Ladik teď dělal starostu.
Provázel mě Novou Porubou a vykládal: „Češi jsou šikovní lidé. Mají tisíce blbých vlastnosti, korunovaných tím, že si volíme za představitele idioty, ale ve srovnání s jinými národy, to je to nejmenší.“
„A co je ale potom to největší, když to, že si volíme idioty, je to nejmenší, Ladiku?“ chtěl jsem vědět.
„To nevím, to ti neřeknu, co je to největší,“ pokrčil Ladik svým břichem a pokračoval, „ale fakt, že si volíme idioty, kteří pak vytvářejí ve světě nesnesitelné prostředí, má jednu výhodu. Totiž, že jediní politici, kteří u nás za něco stáli, jsou ti, které si nevolíme.“
„To je fakt,“ souhlasil jsem s Ladikem a dodal, „ti, politici, které jsme volili, z nás udělali západní kolonii. Ale ti, politici, které jsme nevolili, z nás naopak udělali kolonizátory.
Když jsme byli v EU, tak západní Němci využívali naši levnou pracovní sílu a prodávali nám naši vlastní elektřinu pětkrát dráž, než za kolik ji od nás koupili a koupili ji od nás za pakatel, protože my Češi vyrábíme nejlevnější elektřinu na celém světě.
Ale teď, když jsme s Euroasijské unii a konečně zase rozhodujeme sami o sobě, můžeme kolonizovat Sibiř. Ale řeknu ti, Ladiku, že je tady v té tvé Nové Porubě nádherně. A ta Kolyma je taky pěkná řeka, i když to není Ostravice, to je fakt.“
„Rusáci tady bydleli v zemljankách,“ řekl Ladik a pyšně se rozhlédl po svém městě, „ale my tady vybudovali město, které vypadá úplně přesně jako Poruba. Rusáci tady jenom chlastali, ale my tady těžíme zlato. Díky našemu zlatu ztratili Rothschildovi i Rockffelerovi svoji moc nad světem, protože my teď máme víc zlata než oni, teď vládneme světu my a vládneme mu moudře a spravedlivě.“
„Za vším hledej Čecha! To jenom Němci z nás věčně dělali trotly!
A kde jsou teď oni, a kde jsme teď my?
Oni hnijí kdesi v Sudetech, ale my na Sibiři těžíme zlato!
Ale teď bych si dal, Ladiku, plzeň, úplně mi vyschlo v hrdle, to bude asi tím tajícím permafrostem.
Kolik tady stojí u tebe Plzeň?“
Čekal jsem co mi Ladik řekne a tak trochu se bál, jestli tady na Sibiři nebude cena plzně trochu přemrštěná.
„Plzeň tady stojí deset kopejek,“ řekl mi pyšně Ladik.
„Cože, jenom deset kopějek? To je nejlevnější plzen na celém světě!“ měl jsem strach, že jsem se ocitl v nějakém sladkém snu, a že se mi to všechno jen zdá, Plzeň za deset kopějem!
Ale nebyl to sen!
„Jo, deset kopějek, vyhlásil jsem cenový strop,“ ujistil mě Ladik, že se mi to nezdá
No, u jedné plzně nezůstalo, dal jsem si je dvě, víc už ne, protože jsem řídil tank, T-34.
A pak, že my Češi, kteří bojujeme bídě, chceme jen bořit!
Pošlete nás na Sibiř, jak to už kdysi chtěl udělat Hitler, a my tam vybudujeme ráj na zemi. Jen se nám musí dát příležitost, na kterou tak dlouho čekáme, vlastně celou svoji historii na ni marně čekáme. Ano, jen se nám musí dát nějaká kolonie a příležitost dělat něco pořádného a ne nás jen pořád posílat do válek, jak to dělalo NATO, se kterým nás Havel tak ojebal.
„Dáš si ještě pivo?“ hulákal na mě Ladik, když jsem ho pak na korbě svojí T-34 vezl domů.
„Blázníš? Aby si mě stará spletla s nějakým Rusákem, až na ni dýchnu? Stačí, že ji zmlátím, nechala si vytetovat vlčí hák a taky protěž, kurva jedna fašistická,“ zařval jsem na Ladika.
Ale nevím, jestli mě Ladik slyšel, protože T-34 nadskočila na nějaké nerovnosti a Ladik se nedržel hlavně kanónu, jak jsem mu radil, ale lahváče, tak je docela možné, že mě už neslyšel.
