy!
O postoji rektora je škoda mluvit, jde mu jen o koryto.
Vysoké školy bývaly ostrovem svobodného myšlení a sdružovali se tam hrdí a chytří lidé. Zdá se, že ty slavné doby jsou pryč. Máme-li akademickou čest, měli bychom se vás, svého člena hrdě zastat, potvrdit vám, že s tou demonstrancí jste neměl nic společného, protože souhlasíte s tím, aby na Národním muzeu visela ukrajinská vlajka.
A když to neuděláme, když vás zbavíme funkce děkana, budemee v očích lidí, jako jen ubozí sluhové mocných, kteří nemají důstojnost a ani čest.
Zjišťoval si někdo z těch, kteří vás dnes popravili, co jste u Národního muzea ve skutečnosti dělal?
Chtěl jste řešit nepřiměřený postup policie, který jste předtím viděl. Police masakrovala nevinné lidi, kteří stejně, jako vy, šli jen náhodou kolem.
Chtěl jste osobně mluvit s velitelem zásahu, nechtěl jste nic jiného.
Zachoval jste se v dané situaci jako správný a racionálně uvažující chlap a pokud vás chce za toto někdo kritizovat, pak je to podle mne ukázkou morální bídy!
Už jen to, že jste se musel prodrat davem k těm policistům, abyste je mohl požádat, aby se zdrželi veškerého násilí vůči pokojně postávajícím lidem, je hodno obdivu.
Pro mě jste mravní vzor!
Chci být jako vy, pane docente!
Statečný a čestný člověk.
Dnes vás vyhodili z práce, ale vězte, že to nebude dlouho trvat, a vaše jméno bude synonymem občanského vzdoru a odporu proti současné totalitě, a vaše busta v lehce nad životní velikosti bude zdobit každý přednáškový sál na VŠE.
Na shledanou v lepších časech, pane docente?“ objal jsem vroucně dojatě docenta Ševčíka.
„Na shledanou v lepších, protože svobodnějších časech! Vždy jsme bojoval za svobodu! Tomu mne naučil Václav Klaus!“ řekl taky dojatě doc. Miroslav Ševčík, z něhož jeho hrdinství u Národního muzea, které jednou ponese jeho jméno, učinilo ikonu boje proti totalitě.
„Co teď budete dělat?“ zeptal jsem se ještě.
„Od zítřka nastupuji jako pingl u Rajchla. To povolání mě vždy přitahovalo, myslím, že mám pro něj nejlepší předpoklady,“ řekl mi doc. Ševčík.
„Jako pingl u Rajchla! To je skvělé, ten vás z práce nevyhodí! A navíc budete mít dýška!“ blahopřál jsem doc. Ševčíkovi, ale víc jsem nestihl, protože ho rozzuření studenti, kteří vtrhli na děkanát, vyhodili z okna.
Byli to všichni do jednoho fanatičtí neomarxisté ve stejných modrých košilích, v jakých kdysi chodili i doc. Ševčík, nebo Bobošíková. Ale mě si nevšimli, protože jsem se stihl schovat pod stůl, takže kdyby mě pod ním objevili, mohl bych tvrdit, že jsem jen opravář stolů, tihleti mladí elitáři tomu stejně houby rozumějí, nerozeznají křížový šroubovák od gilotiny...
