Čas velké přestávky vypršel a starý vychrtlý školník zabubnoval na odřený plechový bubínek, který používal místo zvonku. Studenti, slyšíce ten zvuk, jako mávnutím kouzelného proutku schovali své mobily do lavic.
„Hodina češtiny je tady!“ svítily mladým lidem oči radostí, protože právě udeřila jejich nejoblíbenější vyučovací hodina z celého rozvrhu!
Bude nám paní učitelka číst Škvoreckého?
Nebo nám bude recitovat Nohavicu?
Nebo nám bude číst ze své knihy, kvůli které málem přišla o práci, a jen to, že se všichni studenti za ni postavili, ji zachránilo od toho, aby o práci skutečně přišla?
Nebo nám bude číst Velkého inkvizitora od Dostojevského, toho zapřísáhlého odpůrce všeho katolického?
Tyto otázky vířily v hlavách mladých lidí před každou hodinou českého jazyka a literatury a nejinak tomu bylo i teď.
A paní učitelka už vcházela do třídy a měla v očích slzy.
„Je to dobré! Paní učitelka pláče!“ radovali se mladí lidé, protože když měla paní učitelka v očích slzy, tak vždy recitovala Nohavicu, jeho Kometu, kterou mladí lidé milovali nejvíce.
Ale paní učitelka Nohavicu nerecitovala.
Stoupla si před tabuli, ale místo milovaných veršů jí splývalo ze rtů něco docela jiného.
„Právě jsem se dočetla v jednom necenzurovaném médiu, že jste byli mobilizováni a odesláni do té strašlivé války, kterou nenávidím stejně tak, jako nenávidím čerty!
Byli jste odesláni do války jako potrava pro děla, hnali vás v lidských vlnách kdesi v Haliči ne proti Němcům, ale proti Rusům, proti těm Rusům, kteří milují Puškina a Dostojevského!
Všichni jste už po smrti, zemřeli jste mladí, bez maturity, protože náš prezident je rozvědčík a válečný štváč!
Nenávidím válečné štváče, nenávidím bývalé rozvědčíky!
Slíbila jsem Bohu i Ježíši Kristu, že vás dovedu k maturitě, že vás naučím všechny básně Jarka Nohavici, i kdyby mě to mělo stát místo!
Ale ti, kteří chtějí válku, mi vás vzali!
Navlékli vás do uniforem a poslali vás umírat jen proto, aby se Západ zmocnil ruských surovin, aby už nemusel nikdy kupovat levný ruský plyn, protože sám Rusko ovládne, srazí ho na kolena, všechny Rusy vyvraždí, uzná je nehodné existence, spálí všechny Puškinovy knihy a aby toho nebylo málo, zakáže hrát Nohavicovi!
Proto vás hnali na jatka, a vy jste šli, mladí a nevinní, šli jste vstříc jisté smrti, protože Rusové brání v Haliči svoji vlast!
Šli jste a děla vás roztrhala na kusy, šli jste a zkrápěli svou krví posvátnou ruskou zem, kterou vás poslali dobýt rusofobové, vtělení Ďáblové!
Já poznám zlo!
A zlo je posílat mladé lidi do války, aby tam umírali!
Mobilizovali vás, ale já vám nedala do ruky pušky a neřekla vám: ,Jděte!ʼ
Já vás nikam neposlala, já vás chtěla dovést k maturitě, já vás chtěla naučit milovat Nohavicu jako sebe sama!
Oni mi vás vzali!
Lhali, že žádná mobilizace nebude, chtěli po nás, abychom vám neříkali pravdu, že nebudete posláni na Halič, chtěli, abychom vám tvrdili, že není žádná válka!
Proč jsem vás jen nebránila vlastním tělem?
Proč jsem dovolila, aby vás odvedli do té hrozné války!
Je to moje vina!
Já jsem tím vinna, že jste padli, já vaše učitelka češtiny!“
Nebohá učitelka češtiny se začala bít do prsou, obviňujíc se z toho, že nezabránila tomu, aby její studenti byli mobilizováni a nahnáni do mlýnku na maso, protože Ukrajinci už došli a teď byla řada na nich, neboť Rusko se stále bránilo a nedovolilo, aby se svět propadl to temné a krvavé diktatury, v níž už není místa ani pro tradiční rodinu, ani pro Krista, neboť tato diktatura je královstvím samotného Satana, jenž si vzal za cíl vyhladit všechny muslimy!!!
Studenti na sebe překvapeně hleděli.
Pak jeden z nich, ten, který znal básně Jarka Nohavici nejvíc z paměti, vstal a přistoupil k paní učitelce češtiny a řekl ji: „Ale paní učitelko, nás nikam nemobilizovali! My nejsme rudoarmejci z Nohavicovy básně Dvanáct!
Sedíme ve třídě a čekáme, že nám budete recitovat Kometu, nebo číst Škvoreckého!“
Učitelka češtiny se podívala na studenta.
„Ano, sedni si. To, že se přízraky zjevují nemocným lidem, přece ještě neznamená, že přízraky neexistují,“ řekla, ale pak vykřikla, „všichni patami směrem k epicentru výbuchu!“
A učitelka češtiny skutečně mrštila sebou na zem a její paty opravdu směřovaly k oknům, za kterým zpívali ptáci, protože bylo jaro.
To bylo naposledy, kdy studenti svoji milovanou učitelku češtiny viděli. Necelé dva měsíce před maturitou ji vyhodili z práce. Oficiálně jim sice ředitel, odporný a despotický kariérista, oznámil, že paní učitelka je k maturitě nedovede, protože se musí léčit, ale mladé lidi, kteří umí nazpaměť Nohavicu a kteří místo národního obrození četli Škvoreckého neoblafnete. Všichni dobře věděli, že je to jen záminka, že paní učitelku vyhodili z práce jen proto, že říkala něco jiného, než je oficiálně schváleno.
A tak se ti mladí lidé domluvili na sociálních sítích a když u maturity dostali otázku, všichni začali místo správné odpovědi recitovat Nohavicovu Kometu tak, jak je to učila jejich milovaná učitelka, v důsledku čehož všichni u maturity propadli a proto je ani nevzali na vysokou školu, takže měli před sebou jen vidinu života, v němž budou muset vykonávat pouze samé podřadné manuální práce, jako třeba okopávání řepy, či pálení klestí v lese.
A nejen, že je nevzali na vysokou školu, ale měsíc na to je odvedli i do války a rovnou zařadili do trestných oddílů. A tak, když kráčeli uprostřed té nejhustší palby na ruské pozice, kráčel v jejich čele Kristus stejně jako v čele dvanácti rudoarmejců.
On, Boží syn, dovedl tyto mladé lidi bez sebemenšího škrábnutí až k první ruské obranné linii, jež se nacházela na předměstí Bratislavy. Kde je přivítal srdečným objetím Puškin a taky Dostojevskij a hlavně milovaná učitelka češtiny, protože každý, koho odvezou do blázince, stojí v této šílené válce na té správné straně...
