Celý den nepotkával jsem cestou do své milované čajovny nikoho jiného než plačící důchodce, jimž se oči plnily slzami zrovna tak, jako silážní jámy čerstvě navezenou sečkou.
„Podepsal to! Podepsal to! Už nebude sněmovní peklo, už nebudou obstrukce! Už se nebudeme dívat jak, se Okamura a Babiš perou za nás mezi sebou!“ naříkali důchodci.
Ale nebyli sami, kdo plakal.
Plakal i pan učitel v čajovně, kam ho v slzách dovedli neznámí lidé s českými trikolorami na svých dlouhých kožených kabátech, jenž ho našli plačícího na ulici a posadili k mému stolu, za což jsem jim poděkoval a srdečně potřásl rukou, jež byla rukou českých sedláků.
„Mohl být prezidentem všech! Ale on podepsal! A opozice teď může podat podnět k Ústavnímu soudu! Kdyby to nepodepsal, tak by to Sněmovna přehlasovala a přezkoumání Ústavním soudem by se oddálilo a on byl by prezidentem všech, byl by i prezidentem opozice, byl by i prezidentem důchodců, ale takto to bylo předem promyšlené divadlo!
Já chci mít taky svého prezidenta, prezidenta, který by byl i mým prezidentem, bébé!“ plakal pan učitel .
„Není to náš prezident, nikdy to nebude náš prezident. Náš prezident by nepodepsal, ale tento podepsal. Náš prezident by se zachoval úplně jinak. Náš prezident by šel vládě po krku, náš prezident by namístě vládu odvolal a místo ní jmenoval vládu odborníků, náš prezident by zvyšoval důchody každý měsíc, náš prezident by neožebračoval učitele, nedělal z nich somráky.
Plačte, pane učiteli, dopadlo to přesně tak, jak jste očekával!
Krev už máme, to když prezident nechal střílet do hladových demonstrantů u Národního muzea.
Slzy už máme taky, jsou to vaše slzy, pane učiteli.
Takže nám zbývá už jen ten pot, až budeme naši vlast znovu od základů budovat.
Plačte, pane učiteli, plačte, je to prezident, který nebude nikdy prezidentem všech!“ povzbuzoval jsem pana učitele, aby plakal a zároveň držel u jeho očí sklenice, do kterých stékaly jeho slzy, slané a a nad pomyšlení lahodné.
Pan Sova má pravdu, slzičkový čaj je ten nejchutnější čaj na celém světě!
