Socka běží maratón

Nedávno jsem běžel 7,5 km. Na čas. Ten vám ale neřeknu, nezlobte se. Jenže maratón, to je po čertech jiná káva! Černá jako Nil

            S vyplazeným jazykem hleděl na rozpálený černý asfalt, který se mu jako obludný běžící pás pomalu sunul pod nohama.

            Ale asfalt mlčel, zcela lhostejný k jeho snažení, k jeho tempu, které nezadržitelně ztrácelo na rychlosti, které sláblo, do jehož pravidelnosti vkrádaly se stále častěji arytmické disonance, jimž se marně pokoušel zabránit.

            „Musím! Musím!“ dodával si odvahy a taky síly, protože pokušení zastavit, prostě najednou zničehonic zastavit, sednout si na zem, ukončit to nesmyslné snažení bylo stále dotěrnější.

            Cítil, jak slábne, jak mu nohy těžknou, nedostává se vzduchu. Dokonce ho předběhla nějaká žena, kterou viděl na posledy kdysi dávno, snad už na na patnáctém kilometru. Pamatoval se na ni dobře. Měla svítivé růžové tílko, skrz které prosvítala podprsenka. Chtěl se jí udržet. Marně. Běžkyně se mu vzdalovala, brzy pochopil beznadějnost svého počínání.

            „Správně si rozložila síly, nepřepálila to na začátku!“ pomyslel si a v tom najednou...

            V tom najednou spatřil na asfaltu to, co tam tak dlouho hledal, po čem tak žíznivě pátral a čemu už, ovšem, taky pomalu přestával věřit.

            Na asfaltu bylo žlutou barvou napsáno: „5 km.“

            Ano, do cíle jeho prvního maratónu zbývalo už jen pět kilometrů!

           Jako by ho někdo polil živou vodou, jako by vstal z mrtvých, jako by už skoro čtyři hodiny neběžel po tvrdém asfaltu, jakoby najednou dostal křídla...

            „Dokážu to! Dokážu!“ zajásala mu v hlavě radostný myšlenka, protože i maratón je o hlavě.

„Pojď! Seš dobrej! Dáš to!“ povzbuzovali jej fantastičtí diváci, jejichž špalíry u trati každým krokem nápadně houstly.

Nejlepší borci a borkyně už dávno kolem nich proběhli. Ale oni dál zůstávali na svých místech, neúnavně, sami zpocení, povzbuzovali běžce, kteří kolem nich proudili v nekonečných zástupech, vstupovali jim do tratě, aby si, otočeni k nim zády, mohli udělat společné selfíčko.

            „Pojď! Jsem dobrej! Dám to!“ ozývala se mu v hlavě nepřeslechnutelná ozvěna.

            Zrychlil.

            Úplně v pohodě a bez problémů!

            Připadal si jako Lasse Virén na Běhu Rudého Práva v roce 1971.

            Běžel a běžel, povzbuzován diváky, hnán mlaskavými zvuky, jež vydávaly jeho běžecké boty při každém doteku s asfaltem, běžel jako s větrem o závod, běžel jako by měl jako první na celé planetě zaběhnout maratón pod dvě hodiny.

            Tak dobře se mu běželo!

            Instinktivně mrkl na zápěstí, aby zkontroloval svůj tep.

            „Sto sedmdesát! To je dobré. Moc dobré! To je fantastické!“ zajásal nad svým tepem, který byl přesně takový, jaký měl být.

            Jeho duše se zmocňovala nepopsatelná lehkost. Nesnesitelná tíže veškerého bytí zmizela, Heidegger a jeho žáci by měli radost. Vědomí se mu prudce rozpínalo, až překročilo hranici rychlosti světla, a on se vrátil do minulosti, aniž by však polevoval ve svém znovuzrozeném, takřka strojovém tempu, každým krokem blíž a blíž vytouženému cíli svého prvního maratónu.

            Už si přesně nevzpomínal, kdy ho to napadlo. Kdy ho napadlo, že poběží maratón, kdy v jeho hlavě vzklíčila ta požehnaná myšlenka, že uběhne čtyřicet dva kilometrů a sto devadesát pět metrů na chlup přesně. Prostě to najednou přišlo, prostě se to najednou vylouplo jako holý fakt.

            Potkával denně hodně běžců. Byl totiž zaměstnaný na veřejně prospěšných pracích. Chodil v oranžové vestě s nápisem VPP, zametal chodníky, sekal trávu v parku a nebylo dne, kdy by kolem něj neproběhl nějaký běžec.

            „Být jako oni! Běžet a běžet!“ napadlo ho jednou a to byl nejspíše počátek.

            Ta myšlenka, to přání, v něm klíčila, rostla, až konečně dozrála. Jeho organismus si to sám žádal, prahnul po tom, být trénován k vytrvalosti, a tato touha se konečně jednoho dne naplnila...

            Dobře si ale pamatuje svůj běžecký coming out.

