Trump (Ivana) na Hrad!

Jen aby se našemu Miloškovi ta podpora Trumpa nevymstila. Trump může být stejně tak dobře v Bílém domě, jako na Hradě! Článek plný infantilního humoru, ze kterého musí každý skutečný inteligent zvracet  

            „Máš všechny trumpy mládí, a prachů plno máš, jen na tobě teď záleží, na jakou hru se dáš. Musíš za svou pravdou stát, musíš za svou pravdou stát,“ notoval si Donald Trump jakýsi popěvek.

            Právě vyšel z koupelny, strávil v ní dvacet minut čistého času, což byl na miliardáře jeho ranku vcelku slušný čas. Takový Henry Ford trávil v koupelně sotva deset minut, nemluvě o Billu Gatesovi, který do koupelny ani nepáchne, jak je účetní rok dlouhý. Ale Donald Trump naštěstí věděl, že čistota (ve smyslu osobní hygieny) je půl Bílého domu.

            Ostatně měl za sebou náročný den. Jako prezidentský kandidát si ani nemohl dovolit odjet někam na chalupu do Skalistých hor, tam se zavřít a relaxovat, kašlat na všechno a na všechny, nechat věcem volný průběh. Ale předvolební mítink, kterého se dnes zúčastnil, se vydařil.

            Byla to příjemná akce.

            Lidé skandovali jeho jméno, mávali jeho portréty, nad hlavami se jim vznášely cedule s nápisy: „Ano, volte Trumpa!“

            Užíval si to, jak se patří.

            Už si nevzpomínal, co všechno vykládal do boubelatých mikrofonů, které měl před svými ústy, a které do jisté míry opravdu připomínaly pyj (jak to trefně napsal jeden severský detektivkář ve svém ponurém opusu). Říkal, co mu jeho sliny přinesly na jazyk.

            Mluvil o Americe a po každé jeho větě propukly davy v jásot a dokonce ani jeho poradci mu pak nic nevyčetli, neřekli mu jako tolikrát předtím: „Podívejte, pane Trumpe, jestli vás máme dostat do toho zatraceného Bílého domu, a my vás tam dostat chceme, nemůžete říkat všechno, co vás napadne.

            OK?“

            Ano, byl to dnes pěkný den a Donald Trump si to náramně užil. A všechno to korunovala sprcha na závěr, příjemně horká sprcha, kterou tělo Donalda Trumpa vždy milovalo, která byla pro něj tou největší odměnou, třešničkou na dortu, ačkoliv většina dortů je bez třešní, ale to jsou jen nuance.

            Donald Trump vytáhl z ledničky plechovku piva, sedl si v obýváku do křesla, dal na nohy na stůl, sáhl po ovladači a pustil si televizi.

            Byl tam baseball.

            „Bože, jak mám křivé palce na nohou!“ všiml si najednou Donald Trump a rozechechtal se na celé kolo, bryndaje přitom pivo na svůj župan, „to kdyby viděli voliči, hehe!

            Kdyby viděli, jaké mám křivé palce na nohou, hehe!

            Ale co já!?

            Hillary je má určitě ještě křivější, hehe!

            Zítra ji v televizi vyzvu, ať ukáže celému národu svoje palce na nohou, hehe!

Bude úplně namydlená!“

            Už dlouho se tak nezasmál.

            Snad naposled, když vydělal svoji první miliardu dolarů.

            „Tak jsem dolarový miliardář, hehe!“ smál se tehdy na celé kolo, až sousedi na něho zavolali policii, že ruší noční klid.

            „Musím brnknout, Ivaně! Zeptám se jí, jestli jsem měl vždy tak křivé palce,“ napadlo uprostřed smíchu Donalda Trumpa.

            Odložil plechovku piva, vylovil z kapsy županu mobil a zavolal své bývalé manželce.

            Dlouho to nikdo nebral, ale pak se přece jen do ucha Donalda Trumpa ozvalo: „To jsi ty, Donalde?“

            „Jo, já,“ odpověděl realitní magnát.

            „Myslela jsem, že už spíš. Odpočíváš, máš toho teď přece hodně,“ řekla Ivana Trump.

            „Jo, mám toho teď hodně. Ale já byl zvyklý vždy tvrdě pracovat,“ řekl Donald Trump.

