V srdci BIS se ztrácejí svačiny

A to svačiny ne ledajaké, protože svačiny našich elitních zpravodajců. Není na čase, aby se i v BIS udělal pořádek, aby nad ní vláda zase získala plnou kontrolu?

            Ani se tomu věřit nechce!

            A přece je to tak, jakýkoliv omyl, jakékoliv pouhé zdání skutečnosti je předem vyloučeno!

            Ale proč takový pompézní, ba dokonce v mnoha a mnoha ohledech evidentně zdlouhavý úvod?

            Proč jsem nezačal docela obyčejně, řízně a stručně?

            Proč se prvních pět vět končí vykřičníkem či dotazníkem, kterým jen napínám vaši zvědavost jako čerstvě staženou králičí kůži?

            To hned pochopíte.

            Pochopíte, až vám řeknu, kde se právě nacházím.

            Nacházím se v samotném srdci BIS, tedy Bezpečnostní a informační služby!

            Cesta sem byla dlouhá a nebezpečná, plná překážek. Už ani nevím, kolik řek jsem musel přebrodit, řek, v jejichž kalných vodách číhaly na každý můj chybný krok piraně a jiné dravé potvory, kolik útoků neviditelného nepřítele (pokémoni?) jsem musel odrazit, než se mi podařilo dosáhnout samotného srdce BIS, prostoru pro naši demokracii natolik sakrálního, až se mi z toho tají dech.

            Hledíme-li na sídlo BIS zvenčí, vidíme jen celkem fádní budovu, za jejímiž okny se tu a tam někdo mihne. Snad zahlédneme i obličej této osoby, obličej, který je ze všeho nejvíc docela obyčejný, jak to ovšem vyžaduje i charakter práce, jíž BIS přisoudil speciální zákon o tajných službách.

            „Co se v takovém fádním a obyčejném baráku může skrývat za jiné dimenze, za tajemství teprve čekající na svá odhalení?“ musí nás napadnout.

            I mě to napadlo. I já jsem byl přesvědčen, že cesta do samotného srdce BIS musí být brnkačka. Vždyť její sídlo obejde průměrně zdatný chodec po jeho venkovním obvodě za tři minuty, autem je to ještě rychlejší.

            A přece mi cesta do samotného srdce BIS trvala mnohem déle, než jsem si byl vůbec schopen představit ve svých nejdivočejších snech plných poslaneckých vyšetřovacích komisí, kontrolních orgánů, výročních zpráv, vánočních stromků a kdoví čeho ještě.

            Ale podařilo.

            Jsem tady a chci si to užít.

Kdy se tady zase podívám, kdy nachytám naše elitní zpravodajce při práci přímo v kanceláři. a ne v terénu?

            Hle, houštím elementárních částic se už prodírá nový ředitel BIS. Rychle se schovám za stín lampy na jeho pracovním stole a ani nedutám, abych ho nevyplašil. Ještě to není starý pardál, jako jeho předchůdce, kterého už jen tak něco nerozhodí. Zatím je to vyplašený zajíc, který se poctivě učí tomu, co potřebuje člověk, aby přežil tady, v samotném srdci BIS bez cizí pomoci a elektřiny.

            Nový ředitel BIS je hladce oholen a v ruce nese aktovku.

            Nese ji jen tak. Nemá ji například zajištěnou pouty oním, už za dob Franze Kafky osvědčeným způsobem, že by jedno klepeto svíralo jeho zápěstí a druhé rukojeť aktovky, přičemž klíček od pout by měl schován na spolehlivém místě, v nějaké té tělní dutině.

            Není to nebezpečné?

            Co když mu aktovku někdo ukradne?

            Prostě vytrhne z ruky a začne s ní běžet, běh je teď přece populární!

            Když sportují, běhají pro své zdraví a psychickou pohodu, aby si vyčistili hlavu, poctiví a čestní lidé, proč by nemohly z téhož důvodu běhat i nekalé živly, copak i ony si nepotřebují vyčistit hlavu, psychicky odpočinout, ony především?

            Snad je nový ředitel BIS o sobě přesvědčen, že je dobrý běžec.