            Bylo to jednoho letního, vpravdě tropického dne. Jejich šéf, pracovník technických služeb, nezdravě žijící tlusťoch, silný kuřák a ovšem i alkoholik, je poslal do parku, aby tam kosili trávu. Park byl oblíbený místem běžců, kteří tam s neskrývanou chutí běhali po chodnících ze zámkové dlažby.

            Blížilo se nenasytné poledne. Chlapi i ženské v oranžových vestách, utahaní sluncem, se schovali do stínu stromů a klábosili o všem možném. Kolem přeběhl běžec s čelem oroseným potem.

            „Blázen! Že se mu chce v takovém vedru!“ řekl kdosi v oranžové vestě.

            To byl ten impuls!

            „Já chci taky běhat! Chci běžet maratón!“ řekl zničehonic přerývaně, ale tak že ho všichni slyšeli.

            Nikdo ho nepochopil, to se dalo čekat.

            „Maratón, to nikdy neuběhneš! To bys musel trénovat jak blbý,“ řekl kdosi lhostejně.

            „Uběhnu!“ vykřikl

            „Maratoncům prý vypadnou všechny zuby. Četla jsem to v Blesku. Jeden chlapík, nějaký herec nebo spisovatel, běžel maratón, a než doběhl do cíle, vypadly mu všechny zuby. Manželka, nějaká modelka, se s ním pak kvůli tomu rozvedla. Já bych to neběžela ani za nic, co bych dělala bez zubů?“ řekla jakási žena se základním vzděláním.

            „To není pravda!“ vykřikl.

            „A já zase slyšel, že když chceš běžet maratón, musíš mít dobré boty. Ne od Vietnamců, jinak prý můžeš mít z toho trvalé následky, když nemáš dobré boty. Jenže takové boty, co se v nich dá běžet maratón, ty stojí aspoň pět tisíc,“ řekl kdosi jiný.

            „Vykašli se na to. Nemá to cenu. Proč se huntovat?“ rozmlouvali mu všichni jeho úmysl.

            A když pochopili, že ho nepřemluví, začali se na něj dívat jako na blázna, jako na někoho, kdo se sám a dobrovolně vyloučil z jejich kolektivu, protože komu by se chtělo ještě běhat, když člověk chodí celý den v oranžové vestě po městě a přijde domů utahaný jako poslanec, že ano?

            Nedbal toho, co si o něm myslí, ti s kterými v práci trávil osm hodin svého pozemského času. Snad byl blázen. Ale nebýt tohoto šílenství, možná by to všechno vzdal hned na začátku, nikdy by neuběhl maratón.

            A on se nevzdal. Začal běhat, začal trénovat na maratón. Byl, pravda, samouk. Na všechno musel přijít sám, i když se samozřejmě snažil opatřit si co nejvíce informací. Naštěstí byl v knihovně veřejný, vcelku rychlý, internet zadarmo, když si vyřídil průkazku do knihovny.

            Bral to všechno nesmírně vážně. Dokonce si pořídil sporttester. Sice ho nekoupil v e-shopu, ale v zastavárně, možná byl kradený. Ale fungoval, to bylo hlavní. Na kvalitní běžecké boty šetřil tři měsíce. Věděl, že musí koupit takové, které dobře tlumí, ve kterých si musí připadat, běžící po asfaltu, jako by běžel po mechu.

            A mezitím běhal. Napřed chaoticky, ale časem to přece jen dostávalo jakýsi systém, jak do sebe vstřebával to, co si našel na internetu a co studoval po večerech před spaním ve svém pokoji na ubytovně, zatímco se z chodby ozývalo opilecké hulákání, dětský křik a ženský pláč.

            Ale nepolevoval. Běh ho do sebe vtáhl, když běžel, cítil se navýsost svobodný.

            „I´m free, I´m free, I´m free,“ opakoval si refrén jakési písničky, když zintenzívnil tempo a vzdaloval se od skutečnosti.

            Pak to ale přišlo.

            Nečekaná rána.

            Bylo to měsíc před maratónem. Jeho prvním maratónem v tomto životě. Celou zimu poctivě dřel, chystal se a pak...

            Pak si sedl po práci k počítači v knihovně, aby se přihlásil na svůj první maratón. Ruce se mu chvěly vzrušením.

            „Startovné dva tisíce korun,“ četl na obrazovce a nevěřil svým očím.

            „Dva tisíce korun! Tolik peněz!“ zatočila se mu hlava.

            Myslel si, kdoví proč, že to určitě nebude víc jak pět set. Měl tu pětistovku odloženou od vánoc a teď, teď po něm najednou chtěli dva tisíce, aby mohl běžet svůj první maratón.

            Ale on ty peníze neměl!

            Všechny peníze, co měl, vrážel do svého milovaného běhu. Dokonce se teď stravoval tak, jak mu to radili odborníci na internetu. Cítil, že mu opravdu pomáhá, že to zvyšuje jeho výkonnost, ty bílkoviny, uhlohydráty a kdoví co ještě.