            „Já vím. Pracoval jsi od rána do večera. Byly tenkrát dny, kdy jsem tě ráno stačila sotva políbit na čelo,“ přitakala Ivana Trump.

            „Byznys je byznys. Kdo chvíli stál, už stojí opodál. Co děláš?“ zeptal se Donald Trump.

            „Ale, ležím v účetnictví svých firem. Zdá se, že bych mohla být v letos zase v zisku,“ odpověděla Ivana Trump.

            „To je fajn. Poslyš, chci se tě na něco zeptat. Měl jsem vždycky tak křivé palce u nohou?“

            „Proč se ptáš? Jak tě to napadlo?“

            „Sedím u televize, mám nohy na stole a vidím, že mám křivé palce na nohou.“

            „Díváš se na baseball?“

            „Jo, na baseball. A tak mě napadlo, že ti zavolám a zeptám se tě, jestli jsem měl vždy tak křivé palce u nohou.“

            „Jo, měl. To se mi na tobě líbilo vždycky nejvíc, Donalde. Ty tvoje křivé palce na nohou.

            Na ně jsi mě dostal, utáhl jako na vařené nudli.

            Když jsem je viděla poprvé, hned mě napadlo: ,Bože, tak křivé palce nemá ani Husák!´“

            „Já myslel, že jsem tě utáh na prachy.“

            „Jo, to taky. Na prachy taky, Donalde. Ale někdy nejsou prachy všechno. Nejsou všechno, když nevíš, co s nimi, když se v nich topíš.

            Říká ti něco jméno Jimmy Carter?“

            „Carter? Jimmy? Ne, neříká mi to nic. Do čeho dělal? Taky do realit?“

            „Ne, do realit nedělal, Donalde. Ten po mně taky jel. Psal mi desetistránkové milostné dopisy, měla jsem po přečtení spálit. Sliboval mi hory doly, že mě udělá první dámou. Ale neměl tak křivé palce jako ty, Donalde. Mohla jsem být v Bílém domě o čtyřicet let dřív než ty, Donalde. Ale já se zamilovala do tebe.

            Byl jsi tak prachatý, a měl jsi tak křivé palce, a já byla tehdy jen holka z Východu, co umí trochu lyžovat.“

            „Kdybych tě nepotkal, nikdy bych se nenaučil jíst příborem.

            Ale víš, co mě napadá?

            Když jsi mluvila o tom Bílém domě?“

            „Co, tě napadá, Donalde?“

            „Napadá mě, nemáte tam u vás, tedy chci říct, nejsou tam, odkud pocházíš, v té Čečně, taky prezidenti voleni lidem? Zdá se mi, že jsme tam taky vyvezli demokracii.“

            „To není Čečna, ale Czechia, Donalde.“

            „Czechia?“

            „Jo, Donalde. Czechia.“

            „Tak dobře, Czechia, když říkáš. Ale prezidenti tam jsou?“

            „Jo, jsou tam prezidenti. Ten současný tě podpořil.“

            „Cože? Nějaký čečenský prezident se vměšuje do vnitřních záležitostí Ameriky? To je směšné!“

            „Nezlob se na něho, Donalde. Je to blb.“

            „Vidíš, to je zrovna to! Napadlo mě, že bys tam mohla taky kandidovat na prezidenta.“

            „To je bláznivé, Donalde! Jsi crazy! Vždyť ani nemám žádný politický program.“

            „Já taky nemám žádný politický program. Ale stačí, že Ivanka je moje dcera. A tvoje dcera taky. Když může být Ivanka dcerou amerického prezidenta, proč by nemohla být zároveň i dcerou čečenské prezidentky?

            Tam u vás v Čečně vyhrávají přece prezidentské volby blonďaté dcery, nebo si to pletu s Ruskem?“

            „Nepleteš, Donalde. Ale co můj byznys? Musela bych kvůli tomu nechat svůj byznys. A já nechci ještě do důchodu, nechci objímat stromy na Vysočině, rochnit se v nafukovacím člunu.“

            „Ale to se přece nevylučuje! Já mám taky byznys a taky budu prezident!

