Na Ukrajině bude mír! Smrt Motoroly je toho důkazem

Smrt Arsena "Motoroly" Pavlova je součástí mírových dohod uzavřených na právě skončeném berlínském summitu Normandské čtyřky, který dopadl nad očekávání skvěle

            Uff, to jsem si oddechl!

            Žiji, dýchám, a to je hlavní!

            Ne, vlastně to není to hlavní, i když to je taky samozřejmě důležité.

            Hlavní je, že nežiji a nedýchám zbytečně!

            Nežiji a nedýchám zbytečně, nejsem zbytečný a nepotřebný člověk, proto se nemusím věšet, ani střílet!

            Jak je mi lehko, chtělo by se mi zpívat a tančit, všechny mé chmury jsou nadobro pryč!

            A přitom ještě dnes ráno...

            Dnes ráno jsem byl na úplném a totálním dně!

            „Večer se oběsím. Nebo zastřelím. Jedno z toho. Strčím hlavu do oprátky, nebo si přiložím pistoli ke spánku. Můj život je zbytečný, žiji zbytečně a nadarmo. Raději smrt vlastní rukou, a proto nanejvýš čestnou, než dál takto živořit,“ umínil jsem si dnes ráno nad vajíčkem na měkko při snídani v hotelovém apartmá, kde jsem ubytován, neboť vědomí vlastní zbytečnosti stalo se pro mne zcela již nesnesitelným.

            Jsem totiž politik. A nejen to, jako představitel jisté evropské velmoci jsem i státník.

            Ano, státník, hehe!

            Jenže jaký státník, to je to!?

            To je to, co mne dohnalo takřka až k sebevraždě, nebýt toho dnešního zázračného obratu.

            Jako politik, představitel velmoci se musím věnovat nejen politice stranické a domácí (to jest, aby mne nikdo neoddělal ve vlastní straně, a taky aby mne voliči v mé zemi pořád dokola volili, demokraticky udržovali u moci), ale musím se taky, bohužel, věnovat i politice zahraniční, musím ji tvořit a v tom je kámen úrazu!

            Asi před půlrokem se mi vklínila do hlavy ta zlá myšlenka, kvůli níž jsem se nakonec chtěl dnes večer oběsit nebo zastřelit, jedno nebo druhé, přímo tady, v hotelovém apartmá, kde se přede mnou ještě neoběsil, ani nezastřelil, jedno nebo druhé, žádný významný státník, hehe...

            Totiž napadlo mne před půl  rokem, ráno při snídani, měl jsem taky vajíčko naměkko, jako dnes, že jsem zbytečný člověk.

            Ano, to napadlo mne, státníka, kterému při každé státní návštěvě salutuje nastoupená vojenská jednotka, jehož letadlo má při vzletu vždy absolutní přednost, jehož kolona při průjezdu jakýmkoliv městem nemusí se na nic ohlížet!

            Jak mne to mohlo jen napadnout!?

            Nikdo nikdy nepochyboval o mé důležitosti, ale já si toho rána připadal najednou úplně zbytečný, a co hůř, zcela bezmocný, ačkoliv si jistě o mně spousta lidí myslí, že jsem mocný člověk, že mám moc.

            „Ale co je to, ta moje moc?

            To je ve skutečnosti bezmoc!

            Bezmoc mocných!“ věděl jsem najednou, hledě do vydlabané vaječné skořápky.

            Jak mne to mohlo jen napadnout?

            Napadlo mne to docela jednoduše. Totiž, kdybych byl skutečně mocný, vypadal by svět jinak. Nebyly by žádné krize, žádné eskalace napětí, nešlo by všechno od desíti k pěti.

            Kdybych byl skutečným státníkem, silným hráčem, všechny problémy by se vyřešily natotata, zmizely by jako mávnutím kouzelného proutku, hravě mnou vyřešeny, na zemi by byl ráj.

            Jenže tak tomu není. Ať se snažím sebevíce, problémy tohoto světa se naopak prohlubují. Jeden summit se skončí, druhý hned začne a kde nic, tu nic. Jenom zbytečně běhám sem a tam, vysedávám celé hodiny na židli, hledím před sebe, něco říkám, ale to všechno je naprosto k ničemu!

            Krize vyvrcholila tady v Berlíně, na dalším summitu Normandské čtyřky.

            Ještě nikdy jsem si nepřipadal zbytečnější a bezmocnější než tady!

            „Proč tady sedíme a žvaníme, když dobře všichni víme, že to jsou jen žvásty, že to k ničemu nevede?!“ bušila mi do lebky zevnitř ta holá pravda, kterou jsem se bál však vykřiknout nahlas, ze strachu, aby mě všichni ostatní, jsouce již nejspíše docela šílení, nepovažovali za šíleného.

            Tak jsem to dopracoval!

            Včera ráno, když mne auto vezlo ranním Berlínem na tu naši slavnou schůzku, zahlédl jsem na ulici „Pod lipami“ metaře, jak zametá chodník.

            Byl to bezesporu nějaký přistěhovalec, nejspíše i muslim, ale to není teď důležité.

            Důležité je, že jsem mu záviděl.

            Ano, já zdánlivě tak mocný muž, státník, účastník summitu Normandské čtyřky záviděl jsem tomu bezejmennému muži, který zametá chodník za pár euro na hodinu.

            „Za tebou je aspoň tvoje práce nějaký čas vidět. Jsi užitečný, bez tebe by chodníky za dva dny tonuly v odpadcích.

Ale jaká práce je vidět za mnou, za politikem?

Jsem neužitečný a zbytečný!

