USA si na Ukrajině hájí své zájmy i přes mrtvoly ruských vojáků

Vsadím kýbl své nejlepší slivovice proti flašce rumu do čaje, že Rusko nebude poraženo a dřív nebo později stejně dojde k jednáním. Krym zůstane navěky ruský a území na levém břehu Dněpru bude mít minimálně nějaký zvláštní statut

Účastnil jsem se teď diskuze pod jedním náramně zajímavým článkem, konkrétně článkem pana Hornera. Ten razí unikátní tezi, že Ukrajina musí, v rámci mírového plánu, jehož autorem je Henry Kissenger, nový miláček českých vlastenců, vstoupit do NATO, protože to zaručí mír na Ukrajině.

No, nevím, mám pocit, že Rusko provedlo obranný výpad na Ukrajinu právě proto, aby zabránilo jejímu vstupu do NATO. Ale může být, že pan Horner saje informace přímo od pramene, a tak se z něho, doslova přes noc, stal horlivý zastánce členství Ukrajiny v NATO, ačkoliv právě to byla až doteď nejděsivější noční můra všech českých komunistů a vlastenců.

No, když to říká Henry Kissenger, jeden z architektů amerického angažmá ve Vietnamu, tak proč by to nemohl tvrdit i pan Horner?

Ale zpátky k diskuzi.

V té jsem narazil na příspěvek pana Jiřího Jurčáka, podotýkám, že příspěvek velmi inspirativní.

Tento Jiří Jurčák nejenže pálí skvělou slivovici, ale rád si taky občas vymýšlí, nechci říkat, že lže, to určitě ne.

Tak například v jednom svém článku tvrdí, že dnes si už málokdo vzpomene na Ploštinu, přičemž letos byl na Ploštině otevřen po rekonstrukci památník připomínající oběti tamního masakru.

Podle všeho si na Ploštinu nevzpomene především sám pan Jurčák, ale budiž mu to odpuštěno, jeho slivovice je opravdu skvělá.

Ale jsou chvíle, kdy se i pan Jurčák uchýlí k pravdě, a to je třeba náležitě ocenit.

A tak tomu bylo i ve zmíněné diskuzi.

V ní pan Jurčák napsal: „Když na cizím území, kde nežije ani jedno procento Američanů, umírají v důsledku vývozu demokracie či boje proti terorismu zbraněmi Američanů a jejich spojenců miliony lidí, je to nutná daň za pokrok a vůdci dostávají Nobelovu cenu míru. Když něco podobného učiní Rusko, na území s většinou proruských obyvatel, je to zločin a na Putina je vydán mezinárodní zatykač.“

S tím samozřejmě nelze než souhlasit. I mne mrzí, stejně jako pana Jurčáka, že Putin nedostal za svoji speciální vojenskou operaci Nobelovu cenu míru, kterou by si ovšem zasloužil už jen proto, že učinil něco podobného jako Američani.

Nemám samozřejmě až takový přehled jako pan Jurčák, a tak jsem se ho zeptal, kteří američtí vůdci dostali Nobelovu cenu za zavraždění miliónů lidí.

Odpověď přišla vzápětí, když pan Jurčák napsal: „Třeba Obama a Carter.“

To mě, přiznám se, naplnilo neskrývaným respektem ke znalostem pana Jurčáka, které nejspíše získal bedlivou četbou takových celebrit jako je třeba Vidlák.

Carter dostal Nobelovu cenu míru v roce 2002, tedy v době, kdy už dávno nebyl americkým prezidentem. Nesoudím, zda tuto cenu dostat měl, nebo neměl, ale je zajímavé, že v době jeho prezidentování USA nevedly žádnou válku.

Samozřejmě, už to je zázrak, že USA nevedou žádnou válku, a samozřejmě je to o důvod víc, aby Nobelovu cenu dostal i Putin, který taky žádnou válku nevede a nikdy ani nevedl, ačkoliv stojí v čele nejmocnějšího impéria na zeměkouli.

Zajímavé je samozřejmě i to, že to byl Jimmy Carter, který ve své prezidentské kampani v roce 1976 prohlásil: „Nemůžeme být světový vůdce míru a současně světově největší výrobce zbraní.“

No, vidíte, stejně mu nakonec nebylo nic platné, když po něm zůstaly milióny mrtvých, jak na to upozorňuje pan Jurčák, což mu, tedy Carterovi, ne panu Jurčákovi, vyneslo Nobelovu cenu míru.

Ano, je to nespravedlivé, že Putin dosud nedostal Nobelovu cenu míru a rozhodně by se s tím mělo něco dělat!

I po Obamovi nakonec zůstaly milióny mrtvých.

A je to o to smutnější příběh, že právě Obama je autorem projektu restartu americko-ruských vztahů.

Tento masový vrah dokonce navštívil Moskvu, kde se střetl s tehdejším prezidentem Medvěděm (ano, tím Medvěděm, který chce vymazat Západ jaderným zbraněmi, a kterému Nobelova cena míru bohužel taky pořád uniká).

A co se psalo o Obamově návštěvě v Moskvě?

Psalo se třeba, že ne všude byla Obamova návštěva v Moskvě přijata pozitivně. Například na Ukrajině. Tam se velmi báli, že sblížení mezi USA a Ruskem proběhne na úkor Ukrajiny, jak to například prohlásil ukrajinský prezident Juščenko. Ostatně Obama se do své moskevské návštěvy ani nestřetl s žádným ukrajinským představitelem jednoduše proto, že preferoval Rusko před Ukrajinou.

Ozývaly se ovšem tehdy i hlasy, že Obamova iniciativa stejně ke zlepšení vztahů s Ruskem nepovede. A to ne proto, že by snad Obama jednal s Ruskem pomocí síly, ale právě proto, že se síly při jednání s Ruskem naivně vzdává…

A vidíte, taky nakonec dostal Obama Nobelovu cenu, jak na to upozorňuje pan Jurčák, nikoliv proto, že byl ochoten pro zlepšení americko-ruských vztahů obětovat Ukrajinu, ale dostal ji za milióny mrtvých…

Nezbývá mi tedy než touto, snad účinnou cestou, vyjádřit svůj obdiv nejen výše zmíněnému panu Hornerovi, který se staví za členství Ukrajiny v NATO, přestože za to může dostat dehonestující nálepku chcimíra, ale i svůj obdiv obrovské erudici pana Jurčáka.

Ten si tentokrát, na rozdíl od Ploštiny, dobře vzpomněl na americké vůdce, kteří měli na svědomí milióny mrtvých a dostali za to Nobelovu cenu míru, a tím ukázal na onu do nebe volající nespravedlnost, že tutéž cenu zatím nedostal i Putin.

A sám za sebe jen závistivě dodávám: „Hrome, takovou palici jako pan Jurčák, tu bych chtěl mít taky!“

P.S. A samozřejmě nejen palici, ale i slivovici!