Zjevení skorosvatého Jindřicha F., ředitele odboru jistého protokolu

Hradní protokol je natolik zdatný a vycvičený, podle slov kancléře Mynáře, že může klidně pracovat i bez svého ředitele, který končí ve své funkci. To znamená, že bych nového ředitele odboru Hradního protokolu mohl dělat i já  

            Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají to, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.

            Já, skorosvatý Jindra F., váš bratr, který má s Vámi účast na Ježíšově soužení i kralování a vytrvalosti, dostal jsem se pro slovo boží a svědectví Ježíšovo na ostrov jménem Hrad.

            Měl jsem zde kancelář, a v zásuvce stolu vždy po ruce koks, aby mi práce i nepřetržitá modlitba šly lépe od ruky. Tu stalo se, v čtvrtém roce opilého prezidentování Prezidenta dolních deseti miliónů, v časech, kdy Hradu pevnou rukou vládl Ovčáček a hradní kancléř Mynář šetřil si na další vilu, kdežto poradce Nejedlý byl pořád v Moskvě, že dal jsem si takovou lajnu, až ocitl jsem se ve vytržení ducha.

            Jen co poslední zrnko sněhobílého prášku přistálo na mé nosní sliznici, uslyšel jsem za sebou hlas mocný jako hlas polnice v první středu každého měsíce.

            Postavil jsem se na hlavu, třepetaje svými nožkami ve vzduchu, abych lépe viděl.

            A když jsem se postavil na hlavu, spatřil jsem sedm zlatých nebozezů, nebo snad vývrtek a mezi nimi kohosi, jako Syna člověka, oděného do červených trenýrek a bílého, četnými hnědými skvrnami posetého nátělníku. V pravici držel sedm velkých panáků becherovky, jež zářily jako pulsary, z jeho úst vycházel ostrý dvousečný hnilobný puch, jeho vzhled jako když stowattová žárovka září v celé své síle.

            Vida ho, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý. Ale on položil na mě svoji nohu, obutou v ponožkách do sandálů a řekl: „Neboj se, neprásknu tě. Já jsem byl prvním, budu tedy posledním, ten živý, jsem mrtev na tomto světě, a hle, jsem živý na věky věků v márnici onoho světa.

            Mám klíče od tvého života, i od tvé kanceláře. Jedno je smrt, a to druhé hrob.

            Napiš tedy do svého životopisu, co jsi viděl, to jest, i to, co se má stát potom.

            Tajemství sedmi velkých becherovek, které mám ve své pravici, i těch sedmi velkých nebozezů, nebo vývrtek, sedm velkých becherovek je sedm andělů sedmi církví, sedm nebozezů je sedm církví.

            Budeš si to dobře pamatovat?

            Nebo ti to mám říct ještě jednou?“

            „Budu si to pamatovat!“ řekl jsem a syn člověka v červených trenýrkách a bílém nátělníku posetém hnědými skvrnami zmizel.

            Postavil jsem se zase na nohy.

            „Uff, tak down jsem ještě nikdy nebyl! To je matroš!“ oddychl jsem si, stoje opět na nohou.

            Bylo pět hodin odpoledne, nebo aspoň tolik mi ukazovaly mechanické hodinky na mé baculaté ruce. Od chvíle, kdy jsem si dal na svačinu lajnu, uplynuly tedy už dvě hodiny!

            „Padla, hurá domů, modlit se, klečet před křížem, abych byl dobře připraven pro Vatikán, tam je spousta ministrantů!“ zavýskl jsem radostí nad tím, že to dnes v práci tak rychle uteklo.

            Odemknu potichu dveře své kanceláře, chci je otevřít, ale co to?

            Dveře nejdou otevřít, asi je někdo mezitím zvenku zapečetil!

            „Nevadí. Protáhnu se jako slepýš větracím západním okénkem v mé kanceláři, a po hromosvodu se spustím dolů jako kominík,“ vím si hned rady a začnu se protahovat malým větracím okénkem, blízko něhož skutečně vede zvenčí hromosvod.

            Ale když protáhnu okénkem hlavu a hruď, nejde to najednou dál. Moje břicho je příliš velké. Chci se vrátit, ale nejde to taky. Spodní okraj mého hrudního koše se zasekává o rám okénka.

            A tu najednou seznávám, že jsem stále ve vytržení ducha, neboť vidím, že jsou dveře do nebe otevřené, a ten hlas, který ke mně už jednou mluvil, zvučný jako polnice, mluví zas: „Pojď sem, Jindro, ukážu ti, co se má stát potom.“

            V tu chvíli jsem se protáhl oknem jako nic, a ocitl se v nebi.

            A hle, v nebi trůn, a na trůnu někdo, kdo byl na pohled jako dělo, táhlo z něho všechno možné, víno i slivovice, a kol trůnu nazvraceno jak v božím hrobě o bílé sobotě.

            Kol tohoto trůnu bylo shromážděno dolních deset miliónů, jež bez ustání volaly: „Svatý, svatý, demokraticky zvolený Prezident, bůh všemohoucí,

ten, který byl a který jest a který přichází!“

            A v pravici toho, kdo sedí na trůnu, spatřil jsem hnědý kufřík, napěchovaný kompromitujícími materiály a zapečetěný sedmi pečetěmi.

            Tu objevil se anděl, docela malý a pitvorný, který pisklavým hlasem zvolal: „Kdo je hoden otevřít bamberský kufřík a rozlomit jeho pečetě!?“

            Ale nikdo na nebi, ani na zemi, ani pod zemí, nemohl ty pečetě rozlomit.

