To se zase Václavák jednou zaplnil k prasknutí tolerantními a láskyplnými lidmi, kteří si přišli zamávat českými vlajkami, protože každý milující člověk cítí nutkavou potřebou někomu mávat.
„Ten, kdo nenávidí, ten hrozí zaťatou pěstí, ale ten, kdo miluje, ten mává, jedno čím, ale hlavně, že mává!“ říkala nám vždy naše učitelka češtiny, která nás nenechala propadnout u maturity, protože jsme uměli nazpaměť Nohavicovu Kometu.
A tak lidé, kteří čas od času zaplňují Václavák k prasknutí, mávají českými vlajkami, mávají jimi od samé lásky, kterou přetékají jejich horoucí srdce. Pravda, nebyli všichni z nich vždy takoví. Byly časy, kdy mnozí z nich i nenáviděli, i vyhrožovali svým bližním vším možným, jejich myšlenky byly otráveny tím nejprudším jedem, zlobou a agresivitou.
Ale to už je pryč, to už je dávno!
Chudoba a bída, v níž se ocitli, ovšemže ne vlastní vinou, z nich udělala láskyplné a milující lidi, kteří netouží po mstě, po tom, aby si vybili vztek, nýbrž touží milovat a odpouštět, touží milovat a odpouštět ty, kteří jim nejvíce ubližují, totiž fialovou vládu, která se dostala k moci kolosálním podvodem.
A je pravda, že se k nim tato vláda nechová vůbec pěkně!
Umlčuje je brutálními policejními zásahy, chce je připravit o jejich oblíbené řetězové emaily, chce jim zablokovat weby, na kterých si dohledávají pravdivé informace. Ale ani to této odporné vládě nestačí, takže všude vyvěšuje ukrajinské vlajky, pořádá banderovské párty a peníze, o které ožebračila důchodce, dává Ukrajincům, aby si za ně kupovali luxusní auta místo toho, aby sama vláda kupovala tato luxusní auta těm, kteří nemají důchod, protože neodpracovali potřebný počet let.
A to nemluvím už o takových prasárnách, jako je velký plakát, v němž je známý lidumil a humanista V. V. Putin zobrazen v jakémsi načernalém spacáku, který ovšem připomíná pytel na mrtvoly, což už je čistá dezinformace, kterým se vláda snaží popřít holou pravdu a totiž tu, V. V. Putin je nesmrtelný a stejně jako jiný nesmrtelný lidumil a humanista J. V. Stalin, nás osvobodí od americké okupace, aby toho nebylo málo, daruje nám na věčné časy i levný plyn, a nikdy jinak!
Ale co to?!
Čím více se vláda, provládní plátky, jako např. Forum 24, nebo provládní satirici toho nejhrubšího zrna, proti kterým jsou i Dikobraz či Kojzar Monthy Python ́s Flying Circusem, předhánějí v chrlení nenávisti vůči těmto čistým a neposkvrněným lidem, které do ulic vyhnala svatá trojice každé sametové kontrarevoluce, tj. bída, hlad a láska, tak tito lidé, zbídačení, hladovějící, ale milující, nastavují této odporné a hnusné vládě svou tvář, aby je mohla do ní surově ještě více udeřit policejním obuškem!
Není divu, že se tato masová shromáždění tolik podobají shromážděním lidu, který se shlukoval kolem Mesiáše v době jeho působení na tomto světě.
Každý, kdo se těchto shromážděních, dávno už jen z pouhé setrvačnosti a dávno jen čistě formálně nazývaných jako protivládní demonstrace proti bídě, účastní, vám odpřísáhne, že to, co při těchto davových seancích cítí, je ta nejvyšší, absolutní láska!
Je to ovšem pochopitelné, protože kdyby účastníci těchto tzv. protivládních demonstrací, cítili nenávist, vztek, kdyby chtěli jen bořit a ničit, ba dokonce, kdyby chtěli blokovat vládní budovy a dožadovali se odvolání vlády, pak by se nenacházeli na protivládních demonstracích, ale na demonstracích pořádaných obskurním spolkem Milión chvilek pro demokracii, který se vyvoláváním nenávisti zcela programově živí.
Já sám mohu odpřísáhnout, že jsem na těchto tzv. protivládních demonstracích nikdy nezaznamenal ani to nejmenší zrnko nenávisti, ba právě naopak!
Nebylo a není zde řečníka (včetně toho nejhlavnějšího a nejdůležitějšího ze všech, neboť on organizuje bezplatnou dopravu na Václavák), který by svůj projev, za ohromného aplausu všech přítomných, nezakončil nakažlivým zvoláním: „Milujme Fialu, milujme Rakušana, milujme Pekarovou, milujme Senát, milujme prezidenta, milujme je, protože nejsme jako oni!“
A na každé toto zvolání odpovídá dav, mávající českými vlajkami, sborovým: „Milujme je! Nejsme jako oni! Milujme je! Nejsme jako oni!“
O tom se však na Forum 24, nebo v blábolech provládních satiriků, nedočtete. Tam se zásadně mluví jen o chátře, jejímž jediným programem je nenávist ke všemu ukrajinskému, protože Ukrajinci jsou nacisté!
Jen jednou jedinkrát jsem se setkal na této demonstraci s něčím, co nebylo láskou.
Nebyla to láska, protože to byl smutek, hluboký, existenciální smutek, takový smutek, kterého je schopna jen široká slovanská duše.
„Žiju od výplaty k výplatě,“ sdělovali mi smutně nějaký muž, jemuž bylo něco přes padesát, ale spisovatel Wievegh to určitě nebyl, protože tento muž měl dvě vysoké školy a titul PhD. k tomu, „kolikrát se mi stává, že nakoupím sedm půllitrových tuzemáků za sedm stovek a ani se z toho pořádně neožeru. Pro Ukrajince peníze jsou a na nás se kašle!“
Padl jsem před tím člověkem na kolena a políbil jeho nohy, obuté do roztrhaných láptí.
„Ne, tisíckrát ne!“ říkám vládní propagandě, vládním politikům, kteří tyto lidi překypující láskou označují za proruskou chátru!
Žádná proruská chátra!
Solí naší země jsou tito lidé!
Solí naší země, která je sice stále západní kolonií, ale když vytrváme, když nebudeme jako oni, kteří dávají V. V. Putina do pytle na mrtvoly, ačkoliv je nesmrtelný, kteří nás brutálně masakrují, tak přijde ten sladký čas a naše země už západní kolonií nebude a tito, fašistickou proukrajinskou vládou národní zrady ponižovaní a urážení, o to však nádhernější lidé vydají své plody jako ty nejušlechtilejší rajské stromy poznání, plody, které nám ukážou, co bylo špatné a co budu už navěky dobré a proto rozhodně souhlasím s požadavkem demise této vlády národní pohromy dřív, než se pustí do zavádění dalších katastrofických deforem, než nás učiní legitimním cílem ruských jaderných zbraní bránících mír na Zemi!