Jenom přidělávám práci takovým lidem, jako jsi ty!“ pomyslel jsem si hořce a celý den se pak při našem „jednání na nejvyšší úrovni“ o tom přesvědčoval, když jsme se přes všechno žvanění nedokázali dobrat k žádnému výsledku.

A dnes ráno jsem dospěl k rozhodnutí, že už nemíním dál takto existovat, že se oběsím, nebo zastřelím, jedno z toho, jak se na neužitečného, přesto však aspoň ještě trochu slušného a čestného člověka sluší a patří.

Ale pak se stal ten zázrak!

Jel jsem znovu na schůzku naší Normandské čtyřky, znovu tam poslouchal žvanění všech přítomných, a sám žvanil, a to až do oběda. Když jsme se nažrali a vrátili se k jednacímu stolu, cosi se ve mně vzbouřilo, snad to byl pud sebezáchovy, a já si vzal slovo, ačkoliv ho měl mít právě ruský prezident.

„Přátelé, milí a vážení přátelé, promiňte, že vás tak všechny oslovuji, že vás nazývám milými a váženými přáteli, ačkoliv to, co mezi námi je, mnohdy jako přátelství nevypadá,“ řekl jsem, všichni na mě udiveně pohlédli, ale já pokračoval dál, „moc dobře to vím, vždyť se navzájem viníme z toho nejhoršímu, svalujeme jeden na druhého vinu za své vlastní neúspěchy.

Ale přesto jste pro mne všichni vážení a milí přátelé!

Ano, proč bychom si neměli být navzájem vážený a milými přáteli?

Snad ne proto, že každý sledujeme vlastní zájmy, ze kterých nedovedeme slevit ani za cenu vzájemné nenávisti a nepřátelství?

Ne, nezlobte se na mne, ale s tím já nemohu souhlasit!

Zásadně nemohu!

Sešli jsme se tady, milí a vážení přátelé, my nejvyšší představitelé Normandské čtyřky, abychom vyřešili otázku míru na Ukrajině. Sedíme tady už kdovíkolikátý den, čas běží, a my pořád ještě nic nevyřešili.

A přitom je to tak jednoduché!

Řekněte sami, vážení a milí přátelé, co je na míru tak těžkého!

Už dávno jsme mohli být někde jinde, místo bohapustého žvanění tady mohli dělat něco opravdu užitečného. Třeba zametat chodníky. Ani nevíte, jak někdy toužím zametat chodníky. Za člověkem je vidět aspoň kus práce, ne jak za námi!

Sami sebe tady okrádáme o svůj vlastní čas, marníme tady své životy.

Když si pomyslím, kolik chodníků jsem už mohl zamést...“

Hlas se mi zlomil, nebyl jsem s to mluvit dál.

Rozhostilo se mlčení, všichni klopili oči, hleděli kamsi před sebe na stůl, nejvíc ruský prezident.

Ale on to byl, kdo promluvil jako první.

„Já...,“ řekl, zvednuv oči, „já nemám nic proti přítomnosti ozbrojených jednotek Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě na východní Ukrajině.

Proč by se nemohlo vytvořit nárazníkové pásmo po celé délce fronty?“

Ruský prezident se pokorně usmál, všichni jsme teď pohlédli na ukrajinského prezidenta.

Ten vstal a rázně řekl: „Když je to tak, tak my stáhneme svoje jednotky ze čtyř nových oblastí na východě Ukrajiny. Ať jdou naši chlapci zpátky ke svým nevěstám a mámám.“

Všichni jsme teď pohlédli na ruského prezidenta.

Pokora ho neopustila, neboť pravil: „Když je to tak, tak my taky stáhneme všechny své vojáky z Ukrajiny. Jenom tam zbytečně šoupou podrážky svých bot a pásy svých tanků. Už mohli být dávno u hranic s pobaltskými státy. A Arsena Pavlova, zvaného Motorola, vyhodíme do vzduchu i s jeho barákem.

Řekněte sami, co s takovými lidmi, kteří by pořád jen bojovali?

Přičichli k válce jako k vodce, a už bez toho nedovedou být.

Jenže my chceme mír!“
           

„Ano, chceme mír! A mír taky bude!“ vykřikl jsem radostně, objav německou kancléřku, „mír bude! A sankce nebudou!“

„Sankce nebudou! Už nikdy nebudou žádné sankce!“ opakovala po mne německá kancléřka taky štěstím bez sebe!

„Kéž by si všichni lidé vzali příklad z nás, vrcholných politiků, jak se dokážeme nakonec domluvit!

Mír bude, už nemusíme zametat chodníky, abychom dokázali, že nejsme zbyteční!

Lidi, já su tak šťastný!“ křičel jsem na celé kolo,

Objali jsme se všichni čtyři vespolek, políbili se, a slíbili si navzájem, že se nikdy navzájem nezradíme, že nikdy nikoho nepodrazíme, že zůstaneme sobě navždy váženými a milými přáteli.

Chtěl jsem se dnes večer oběsit nebo zastřelit, jedno nebo druhé, připravit se o život, hehe!

Ano, musím se tomu smát!

Tomu že jsem si chtěl dnes večer vzít život, že bych byl v tuto chvíli již nadobro mrtvý.

„Poznání zákonů života je víc než život, znalost zákonů štěstí je víc než štěstí- s tím je zapotřebí bojovat. A já budu bojovat! Když budou všichni chtít, všechno se uskuteční,“ tvrdí jeden spisovatel.

A já budu bojovat!

Ano, budu bojovat, proto jsem zůstal naživu, neoběsil se, nebo nezastřelil, jedno nebo druhé!