Jaklovi se to stávalo často, zřejmě měl k tomu obzvláštní nadání. Pil pivo, zpravidla osmé nebo deváté, a najednou dostal předtuchu, která se záhy na to zcela vyplnila.
V pracovním kolektivu byl pro tuto schopnost velmi oblíbený, dokonce mohl nosit v práci čestnou reflexní vestu, aby se tak odlišil od dalších, vlastně docela obyčejných zaměstnanců Institutu Václava Klause. Nosit tuto vestu bylo totéž, jako dostat nejvyšší státní vyznamenání, neboť Václav Klaus, v jehož Institutu si Ladislav Jakl vydělával na chléb vezdejší, se zasloužil o stát.
I teď Jakl pil osmé, nebo deváté pivo, respektive, osmé, nebo deváté odpolední pivo, a i teď dostal předtuchu, tak silnou, že se mu všechny vlasy zježily jako výstavě drobného zvířectva.
„Bože, on si něco udělá!“ vykřikl, rychle dopil pivo a vyběhl ze své kotelny do prvního patra, kde se nalézala pracovna Václava Klause.
A i tentokrát se Jaklova předtucha do posledního puntíku vyplnila.
Václav Klaus seděl v otevřeném okně, nohy spuštěné dolů a chystal se evidentně ke skoku do propasti.
Jakl neváhal ani chvíli, prudce se odrazil a jediným skokem se ocitl u okna. V poslední možné chvíli chytil Václava Klause za pásek jeho županu a prudkým škubnutím ho strhl dovnitř, tak silně, že si Václav Klaus při tom natrhl svůj knírek, takže ten mu trochu odstával.
„Pusťte mě, pusťte!“ křičel Václav Klaus a dral se zpátky do okna.
„To nesmíte!“ zpražil Jakl Václava Klause a mrštil jím do jeho křesla.
Tam se Václav Klaus sice přestal škubat, ale namísto toho se rozplakal: „Musím to udělat! Válka je vždy selháním diplomacie! A já jsem největší diplomat! To já jsem selhal, proto je válka! Na tomto světě není již pro mě místa, žal zničil můj život. Státní pohřeb nechci!“
A tak, jak to takoví lidé dělají, se Václav Klaus zničehonic pokusil vytrhnout Jaklovi, aby se mohl vrhnout z okna, které bylo pořád otevřené.
Ale Jakl držel pevně, Klaus se marně svíjel v jeho sevření.
„Hloupost! Válka není vaše vina!“ vykřikl Jakl a znovu mrštil Klause do křesla.
Tentokrát Klaus už sebou neškubal, ale naopak, jako by zkameněl.
„Chcete říct, že nejsem největší diplomat?“ zasípal, když se mohl konečně nadechnout a krev se mu opět rozproudila.
„Copak to nevíte? Za válku může Havel!“ obořil se na něj Jakl, který měl toho sebekritického tónu už tak akorát.
„Já to říkám taky, že pan profesor za válku nemůže,“ promluvil najednou kdosi za Jaklovými zády.
Jakl se otočil a ústa se mu roztáhla do úsměvu.
„Jejda, soudruhu Zorine, co vy tady u nás?!“ zvolal Jakl vesele, když spatřil Valeriana Alexandroviče Zorina.
„Ale jsem tu pracovně. Vezu tuhle panu profesorovi další Puškinovu cenu,“ řekl Zorin a skutečně z kapsy vytáhl Puškinovu cenu, která se zlatě zablyštěla, „ale pan profesor si vzal do hlavy, že se ji nezaslouží.
Že prý válka je jeho vina, protože on selhal jako největší světový diplomat.
,Hloupost, nejste žádná šička, abyste mohl za válku!ʼ řekl jsem mu zrovna jako vy.
Ale on se postavil na zadní, že prý nemá právo žít, když způsobil tolik utrpení ruským matkám.
,Neblázněte, pane profesore! Dvě Puškinovy ceny nemá ani Nohavica,ʼ říkám mu.
Ale on pořád, že je to jeho vina, že mu musím otevřít okno, aby z něj mohl vyskočit.
,Nu, co s vámi, pane profesore! Nejde-li Ukrajina k Rusko, musí Rusko na Ukrajinu, kdo chce vyskočit z okna, ten si okno vždy najde,ʼ mávl jsem nakonec rukou, protože Puškinova cena jde přece udělit i in memoriam.
Vidíte, co jsem, říkal!
Vyskočil!“
Valerian Alexandrovič Zorin měl pravdu. Zatímco se s ním Jakl bavil, využil Klaus, největší světový diplomat, chvilky Jaklovy nepozornosti a vyskočil z okna, aby tímto rozhodným činem vzal na sebe všechny Havlovy hříchy a že jich je!
Ale i přes veškerou hrůznost této tragédie můžeme přece jen mluvit o obrovském štěstí, protože Puškinovu cenu jde skutečně udělit i in memoriam, a kdo si ji zaslouží víc než největší světový diplomat?