Kde měl vzít najednou dva tisíce, vždyť jen v ubytovně chtěli po něm šest tisíc na měsíc, to znamenalo, že mu z každé výplaty zbyly jenom tři tisíce!

            No, nakonec se z té šlamastyky dostal. Půjčil si. Zavolal na jakési telefonní číslo, podepsal jakousi smlouvu napsanou malinkými písmenky, a ještě týž den mohl startovné uhradit poštovní poukázkou. Zadlužil se, možná na celý život, ale na to nemyslel. Myslel na svůj první maratón, který se nezadržitelně blížil.

            A pak to přišlo, bylo to tady!

Cosi fantastického a nepopsatelného. Najednou opravdu i on stál v obrovském, mnohatisícovém davu lidí, kteří byli, stejně jako on oblečení v běžeckém, kteří se mačkali na sebe, kteří stáli na startu skutečného, opravdického maratónu.

            „To je váš první vopravdickej maratón?“ zeptal se ho jakýsi senior s čelenkou a číslem 5113, který mu dýchal na rameno.

            „Ano, první,“ přikývl.

            „Jo, poprvý je to vždycky nejlepší. Ani nevíte, jak vám závidím. Já už běžím svůj pátej vopravdickej maratón. Rád bych si zlepšil svůj osobák. Minule jsem to zaběh za pět deset, ale to jsem byl zrovna po zlatý svatbě.

Dneska to zkusím dát pod pět.

A co vy?

Za kolik to chcete dát?“ ptal se senior.

„Já...“, řekl a utichl.

            Utichl, protože najednou všechno kolem taky utichlo, strnulo, bylo slyšet jen divoce bijící lidská srdce a televizní helikoptéru.

            Do startu zbývala jedna jediná minuta!

            I jemu bilo srdce. Měl tep sto osmdesát za minutu a to stál na místě!

            Posledních deset sekund prožil v jakémsi transcendentním polosnu.

            Startovní výstřel, rána jako z děla, prásknutí dobře namazaným bičem.

            Ale co to?

            Všechno je dál strnulé a nehybné stejně jako před sekundou!

            Už si myslel, že se mu to jen zdálo, že to ještě nebyl skutečný startovní výstřel, že to jen nějaký vtipálek nafoukl papírový sáček a pak jej bouchl o něčí cizí hlavu.

            Tep mu vyskočil na sto devadesát.

            „Ještě chvilku a je konec!“ blesklo mu hlavou.

            Ale v tom lidé stojící před ním sebou trhli, i on sebou trhl. A v příští sekundě se dali do pohybu, i on se dal do pohybu. Zezadu se na něj tlačili lidé, stejně jako se on tlačil na lidi před sebou. Obrovská masa lidských těl se rozproudila jako ztuhlá krev, kdesi daleko vepředu měli ti nejlepší za sebou už první stovky metrů...

            Když se vrátil do přítomnosti, zbýval mu do cíle už jen jeden kilometr, poslední kilometr.

            Ženskou ve svítivém růžovém triku měl na dohled. Přitahovala jej jako magnet. Sto metrů před cílem, velkým reklamním bannerem generálního sponzora (na startu dostal plnou igelitku všelijakých propagačních materiálů) ji skutečně předběhl, nalézaje se ve stavu kortikoidové nirvány, jak mu to na internetu slibovali všichni ti, kteří už maratón běželi...

            Na první okamžiky v cíli se pamatoval jen matně. Věděl pouze tolik, že se slastně zhroutil k zemi, že se neudržel na nohou, ale netušil, jak dlouho na zemi ležel. Něčí starostlivé ruce jej zvedly a odvedly do velkého stanu, kde jej položily na jedno z mnoha lůžek a lily do něj iontový nápoj divže ne jako při waterboardingu.

            „Můžete už vstát? Cítíte se dobře? Potřebovali bychom uvolnit vaše lůžko pro další běžce v cíli,“ zeptala se jej pak jakási žena.

            „Ano,“ přikývl.

            Žena mu pomohla vstát, už to bylo dobré.

            „Nevíte, jaký mám čas?“ zeptal se jí (zapomněl si rozrušením totiž na startu zmáčknout stopky na hodinkách).

            „Výsledky visej támdle,“ ukázala žena k nástěnce, před kterou mačkal dav lidí.

            Trvalo mu deset minut, než se k výsledkům protlačil a dalších pět minut, než na dlouhých seznamech jmen našel to svoje.

            „Tři hodiny padesát devět minut padesát devět sekund,“ nevěřícně četl u svého jména.

            Rozhlédl se kolem sebe, jestli je to pravda, jestli se mu to nezdá, jestli to není jen sen.

            „Prosím vás, štípnete mě,“ musel nakonec požádat běžkyni v růžovém tílku, která stála vedle něj.

            Běžkyně ho štípla svými dlouhými nehty a mazlivě zašeptala do ucha tak, aby ji ostatní neslyšeli: „Nezdá se vám to. První maratón v životě pod čtyři hodiny, to vůbec není špatné!“