Je zemětřesení v Itálii boží trest?

Dnes už je možné opravdu všechno. Ale nebyl už božím trestem i velký třesk? Měli bychom se kát. Pokání, to nám úsměv zachrání, pokání je lék!

            Nikdy nezapomenu na strašlivé ticho, které se rozhostilo v jindy nepříliš tiché braserii, když rádio ze sebe vyplivlo první informace o zemětřesení v Itálii.

            Právě jsem obědval, maje v pravé ruce nůž a v levé vidličku, když hlasatelka v rádiu, jež ještě před malou chvíli přála všem posluchačům, aby měli hezký den, oznámila tu smutnou novinu.

            Vše ztichlo, ohromeno děsem. I mně se zastavila vidlička sotva pár centimetrů před mým otevřeným ústním otvorem.

            „To není možné! To není pravda!“ byla moje první myšlenka, moje zoufalé přání, které však nemohlo nic změnit, které se nemohlo nijak dotknout geologických procesů probíhající v útrobách naší planety, natož aby je dokázalo zastavit, nebo dokonce, aby dokázalo vrátit čas, vytvořit ze sutin zase domy, v nichž žijí a ze svého života se radují prostí lidé, lidé jako my, Evopané.

            Ticho v brasserii (nepočítáme-li rádio, v němž byly právě dopravní zprávy, jako vždy hrála prim ucpaná D1 a policajti u výjezdu z Hluboké nad Vltavou opačným směrem, než leží České Budějovice), bezesporu připomínalo ticho, které nastává po zemětřesení, zlé a nelítostné ticho, které se ostře zařezává do mozku jako ta nejdivočejší halucinace.

            Leč i ticho se skončilo a rozproudila se živá debata, v níž si hosté vyměňovali své dojmy z toho, co před malou chvíli slyšeli.

            Měl jsem toho na talíři ještě dost, odhadem jistě ještě dobré dvě třetiny porce. Ježto jsem seděl sám, vzal jsem talíř i příbor a přistoupil ke stolu, u něhož seděl člověk stejně tak osamělý, a nejen to, tento člověk vypadal i jako mravní autorita, snad ten dojem vyvolával dlouhý, stříbrný plnovous, jenž mu splýval na náprsenku.

            „Můžu si přisednout?“ zeptal jsem se zdvořile.

            „Ano, prosím, rrračte,“ odpověděl ten člověk ráčkující jako Havel, což působilo velmi sympaticky a já si přisedl.

            „To, je co? Zemětřesení ve střední Itálii, desítky mrtvých, zrovna to hlásili, uff!“ řekl jsem, ukázav na rádio.

            „Nu, ano zemětřesení. Naše planeta je ještě pořád živá, žena, když rodí, taky se celá chvěje,“ odpověděl ten člověk.

            „Je to profesor geologie nebo porodník od Apolináře?“ napadlo mne, zatímco emoce už pracovaly, takže jsem vyhrkl, „bože, zemětřesení v Itálii, navíc ve střední!

            Ani nevíte, jak mě to vzalo.

            Byl jsem tam párkrát na dovolené, v Toskánsku, nádherný kraj, opravdu, nádherný.

            Víno, pizza, makaróny!

            Pořád na to musím myslet.

            A taky v Benátkách!

            Bože vždyť já byl i v Benátkách!

            Letos v zimě na karnavelu.

            A když si představím, že teď...

            Bože, to není pravda!“

            Zalknul jsem se vzrušením.

            Můj spolustolovník se jen usmál a řekl: „Zapomněl jste ještě na olivy.“

            „Ano, máte pravdu, zapomněl jsem na olivy,“ vykřikl jsem, chytnuv se za hlavu, „a taky na kapučíno jsem zapomněl.

            Jak jsem na to mohl zapomenout?

            To je tím zemětřesením.

            Když si to představím.

            Město kypící životem, ulice plné troubících aut a skútrů, v domech nic netušící lidé mají puštěné televize, nebo, co hůř, všude už je noční ticho, na nebi bělá se jak Ježíšova lebka ustupující Měsíc, lidé spí, nebo se milují, nebo se dívají na televizi, na noční program a najednou, země se zničehonic otřese a najednou je všechno úplně jinak!

            Všichni běží ven, ale není se kam schovat, domy se hroutí, pohřbívajíce v sobě ty, kteří nestačili utéct...

            Ne, to nemůže být pravda!