            Může být, proč ne?

            Nikdo netvrdí, že je nový ředitel BIS špatný běžec.

            Ale co, když nekalý živel, nějaký ten Číňan, který se snaží vetřít do přízně vlivných lidí, nebo který se rovnou snaží tyto vlivné lidi naverbovat ve prospěch cizí moci, není ještě lepší, speciálně trénovaný běžec, aha?

            Co pak, co potom?

            To by byl pořádný malér, kdyby řediteli BIS někdo ukradl jeho aktovku. To by jistě padaly hlavy a kutálely se kdoví kam, to by zase byla lidová veselice se vším všudy, s gilotinou i dekapitovanými těly kdysi dávno demokraticky zvolených aristokratů.

            Ne, nezlobte se na mě, ale tohle se mi od ředitele BIS zdá opravdu trochu nezodpovědné.

            Vždyť má jistě ve své aktovce i svačinu!

            Mně, kdyby ukradli svačinu, kterou mám do práce, tak jsem v práci namydlený, nemoha se na nic soustředit než jen na to, že jsem bez svačiny, že to budu muset do oběda, jakkoliv snad vydatného, nějak horko těžko přežít.

            To, že zatím nikdo řediteli BIS jeho aktovku neukradl, je ohromné štěstí. Ale to neznamená, že by se s tím nemělo něco dělat, že by se neměla přijmout patřičná, zejména účinná opatření, která by možnost krádeže, byť třeba jen teoretickou, kategoricky vyloučila.

            Ale to už si nový ředitel BIS sedá za svůj stůl, odkládaje svoji aktovku na zem, nechávaje ji zcela bez dozoru!

            Copak se i v samotném srdci BIS nemůže najít nějaký zloděj, nějaký nenechavec, nebo co hůř, vynašeč informací, či dokonce, nedej bože, práskač, čili whistleblower, jak se dnes učeně říká?

            Ale nechejme už aktovku aktovkou, protože se nový ředitel začíná prohrabávat v zásuvkách svého stolu, aby se seznámil s jejich obsahem, dědictvím po svém předchůdci. Je tou prací zcela zaujat. Když prohrabává nejnižší šuplík, dokonce si k tomu klekne. A trocha toho nepohodlí je po zásluze odměněna, protože nový ředitel vytahuje ze zásuvky starý, už docela tvrdý, ve spěchu evidentně nakousnutý rohlík.

            Sedne si za stůl, hledí na něj ze všech stran, pak zvedne sluchátko telefonu na svém stole (je to pěkný muzejní, starožitný kousek, ještě s vytáčecím číselníkem, chlouba inventáře BIS), vytočí číslo a řekne komusi do sluchátka: „Tady ředitel BIS. Potřeboval bych mluvit se svým zástupcem.“

            „Není doma. Někam šel. Neřekl kam. Nikdo neví, kdy se vrátí,“ odpoví mu kdosi ze sluchátka.

            „Potřebuji s ním nutně mluvit. Asi jsem našel kostlivce ve skříni,“ zahlásí ředitel BIS do sluchátka.

            „Hned tam budu!“ ozve se sluchátka a opravdu za sekundu stojí už před ředitelem BIS jeho zástupce.

            Je to na první pohled zkušený harcovník, jeho levou paži zdobí obvaz, kterým prosakuje krev.

            Nový ředitel BIS si toho hned všimne.

            „Někdo po vás střílel? Pokoušel se vás fyzicky zlikvidovat? Nějací Číňani nebo někdo ze státní správy, komu jste na stopě?“ zeptá se svého zástupce.

            „Ale kdeže Čínani, natož někdo ze státní správy,“ mávne zkušený harcovník zraněnou paží, dodávaje, „střelil jsem se sám při čištění služební zbraně, už byla zasraná jak důstojnická latrína při spojeneckém cvičení spřátelených armád. Ale nic to není, jen čistý průstřel. Ani u doktora jsem s tím nebyl. Za měsíc už nebudu o ničem vědět, bylo by s tím jen zbytečné papírování.

