Nekvalita plození plodí těžkou extrakvalitu

Při plození zpravidla lidé připomínají zvířata. Čím to? Nebo není to naopak, že zvířata při plození připomínají lidi, jelikož je napodobují? První soloužící dvojicí byli přece Adam a Eva, nikoliv např. veverky  

            Sotva bys, milý pozemský mystiku, jenž se o tyto věci zajímáš, pohledal v celém vesmíru duši podlejší a nižší, než jsem já!

            Ano, jsem ten největší prasák, zvrhlík a křivák v našem duchovním světě, světě, v němž existujeme my, duše.

            „Duchovní svět!“ zablábolí někdo ze spaní a každý si pod tím hned představí něco vznešeného, dokonale mystického, ne-li dokonce milujícího boha, kol něhož, jako octomilky kol něčeho kvasícího, poletují andělíčci.

            „Hovno!“ říkám já!

            Duchovní svět je plný špíny, hnusu, té nejodpornější zvrácenosti, že kdyby to věděli faráři, styděli by se sami před sebou za to, že se považují za „duchovní“ osoby, propadli by se hanbou, obličeje by jim studem zčervenaly jako míšenská jablíčka.

            Ano, je to tak. Náš slavný duchovní svět je tou nejodpornější žumpou a duše ušlechtilé a čisté, to jest duše, které se ze zcela neznámých důvodů za čisté a ušlechtilé považují, zde trpí milionkrát víc, než trpí tzv. čistí a ušlechtilí lidé na světě pozemském.

            Taková je pravda o našem slavném duchovním světě.

            Není důvod, aby náš svět nebyl tou nejodpornější žumpou, ostatně, co je to ta ušlechtilost a ta čistota?

            „Čistota a ušlechtilost je ve skutečnosti tou největší špínou a zvráceností,“ říkám já, ze všech duší ta duše bezesporu nejšpinavější a nejzvrácenější.

            Kde se ve mně všechna ta špína a zvrácenost bere?

            Nevím, prostě jsem už takový. Zvrácený a zvrhlý, žádné zlo mi není dost dobré, abych se nesnažil páchat zlo ještě větší.

            Jako se jiné duše snaží o své sebezušlechtování, o svoji „duchovní kultivaci“, aby to dotáhly, co možná nejvýš, já se snažím o pravý opak. Chci klesnout co nejníže. Nelákají mne výšiny, ale bezedné hlubiny.

            Je to tak, nic s tím nenadělám. Jest to mojí přirozeností. Kdybych se pokoušel být lepším, čistším a ušlechtilejším nikoliv horším, špinavějším a zvrácenějším, byla by to vzpoura proti „přirozenému řádu“, a v tom případě bych se stal skutečně zvrhlým a zvráceným, hehe!

             Toulám se tedy tím naším duchovním světem a jediné, co mne zajímá, jsou věci absolutně zvrhlé a zvrácené, které však navzdory tomu nepostrádají duchovní rozměr. Ano, je to tak. Ani ta nejušlechtilejší a nejčistší pozemská bytost nemůže být tak duchovní, jako jsem já, největší prasák, zvrhlík a křivák tady u nás, ve světě duší.

            Ani ty, milý pozemský mystiku, jenž kráčíš po cestě ušlechtilého poznání (o papeži snad ani raději nemluvě), nevíš o duchovnu ani zlomek toho, co o něm vím já, přestože na nějaké „duchovno“ okázale seru.

            Avšak já jsem duše, a ty jsi jen duše vtělená do lidského těla tam u vás na zaplivané zemi.

Duše, která opustila náš svět, myslící, že jde na lepší, hehe!

Vidíš sám, milý mystiku, jenž se považuješ za čistého a ušlechtilého. Možná jsi ještě zvrhlejší a zvrácenější než já, protože jinak bys neočumoval ještě jako duše souložící lidi, abys odhadl, kteří z těch mrdajících lidských zvířat jsou čistí a ušlechtilí, chtěje se vtělit do tělíčka jejich dítěte, aby sis náhodou neušpinil svoji čisťoučkou duši.

Víš, jak tomu říkám já?

Já tomu říkám zbabělost a pokrytectví!

Ano, všichni ti čistí a ušlechtilí lidé, co svoje mrdání nazývají aktem čistoty a ušlechtilosti, nejsou nic než jen pokrytci!

Ostatně, tvoje nauka, milý mystiku, je v tomto směru dosti nepropracovaná.

Ty sám jsi vtělená duše, a přesto jsi všechno zapomněl. Zapomněl jsi, jak vypadá náš duchovní svět, v němž ses jako duše potuloval miliardy a miliardy let, než sis usmyslil, že se vtělíš na nekonečně krátký okamžik do hmotného lidského těla.