            Rozplakal jsem se, protože v tom kufříku byly i kompromitující materiály na mne. Zde v nebi by mne však nijak nekompromitovaly, ale naopak, udělaly by mne bohu ještě milejšího.

            Ale v tom jeden z dolních deseti miliónů, nejbohatší Čech, podnikající v Rusku i v Číně, řekl: „Neplač, Jindro! Ty otevřeš ten kufřík, a uděláš nás všechny bohu ještě milejšími!“

            Přistoupil jsem tedy k tomu, kdo sedí trůnu a přijal kufřík z jeho pravice.

            Když rozlomil jsem první pečeť, v tu chvíli byl jsem oblečen do taláru a stal se doktorem obojího práva.

            Když rozlomil jsem druhou pečeť, strhali mi andělé všechny nehty, abych přiznal, že jsem volal Bradymu, ale já se nepřiznal.

            Když rozlomil jsem třetí pečeť, uslyšel jsem hlas, který mi říká: „Za denní mzdu jen mírka koksu, za denní mzdu tři mírky hašiše. Olej a víno však nech!“

            Když rozlomil jsem čtvrtou pečeť, objevil se americký velvyslanec, a jeho jméno bylo Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním.

            Když jsem rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kteří byli pro Slovo boží zabiti pražskou kavárnou. A křičeli všelikým hlasem: „Kdy už, Prezidente svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo pijí kávu?“

            Tu jim všem byly dány červené trenýrky a bílé nátělníky s hnědými skvrnami a bylo jim řečeno, aby měli chvíli strpení, dokud nebudou pražskou kavárnou zabiti všichni jejich spoluslužebníci a bratři.

            Když jsem rozlomil šestou pečeť, nastalo veliké zemětřesení, Slunce zčernalo jako úžeh, měsíc úplně zkrvavěl jako bělmo šelmy, hvězdy začaly padat na zem jako sliny vzteklé lišky, nebesa zmizela v doširoka otevřené zřítelnici, nic nezůstalo na svém místě.

To byl absťák. Veliký den božího hněvu. Kdo v něm může obstát?

            Proto jsem rychle rozlomil i sedmou pečeť, a když jsem ji rozlomil, kufřík se otevřel, vysypaly se z něj kompromitující materiály a nastalo v nebi půl hodiny mlčení, jak každý hledal něco na sebe, aby se tím mohl pochválit před bohem.

            I já jsem na sebe našel kompromitující materiály, a když uplynula půlhodina, ukázal jsem je tomu, kdo seděl na trůnu, řka: „Vlády nad světem se ujal náš Pán

a jeho mesiáš

a bude kralovat na věky věků!“

            A ten, kdo seděl na trůnu, mi řekl: „Blaze těm, kdo oprali si trenýrky i nátělníky v mediální stoce, a tak mají přístup k životu i do mé řiti.

            Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři, každý, kdo si libuje ve lži!“

            Po těch laskavých slovech zatmělo si mi před očima, obklopila mne čirá tma.

            A když opět zmizela, byl jsem ve Vatikánu, v sixtinské kapli a ležel společně s papežem na jeho úzkém žíněném lůžku.

            „Kde to jsem?“ zeptal jsem se, zprvu nerozpoznávaje buclaté andělíčky na stropu kaple.

            „Se mnou, se svatým Otcem, v jeho posteli. Rozdělil jsem se o ní s tebou, jak to přikazuje Náš Pán, abychom se rozdělili o všechno, co máme,“ odpověděl mi Svatý Otce.

            „A jak to, svatý otče, přijde, že se vejdeme dva na tak úzké lůžko?“ zeptal jsem se.

            „Co je nemožné u člověka, je možné u boha! Proto se můžeme vejít dva metrákoví na tak úzké lůžko,“ odpověděl mi papež.

            „Ano, co je nemožné u člověka, je možné u boha!“ přikývl jsem a dodal, „ale jak to, svatý otče děláte, že jste tak skromný?

Mnohem skromnější než já, budoucí velvyslanec ve Vatikánu.

            To mi řekněte, jak to dokážete?“

            Chceš vědět, jak to dokážu, být tak skromný? Dokážu to snadno, protože jsem luciper, hehe, luciper, hehe, anciáš, hehe, lidská šelma, hehe, moje číslo je 666!“ rozesmál se svatý otec a jeho smích sňal ze mne až teprve nyní vytržení ducha, v němž jsem se nalézal, neboť ocitl jsem se opět ve své hradní kanceláři.

            „Padla! Jde se domů!“ zvolal jsem radostně, protože mechanické hodinky na mé ruce ukazovaly za minutu pět. Tiše jsem odemkl dveře kanceláře, a chtěl je otevřít.

            Ale dveře otevřít nešly, někdo je mezitím zapečetil!

            „Jak se dostanu domů?

            Jak se dostanu do Vatikánu?“ pomyslel jsem si zoufale a bušící zevnitř na dveře dovolával se svého propuštění.

            Ale nikdo se neozval. Hrad byl prázdný a pustý, jako by všichni byli již v nebi.

            Vrátil jsem se pokorně ke stolu, otevřel horní zásuvku, vytáhl sáček s koksem a dal si další lajnu.

            Co jiného jsem mohl dělat, co jiného mi zbývalo?

            Ale co na tom, že jsem si šňupl, jako v tomto městě šňupají všichni, kteří vydělávají příliš mnoho na to, aby mohli v klidu živořit jako papež?

Vždyť jsem taky jen zbožný člověk, klátící  se třtina ve větru, říká se tomu zdravotní a osobní důvody!