            A já, abych pravdu řekl, moc na papírování nejsem. Já jsem, abych pravdu řekl, spíše akční typ. To víte, prase. Podle čínského horoskopu.“

            „Ano, vím. Ve svém minulém životě jsem byl taky prase podle čínského horoskopu a nebyl to lehký život,“ přikývne nový ředitel BIS a ukáže na nakousnutý rohlík, „to jsem našel dnes ráno, po svém příchodu do práce, v nejspodnější zásuvce svého stolu.“

            Zástupce si bere nakousnutý rohlík, zkoumavě na něj hledí, a pak se zeptá: „V nejspodnější zásuvce svého stolu jste to našel?“

            „Ano, v úplně té nejspodnější,“ přikývne nový ředitel BIS.

            „Tak to tam nechal asi váš předchůdce. On si na takové věci potrpěl, ty rohlíky byly totiž erární. Poslední roky, co tady byl, to už s ním šlo morálně trochu z kopce, víte, co myslím. Ta jeho rezignace byla pro něj vysvobozením, i když jazykově vybavený byl, to zase jo,“ vysvětluje zástupce.

            Nový ředitel chvíli mlčí, a pak zamyšleně řekne: „Chcete říct, že takových starých nakousnutých rohlíků tady může být víc?“

            „Vyloučit to nelze. Vlastně je to docela pravděpodobné. To víte, z cizího krev neteče, ať už jste na pražském magistrátu nebo tady u nás,“ pokrčí rameny zástupce.

            „To, co jste mi řekl, je velmi třaskavá informace. Novináři nebo opozice by nám za ni ruce urvali. Ale co pověst BIS? To by byl zase šrám!

            To jako její ředitel nemohu připustit, vždyť jde i o moji pověst.

            Nebudu tady věčně, až do důchodu, a kdo by mne pak zaměstnal s takovou pověstí?

            Na čem teď pracujete?“ chce vědět nový ředitel BIS.

            „Teďko mám zrovna na starosti monitorování prorůstání cizojazyčného organizovaného zločinu do státní správy, celé to organizačně zajišťuji. Celkem mě to naplňuje,“ přiznává zástupce.

            „Asi toho budete muset na chvíli nechat. Vy jste určitě poznal mého předchůdce více než dobře za ty roky, co jste mu byl podřízen. Projděte všechna místa, kde se zdržoval, nebo se mohl teoreticky zdržovat a přesvědčte se, že už neexistují žádné další nakousnuté rohlíky.

            A pokud existují, tak je bez milosti zlikvidujte, zahlaďte všechny stopy.

            Rozumíte, co po vás chci?“ zeptá se nový ředitel BIS.

            „Ano, rozumím,“ přikývne zástupce.

            „Bezpečnostní prověrku na stupeň přísně tajné máte?“ chce ještě vědět nový ředitel BIS.

            „Jo, to mám. Jak bych neměl? Jsem čistý jako lilie,“ odpoví zástupce a dodá, „mohu odejít, pane řediteli?“

            „Jo,“ přikývne ředitel.

            „Tak zatím,“ řekne zástupce a odejde.

            „Zatím,“ řekne ředitel a unaveně si promne spánky, „tak to bychom měli, průser je zažehnán v hodině dvanácté. Uff, to mi z toho ale vyhládlo!“

            Sehne se pro aktovku, aby si z ní vzal svačinu, ale aktovka nikde, je fuč!

            Někdo ji čmajzl, využil chvilkové nepozornosti jejího majitele!

            Neříkal jsem to?

            Nedošlo na moje slova?

            I v samotném srdci BIS se krade jako všude jinde!

            A já vím, kdo to byl, všechno jsem to viděl, schován ve stínu stolní lampy. Bylo to velké zvíře, něco jako gorila. Asi budu muset změnit identitu, na pár roků se někam vypařit, někam do JAR nebo na Seychely.

            Ani Amazonie nebo Papua Nová Guinea by nemusela být špatná, jen kdyby tam nebylo takové vlhko a taky lovci lebek, kam se na ně hrabe katolická církev se svými rituály...