Proč, milý mystiku?

Není to směšné?

A ze všeho nejsměšnější je křesťanství!

Co ono ví o duchovnu?

Svatá církev učí, že křesťané budou po své smrti vzkříšeni.

Ale copak není duše nesmrtelná?

Ovšem, křesťané věří, že budou vzkříšení ve svém pozemském těle, jako by neexistovali už celou věčnost jako duše předtím, než se do tohoto těla nechali stáhnout svými nejnižšími pudy.

Uznej, není to směšné?

Není to k popukání?

Nebo se snad, my duše, vtělujeme na nekonečně kratičký okamžik do lidských těl, aby se z nás staly kukly, abychom pak, po zániku tohoto těla, vyletěly vstříc kosmickým temnotám jako čarokrásné můry?

Nu, možná je to nakonec opravdu tak.

Touláme se celou věčnost naším nekonečným duchovním světem. Jsme, abych tak řekl, „božími krůpějemi ducha“, známe všechna tajemství, ale přece nás to neodolatelně táhne do lidských těl, táhne nás to k hmotě. Jakýsi temný pud nedá nám pokoje, až nakonec přece jen kroužíme kolem mrdajících lidí, abychom si vybrali embryo, do kterého se vtělíme.

Dle tebe, milý mystiku, se tak ovšem neděje hned po početí. Nejdřív je potřeba vytvořit vlákno mezi matkou a námi dušemi. To všem znamená, že do určité doby, řekněme do půlky těhotenství, než se po vlákně přitáhneme a opravdu se vtělíme do tělíčka, je potrat jen zničením bezduchého shluku zcela bezcenných buněk, a proto nemůže být jako takový potrat vraždou.

Funguje zde přitom zákon stejnorodosti. Ušlechtilé duše vybírají si zásadně ušlechtilé matky, ačkoliv jinak se o ně rvou jako psi. Kolikrát jsem viděl rvačku takových ušlechtilých duší o tělíčko v ušlechtilé matce, a málokdy jsem se nasmál víc než u toho, hehe!

Ovšem ten pud, který nás, duše, nutí k tomu, abychom opustily náš svět, a přestěhovaly se na svět pozemskými, který nás nutí, abychom přestaly být ničím neomezenými dušemi, a stali se omezenými lidmi, není než pudem zvráceným, protože nás degraduje, leda by to snad bylo opravdu jen vývojové stádium.

Ale můžeme se my duše ještě nějak vyvíjet?

Existuje cosi jako evoluce boha?

Kdyby existovala, tak by bůh nebyl bohem a my, nesmrtelné a věčné duše, byly bychom jen mšicemi.

Ale dost už žvanění!

Dost žvanění, protože i na mě už to leze!

Ano, leze to na mě!

Miliardy let nic a najednou, najednou mám chuť se vtělit do lidského těla. Mám chuť zkusit, jaké to je, klesnout nejhlouběji jak to jen jde, protože nic zvrácenějšího a ubožejšího než být člověkem už není!

Mám už vyhlédnutý jeden páreček. Jsou náramně zbožní, proto mne tak neodolatelně přitahují. Tvůj zákon stejnorodosti je nesmysl, milý mystiku. Čím je duše zvrácenější, tím ji přitahují čistší a ušlechtilejší lidé, aby je mohla taky zkazit, to je princip zvrácenosti, to je kategorický imperativ.

On se jmenuje Jáchym, ona se jmenuje Anna. Jsou už starší a nemají dítě, protože jsou příliš zbožní. On ale teď odešel na poušť. Na čtyřicet dní. Modlí se tam. Údajně k bohu. Aby je obdařil dítětem. Požádal přitom souseda, který mu to poradil, aby jeho ženě Anně pomáhal s dobytkem, zatímco, on se bude modlit na poušti, hehe!

Jen se modli, milý Jáchyme, bůh tě jistě vyslyší, hehe!

To jsou lidé, jako stvoření pro mne, největšího prasáka a zvrhlíka v celém duchovním světě!

„Vypadněte, uhněte!“ odháním ušlechtilé duše, které se touží taky vtělit, a mířím si to přímo k Anně, která už před malou chvilkou počala.

Ušlechtilé duše se vystrašeně rozprchnou na všechny strany, kdepak by mohlo dobro zvítězit nad zlem, zvlášť tady v té naší duchovní žumpě!

Jáchym se má vrátit z pouště až za tři dny, ale já už vypouštím spojovací vlákno k matce.

Matka po něm hladově chňapne, aby ne.

„Bude to holčička, maminko, celý tatínek!“ zavýsknu vesele tak, až náš duchovní svět otřese ve svých základech, vždyť už i já se brzy, vtělím!