            Určitě se mi o tom bude dnes zdát. Víte, já jsem na takové věci strašně citlivý, navíc jsem tam byl na dovolené v Toskánsku, víno, pizza, makaróny, olivy a kapučíno!

            Vzpomínáte si, jak spadlo to německé letadlo, byly tam dvě stovky mrtvých, nikdo nepřežil?

            Tu noc potom, se mi zdálo, že jsem kapitán letadla. Sedím v kabině, a chce se mi strašně na záchod. Ale zároveň vím, že druhý pilot je psychicky vyšinutý, že když odejdu, tak už se do pilotní kabiny nedostanu.

            Tlak se stupňuje, ale odejít nemůžu, ani nesmím, na palubě letadla jsou dvě stovky nic netušících cestujících.

            ,Raději se pomočím, než abych šel na záchod!’ říkám si, když je nejhůř a v tu chvíli se probudím a opravdu..., fuj to byl sen!

            A dnes se mi bude zdát o zemětřesení, už to vidím.

            Budu premiérem, předsedou vlády a někde v Hostivaři bude zemětřesení. Hned, jak se to dozvím, sednu do vrtulníku a poletím tam.

            Všude budou trosky, lidský nářek, já tam budu naprosto bezmocný a zbytečný , ale já si přesto si budu myslet: ,Kdybych sem neletěl, bych byl politickou mrtvolou!’

            Já dnes v noci snad neusnu!“

            Člověk se opět usmál: „Proč byste neusnul?

            Když se převrátila loď s uprchlíky a všichni se utopili, taky jste usnul.

            Usnul jste a ještě jste si myslel: ,Škoda, že jich nebylo víc! Že se nepřevrátily všechny lodě s uprchlíky!’

            Je to tak, že ano?

            Nepletu se, že ne?“

            Vytřeštil jsem na dotyčného oči: „Dovolte, to se přece nedá srovnávat!

            Uprchlíci, kteří se v přetíženém člunu vydají na moře, sami a dobrovolně, protože si myslí, že jim tady budou létat pečení ovádi do huby a desítky nic netušících lidí, Evropanů, kteří na tyto uprchlíky dřou a kterým během chvilky nemilosrdný přírodní živel zničí domy, připraví je o všechno, některé i o život!“

            Ale ten člověk si jen prohrábl své vousy a řekl: „V Sýrii je takových zničených měst spousta, i tam lidé přišli o všechno, někteří i o své životy.

            V nadcházející bitvě o Mosul zahynou ne desítky, ale stovky, možná i tisíce lidí.

            To vás netrápí?

            A přitom by vás to trápit mělo.

            V té bitvě, krvavé a nad pomyšlení, se rozhoduje i o vašem osudu.“

            To už bylo na mě moc.

            Vstal jsem a vpálil tomu člověku: „To snad nemyslíte vážně?!“

            Ale ten chlap byl ztělesněný klid a mír, které z něho sálaly přímo odporně: „Proč bych to neměl myslet vážně?

            A propos, vám nepřijde divné, že zemětřesení zahubí desítky lidí zrovna v Itálii, kde je to samý katolík?

            Co když je to boží trest?

            Boží trest za to, jak Evropa a její křesťané opovrhují uprchlíky, jak neposlouchají papeže, jak se mu vysmívají, jak ho hanobí třeba na protiproudu?“

            „Mlčte, chlape, jeden mizerná! Víte, co říkáte? To je rouhání! Cynické rouhání! Mluvíte jako sluníčkář! Držte hubu! Slyšíte, držte hubu,“ zařval jsem na celou braserii a obrátil se na servírku, „platím! Slyšíte, platím!

            S takovým člověkem nebudu obědvat pod jednou střechou, i kdybych měl pojít hlady!“

            Ale když jsem se otočil zase zpátky, ten chlap tam už neseděl.

            Prostě zmizel.

            Zbyl tam po něm jen úplně prázdný, jako by vylízaný talíř a odložený příbor, ale chlap nikde.

            Všichni na mě hleděli, slyšel jsem, jak někdo, někdo hodně blízko mne, říká: „Asi byl v Itálii na dovolené. Víno, pizza, makaróny, olivy a kapučíno. Proto ho to vzalo. Je v šoku. Je to klasická posttraumatická stresová porucha. Měla by se zavolat záchranka.

            Lidi, slyšíte, zavolejte někdo záchranku.

            Rychle, než si něco udělá!“