            Proč bys nemohla být prezidentka a mít byznys?“

            „Snad. Ale já nerozumím politice ani za mák.“

            „To já taky ne. Ale neboj, není to těžké, ta politika. Prostě říkáš to, co chtějí lidé slyšet. A co chtějí lidé slyšet, to ti řekne nějaký poradce, kterému za to platíš. To je celé. To je celá politika. Mohl by to, toho prezidenta, klidně dělat nějaký Mexičan, kdyby nebyl ilegální přistěhovalec.“

            „Já ti nevím, Donalde. Ten blb, co je tam teď, bude nejspíš kandidovat znova. A víš, co se říká. Že nejhorší je srážka s blbcem.“

            „Snad je to blb, když se vměšuje do vnitřních záležitostí Spojených států amerických, když velkopansky nařizuje americkým voličům, koho mají volit.

Ale takové nohy jako ty určitě nemá!

Stačí, když ukážeš nohy a bude nahraný. Může to být sebevětší blb, ale co zmůže i sebevětší blbost proti tvým nohám?.

Ach, ty tvoje nohy, Ivano!

Ještě se mi o nich tu a tam zdá.

Já vím, nemělo by, jsem potřetí šťastně ženatý, mám zase krásnou ženu.

Ale podvědomí neporučíš!

Já ti řeknu jedno, Ivano.

Kdybys kandidovala proti mně, místo té krávy, neměl bych nejmenší šanci.

Lidé už mají dost těch užvaněných politiků, těch vyžírků, co nikdy nesáhli na pořádnou práci, neměli na rukou mozoly jako já.

Lidé chtějí, aby se stát řídil jako firma, efektivně, bouří se proti zkorumpovaným elitám.

Ale když má někdo kromě vlastního byznysu ještě navíc tak krásné nohy jako ty..., jediné štěstí, že ses nedala k demokratům!

Já budu prezidentem tady, a ty v té Čečně. To bude přece fantastický příběh, důkaz, že žijeme skutečně v postpolitické době, že je nepolitická politika životaschopný koncept, prof. Bělohradský se zblázní radostí a prof. Klaus vztekem.

Už jen kvůli tomu bys do toho měla jít.

Vždyť je to výzva jako hrom!“

„Neměls bys do toho telefonu tak křičet. Vzbudíš Melanii,  a taky Barona. Pořád máte před sebou ještě nejtěžší část kampaně, musejí být plní sil, aby ve finále nepadali na hubu.

A ty bys už měl jít taky spát.

Musíš si taky odpočinout.“

„Promiň, už nebudu křičet. Dopiju pivo, a půjdu spát, když chceš.

Víš, o čem si mi bude zdát?“

„O čem, Donalde? Snad ne zase o mých nohou?“

„Jo. O nich. Bude se mi zdát, že jsou na poštovní známce ,Čečenská republika‘. Že jejich fotografie visí v každé školní třídě, že ty nohy vstupují do Bílého domu, a já je přijímám v oválné pracovně...

Proč má vlastně ta Čečna za hymnu pohřební píseň?

To jsi mi nikdy neřekla.“

„To je dlouhá historie, Donalde. A ty už musíš spát.“

„Slib mi, že do toho půjdeš, že budeš prezidentkou v Čečně. Jinak neusnu a zítra v televizi spadnu na hubu zrovna jako ta kráva, hehe!“

„Vyděrači!“

„Slíbíš mi to?“

„Dobře, slibuji ti to. Půjdu do toho. Ale varuji tě! Až budu na Hradčanech, tak si přestanu holit nohy, budu je mít zarostlé jako ten blb, co tam sedí teď.“

„To se ti povedlo! To je typický čečenský humor! Ironie se tomu, myslím, říká a my Američani vůbec tomu nerozumíme! Ale mě nenachytáš, hehe.

Tak dobrou, Ivano!“
            „Dobrou, Donalde.“

Donald Trump odložil mobil, dopil plechovku piva, vypnul televizi, vstal z křesla, zašel si na hajzl, ledabyle po sobě spláchl a zapadl do dobře větrané ložnice, odkud bylo za malou chvíli slyšet jeho chrápání.

Ale, po pravdě řečeno, Hillary chrápe ještě hlasitěji, proto hraje Bill v noci na saxofon.